Článek
Panická porucha je řazená mezi úzkostné poruchy. Jako taková by měla být léčena u psychologa, popř. psychiatra. Vzhledem k tomu, že ji provází somatické (tělesné) projevy, obvykle člověk nejdříve navštíví svého praktického lékaře, příp. internistu, kardiologa nebo neurologa. Ačkoliv se situace zlepšuje, i tak je stále dost případů, kdy tito lékaři nerozpoznají příčinu potíží a nediagnostikují panickou poruchu nebo podezření na ni. Postižený člověk tak může být léčen nevhodně a bez výsledku, nebo není léčen vůbec.
Někteří lidé se i bojí vyšetření u psychiatra kvůli převládající stigmatizaci psychických poruch ve společnosti. Když nás něco bolí, vezmeme si tabletku. Když máme rozhozené zažívání a průjem, vezmeme si lék. Ale když trpí naše duše, snažíme se mnohdy dělat, že se nic neděje a jsme v pořádku. Tato ignorace vede k prohlubování problému, k upevnění nevhodných vzorců chování apod. Nikdo by se neměl bát přiznat, že může mít psychický problém.
V současnosti je výskyt psychických poruch, a tedy i panických atak, na vzestupu. Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů, celoživotně se týká cca 2-4 % populace, ale aspoň jednu ataku zažilo až 15 % lidí (americká studie uvádí dokonce až 22,7 %). Nejčastěji se týká lidí mezi 20.-30. rokem života.
Jedná se o dlouhodobější onemocnění, v případě neléčení přechází u cca poloviny postižených do chronického stavu. I v případě léčby a dlouhodobějšího klidu může dojít k recidivě. Onemocnění dokáže člověka vyřadit nejen z pracovního života, ale i z toho partnerského, což celkový nepříznivý stav postiženého může ještě výrazně zhoršit. U zhruba 7 % pacientů s touto poruchou může dojít k suicidálnímu (sebevražednému) pokusu.
U této poruchy je poměrně významný vliv genetického zatížení. Předpokládá se až 50 % genetických vlivů. Celkový mechanismus však není plně prozkoumán. Výzkum se soustřeďuje na neurobiologickou a psychologickou část. V základě není panická reakce špatná. Její součástí je rychlá příprava organismu na očekávané nebezpečí a reakci typu „útok, nebo únik“. V případě poruchy však tato odezva vzniká v nepřiměřené reakci na běžné podněty, které člověka neohrožují. Během chvíle se rozvine úzkost a napětí, dochází k tachykardii (zrychlený srdeční rytmus), palpitaci (vnímání zrychleného bušení srdce), zvýšení krevního tlaku, přesunu krve do životně důležitých orgánů, zatímco ostatní se mírně odkrví, což může vést k závratím, nevolnosti či mravenčení. Trvající napětí může dále vést k hyperventilaci (nepřirozeně rychlé a přitom mělké dýchání) a následně k pocitu nemožnosti se nadechnout. Všechny příznaky se vzájemně posilují a tím stupňují závažnost celého stavu.
Kromě vzájemného posilování těchto projevů existují i látky, u nichž je podezření nebo dokonce již i potvrzení, že jsou schopny ataku vyvolat, popř. ji posilovat. Tyto látky se nazývají panikogeny a jedná se zejména o kofein (ve vyšších dávkách), laktát (sůl kyseliny mléčné) a oxid uhličitý. Na druhou stranu, porucha dobře reaguje na farmakoléčbu pomocí antidepresiv a benzodiazepinů. Vědci v současnosti zkoumají i vlivy neurotransmiterů, které se zapojují do projevů „strachu“, zejména serotoninu a noradrenalinu.
Kromě vlivu různých (i tělu jinak přirozených) látek existují i různé psychologické teorie. Podle nich dochází k rozvoji onemocnění na základě dvou typů faktorů - predisponujících a precipitujících. Do prvního typu patří genetické vlivy, prenatální obtíže či časné infekce. Vliv může mít i výchova v rodině, která považuje nezvyklé tělesné příznaky za život ohrožující (např. hysterické matky, které z drobného příznaku udělají smrtelnou nemoc). Mezi precipitující faktory patří vysoký a dlouhodobý stres, ztráta blízké osoby, ztráta zaměstnání či cokoliv, co člověka výrazně psychicky „rozhodí“.
Jak bylo psáno výše, na poruše se podepisuje i chování samotného postiženého. Člověk, který pociťuje fyzické projevy ataky jako bušení srdce, zrychlený dech aj. si tyto projevy interpretuje jako přicházející infarkt, cévní mozkovou příhodu či jinou fatální příhodu. To postiženého vystresuje ještě výrazněji a dojde k dalšímu zintenzivnění ataky. V tomto případě je pak namístě i psychoterapie, kdy se člověk učí s touto chybnou interpretací pracovat a snižovat tak její vliv. Ideální léčbou je tak kombinace psychofarmak a psychoterapie.
Farmakoterapie spočívá v podávání léků, v tomto případě nejčastěji benzodiazepinů, dále tricyklických antidepresiv, inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) nebo dalších nových antidepresiv. Benzodiazepiny mají tu výhodu, že účinkují poměrně rychle, většina postižených cítí úlevu mnohdy už po požití první tabletky, což může být i placebo efekt. Jejich užívání je obvykle dobře tolerované, nezpůsobují žádné problémy, ale nevýhodou je jejich schopnost vyvolat závislost a v případě jejich následného vysazení i nepříjemné pocity připomínající abstinenční syndrom. V ideálním případě by tak měly být užity jen na počátku léčby jako první pomoc a postupně nahrazeny antidepresivy (jejichž nástup je pomalejší, ale zato pak nevyvolávají závislost). Když nastoupí účinek antidepresiv, můžou se benzodiazepiny zase postupně vysazovat.
Tricyklická antidepresiva mají dobrý efekt, ale jejich nevýhodou je řada vedlejších účinků. Proto je ve značné míře odsunula antidepresiva typu SSRI. Ta mají vysokou účinnost, ale zároveň jsou bezpečná, snadno snášenlivá, dobře se dávkují a předepsat je může i praktický lékař. Nezpůsobují závislost a je možné je brát dlouhodobě. Pacient by měl být léčen alespoň po dobu 1-2 let a pokud se na to cítí, může se pak začít s postupným vysazováním léků. Pokud dojde k relapsu (opětovnému projevu), v léčbě se pokračuje dál.
V případě, že se pacientovi nedostane potřebné léčby, frekvence atak a jejich intenzita stoupá (bludný kruh). Pacient má tendenci se vyhýbat všemu, co považuje za potenciální spouštěč. Vyhýbá se zátěžovým situacím, kterých postupně přibývá. Nemožnost se účastnit „běžného“ života vede k dalšímu zhoršení, pocitu vlastní nedostatečnosti, snížení sebevědomí, může dojít k rozvoji deprese. Trvalé vyhýbání se určitým činnostem či místům zase může vést k rozvoji mnoha různých fóbií (agorafobii - strachu z otevřených prostor, klaustrofobii - strachu z uzavřených prostor, sociální fobii - strachu ze sociálních interakcí atd.). V extrémním případě pak nejsou schopni ani opustit domov a dostávají se do stavu invalidity.
Závěrem je však nutné říct, že jmenované projevy panické poruchy či ataky nemusí být vždy nutně spojeny jen s touto poruchou. Může se jednat i o projevy jiných onemocnění, a proto je potřeba postiženého člověka vždy řádně vyšetřit, aby se vyloučily. V některých případech se může jednat i o souběh fyzického onemocnění a panické poruchy.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2007/07/09.pdf
https://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2012/05/09.pdf
