Článek
Zvířata si v průběhu své evoluce vyvinula různé způsoby, jak chránit sebe sama nebo jak si opatřit kořist. A použití jedu patří mezi ně. Některá zvířata produkují vlastní toxiny, jiná zvířata využívají toxinů jiných organismů, které zkonzumují a díky tomu pak mohou vylučovat jejich toxin také. A to je i příklad pištce černohlavého, který disponuje batrachotoxinem, stejně jako šípové žáby. A stejně jako ony, i on musí přijímat v potravě zdroj tohoto toxinu.
Pištec černohlavý (Pitohui dichrous)
Pištec byl objeven na Nové Guinei, kde je endemitem, tzn. nevyskytuje se nikde jinde na světě. Jeho domovem je deštný prales nebo mangrovové lesy. Jedná se o ptáka z čeledi žluvovitých, středně velkého vzrůstu. Peří je cihlově červené, pouze křídla a hlava jsou černé, černá barva pokračuje i pod krkem až na hruď. Ocas je také černý. Mezi samcem a samicí není v tomto ohledu žádný znatelný rozdíl, drobné odlišnosti jsou mezi mladými ptáky a dospělými jedinci. V případě ohrožení vztyčují peří na hlavě, které tak tvoří jakýsi hřeben a cílem je zastrašit nepřítele.
Protože jde o pěvce, jsou jeho zvuky velmi příjemné a připomínají zvuk píšťalky. Zajímavostí je, že při odchovu mladých tito ptáci spolupracují. Bylo pozorováno, že hnízdo bránili před nepřítelem i jiní ptáci než rodiče. Podobně i potravu nosí mláďatům vícero dospělých jedinců. Bohužel, kvůli nedostupnosti hnízd se toho o vývoji mláďat příliš mnoho neví. Hnízda bývají nalezena ve výšce okolo dvou metrů a většinou v období od října do února.
Ptáci jsou všežraví, většinu jejich stravy tvoří ovoce, travní semínka, ale i hmyz či jiní bezobratlí živočichové. Potravu vyhledávají v malých skupinách, přičemž se předpokládá, že tyto skupinky jsou tvořeny příbuznými ptáky. Velmi často ale také dochází k tomu, že se tyto skupinky přidávají k hejnům dalších druhů ptáků a loví všichni společně.
Čím se však tento pták liší od většiny ostatních, to je jeho toxicita. Ve svém peří a tkáních má sloučeniny batrachotoxinu, což je silný kardiotoxický neurotoxin patřící mezi nejsilnější jedy. Pro člověka je smrtelná dávka zhruba 100 µg. Stejný typ toxinu mají i jihoamerické dendrobatky/pralesničky, zvané také jako šípové žabky. Jejich jed využívají tamní domorodci k otrávení špiček svých šípů. Naštěstí pro nás, respektive pro domorodé obyvatele Nové Guineje, nemají ptáci toxinu tolik, aby představovali významnější hrozbu.
Nejvíce toxinů obsahuje kůže a peří na hrudi a břiše, ale detekovat se dá třeba i v srdci a játrech. To však znamená, že pták samotný je vůči jedu imunní. V kůži může být i kolem 20 μg, v ostatních tkáních pak množství klesá. Obsah toxinů je také rozdílný pro každého ptáka, některý je více jedovatý a jiný méně. To vede vědce k domněnce, že si ptáci toxin nevytváří sami, ale získávají jej z potravy, podobně jako jiný pták ze stejné oblasti kosovec šoupálčí. Zdrojem jsou pravděpodobně brouci z čeledi bradavičníkovitých, kteří tento toxin obsahují a byli nalezeni v žaludcích pištců.
Pokud nějaký tvor disponuje jedem, pak jím disponuje za účelem získávání potravy nebo naopak ochrany sebe sama. Vzhledem k tomu, že pištec k získání potravy jed nepotřebuje, nabízí se pouze druhá varianta, kterou je ochrana. Vědci zkoumali, jakým způsobem obsah jedu ve tkáních pištce může fungovat v obranném mechanismu. Jedna z teorií praví, že toxiny mají za účel odradit predátory od útoku. Proti této domněnce stojí skutečnost, že toxinu není tolik jako u již zmíněných žab, a tedy jako ochrana by to bylo slabé. Pro podporu této teorie naopak svědčí fakt, že jiné druhy se snaží napodobit jedovaté pištce, a tím podporují domněnku, že jedovatost má opravdu odradit predátory. Ostatně někteří stromoví hadi, kteří se jinak živí ptáky, mají tendenci se pištcům vyhýbat, protože obsah jedu, i když malý, dráždí jejich tkáně. A stejně tak se jim vyhýbají i místní lovci, kteří vědí, že jejich maso není kvůli obsahu jedu dobré. Jak však již bylo řečeno, pro člověka obsah jedu však není nebezpečný, pokud bude člověk držet ptáčka v ruce, může cítit brnění.
Kromě této teorie pak existuje druhá, která porovnala zamoření parazity. Ptačí vši a klíšťata byly v mnohem větším rozsahu nalezeny u ptáků, kteří jedem nedisponují než u těch, kteří jím disponují. Na množství vnitřních parazitů však jedovatost vliv neměla.
Přestože tedy existují dvě teorie a druhá je možná zásadnější, vědci se shodují, že teorie se navzájem nevylučují a mohou tedy platit obě.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.australiangeographic.com.au/blogs/creatura-blog/2014/06/hooded-pitohui-bird/
https://en.wikipedia.org/wiki/Hooded_pitohui
https://www.aquariumofpacific.org/onlinelearningcenter/species/hooded_pituhoi
https://www.birdpartners.org/post/bird-in-the-spotlight-hooded-pitohui
