Článek
S chutí jsem si přečetl článek autorky Mensanky, který lákal na zajímavý nadpis „Má smysl práce pod tlakem?“. Tlak a stres v práci jsou dnes dva často zmiňované faktory, co se zaměstnání týče. Požadavek na odolnost vůči stresu je skoro v každém druhém inzerátu a zároveň jsou média plná informací o tom, jak se mladá generace nechce v práci stresovat a snaží se najít lepší balanc mezi prací a osobním životem a cítit se v práci lépe. Tedy velmi aktuální téma.
Za sebou mám několik různých zaměstnání a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ani v jednom ve stresu nebyl. Byl. Dost možná vlastně ve všech, ale i když jsem měl v každém zaměstnání nějaký stres, nemůžu říct, že by byl pokaždé stejný. Tlak i stres jsou totiž dvě veličiny o mnoha proměnných.
Tlak - bylo by naivní si myslet, že všichni budou pracovat naplno, i když je nebude někdo trochu tlačit
Autorka se odvolává na umělecky zaměřené lidi, kteří by pod tlakem nemohli být dostatečně tvořiví a nemohla by vzniknout známá umělecká díla. O tom si nedovolím pochybovat, umělci jsou jedinečná sorta lidí, často to jsou bohémsky založení jedinci (ale není to samozřejmě podmínkou) a z principu nesnáší jakýkoliv tlak. Na druhou stranu, někteří umělci vytvořili svá díla právě na základě tlaku. Ten nebyl třeba nutně kladen přímo na ně, ale na společnost, v níž se nacházeli.
Řada děl byla vytvořena v dobách pro život velmi těžkých. A tyto strasti a tlak na každého člověka mohly být právě těmi faktory, které umožnily daným jedincům se projevit a vytvořit světová díla.
Tlak někdy člověka i nutí k tomu, aby hledal cesty a způsoby, které by jinak nehledal, pokud by nebyl pod tlakem. Protože by ho k tomu nic netlačilo, všechno by bylo fajn, nějak by všechno běželo. Že by to mohlo být lepší, to by nikdo neřešil.
Nemůže být všechno zalité sluncem. Ani v osobním životě, ani v zaměstnání. Člověk by prostě a jednoduše zakrněl a také by si brzy přestal vážit toho dobrého a klidného. To je lidská přirozenost. Sice většina z nás chce prožít život v klidu, což se i některým podaří, ale určitý tlak je přítomný skoro vždy. Formuje nás, nutí nás hledat nové cesty a způsoby.
Když vezmeme v úvahu jenom zaměstnání, pak i zde je tlak do určité míry důležitý. Může pomoci zefektivnit práci, snížit náklady… A co si budeme povídat, je i mnoho lidí, kteří pokud nebudou pod dohledem (a tedy určitým tlakem), tak se v práci zrovna nepřetrhnou. I kdybyste je motivovali sebevíc pozitivně.
Souhlasím však s tím, že i tlak musí mít však své meze neboli hranice. Pokud bude příliš silný (až nereálný) a bude vyvíjen soustavně, pak skutečně víc uškodí než prospěje. Člověk je pod trvalým silným tlakem příliš strnulý, může být ustrašený, pasivní, bude docházet k vyplavování stresových hormonů a celkový výsledek bude negativní. Člověk nebude schopen vymýšlet kreativní způsoby, nebude schopen myslet volně, bude doslova „ubitý“. A takový zaměstnanec bude zaměstnavateli k ničemu. Dobrý zaměstnavatel musí znát hranice, kdy je tlak ještě prospěšný a pomáhá buď usměrnit nebo ještě dokonce povzbudit k lepšímu výkonu, a kdy už se stává „zabijákem“.
Stres jako motor, nebo závaží
Stres jako druhý zmiňovaný faktor je velmi podobný tlaku. Ale zatímco tlak je spíše vnější faktor, stres už je náš vlastní vnitřní pocit, jak vnímáme danou situaci. Přesto působí velmi podobně jako tlak - stres může aktivovat činnost, nebo člověka udupat.
Autorka zmiňuje, že není reálné být v klidu ve stresu, že se to vylučuje. Ale zaměstnavatelé netvrdí - buďte klidní, když jste stresovaní. Oni hledají člověka, který dokáže být klidný v situaci, která bývá obecně považována za stresující. A to reálné je. Ale většinou se tomu člověk musí nejdříve naučit, málokomu je v tomhle směru shůry dáno, tedy pokud se nejedná o sociopata.
Jako příklad lze uvést třeba prodavače. Ti jsou vystaveni leckdy nepříjemným útokům ze strany zákazníků. Ti mají někdy pocit, že jsou v právu, jindy si jen potřebují na někom vylít zlost a prodavač je zrovna na ráně. Taková situace je sama o sobě stresující. Jako zaměstnavatel bych tedy také v inzerátu uvedl, že hledám někoho, kdo dokáže v klidu odolat stresu. Protože bych chtěl, aby můj prodavač dokázal adekvátně reagovat na nepříjemného zákazníka, nebral si jeho útok osobně, nenechal se vytočit, ale zůstal po celou dobu příjemný a profesionální. Není to snadné, ale s trochou cviku to jde.
Pokud se budeme vyhýbat všem stresujícím situacím, abychom se, nedejbože, nezhroutili, výsledkem bude, že budeme čím dál méně odolní a za chvíli nás rozhodí opravdu kdeco. Když budu trpět sociální fobií a budu se snažit vyhýbat jakékoliv sociální interakci, protože by mě stresovala, pak nebudu za chvíli schopný vyjít ani z domu. Pokud si nacvičím alespoň základní činnosti a „obrousím“ hrany strachu tak, že budu schopný tyto činnosti pravidelně vykonávat, budu nejen mít lepší pocit z toho, že jsem samostatný, ale také snížím míru stresu, kterou mi dané situace způsobují. Je to především o vnitřním nastavení.
Nemusím se stresovat tím, že musím být nejlepší. Ale když budu cítit aspoň trochu tlaku nebo stresu, může mě to pohánět kupředu a dosáhnout něčeho, čeho bych jinak nedosáhnul. A nemusí to být nutně hmotné statky.
Čelit extrémnímu tlaku a stresu je zajisté špatné. Ale zcela rezignovat a vyhýbat se všemu, co by na mě působilo „tlačivě“, to je stejně špatný extrém, jen na druhé straně vah. Život je prostě balancováním mezi tím, co je pohodlné, a tím, co je nutné, i když za cenu určitého diskomfortu.
Ne nadarmo se říká, že těžká doba produkuje odolné a silné lidi. Ti vytvoří podmínky pro klidnější a lehčí dobu. Klidná a bezproblémová doba ale vyprodukuje lidi slabé, kteří nedokáží vytvořenou klidnou a mírumilovnou společnost udržet, ta se zhroutí a zase nastanou těžké časy. A tak dokola.
Tak jako není světla bez tmy, není ani pokroku bez trochy tlaku. Třeba i toho evolučního.
Platí to pro osobní život, i pro práci.
