Článek
Byla jsem mladá, plná ideálů a nadšení. Nemyslela jsem si, že na mě čeká celý svět, ale byla jsem plná optimismu a se spoustou plánů.
Skončila jsem právě střední školu a úspěšně se dostala na vysokou. Protože jsme nebyli zrovna majetní a já nechtěla rodiče zatěžovat, rozhodla jsem se studovat kombinovanou formou (jinak také zvanou dálkovou) a při studiu chodit normálně do práce. Našla jsem si i podnájem pokoje ve městě, které bylo blíž městu, kam jsem dojížděla několikrát do měsíce na přednášky. Najít si podnájem přímo ve městě, kde jsem studovala, pro mě nebylo příliš reálné. Všechno bylo obsazené a co nebylo, to bylo neúměrně drahé. Takže bylo přijatelnější několikrát měsíčně zaplatit za dopravu, než platit nižší částku za ubytování.
V místě mého nového bydliště nebylo moc pracovních příležitostí, což byl asi i důvod, proč byly ceny nájmů nízké - nabídka zřejmě převyšovala poptávku. Ale hned zkraje se mi povedlo najít práci v místní výrobně, kde mi byli ochotní vyjít vstříc a směny si napracovat tak, abych mohla v předem domluvené dny do školy.
Z domova jsem byla zvyklá šetřit a nerozhazovat. Proto mi ani nevadilo, že mzda se pohybovala těsně nad minimální výší. Na nájem mi to stačilo, nějaké jídlo a cesty do školy. Víc jsem nepotřebovala, na nějaké párty a návštěvy hospůdek nebo diskoték, jak bylo u řady studentů zvykem, jsem beztak ani neměla čas a energii. Buď jsem byla v práci, nebo se učila na další zkoušky. Škola pro mě hodně znamenala, líbil se mi obor a chtěla jsem se naučit co nejvíc a pak si najít i praxi v oboru.
S blížícím se koncem roku si nás náš šéf svolal. Očekávali jsme nějaký předvánoční proslov, nic jiného nás v tu chvíli nenapadlo. Byli jsme malá parta, sice nešlo o rodinný podnik, ale atmosféru jsme měli vždy příjemnou a vzájemně jsme si rozuměli. Mzdy malé, ale věděli jsme, že šéf si nežije na vysoké noze, prostě nešlo o kdovíjak výdělečný podnik, ale dokázal nás všechny nějak uživit a většina z nás velmi kvitovala, že jsme se na směnách mohli domlouvat. Já měla prostor na školu, kolegyně to zase lépe skloubily s dětma a kolega mohl jezdit domů na Slovensko za rodinou.
O předvánoční proslov nešlo. Bylo to poznat už z jeho výrazu, kdy nám přiškrceným hlasem oznámil, že je potřeba, abychom si našli novou práci, protože odbyt setrvale klesal a on už nedokázal udržet podnik v provozu. Na nějaké změny, které by třeba mohly nastartovat firmu, už navíc ani neměl energii kvůli svému pokročilejšímu věku.
Seděli jsme tam všichni v šoku. Věděli jsme, že si nemůžeme jako firma moc vyskakovat, ale že je to až takhle zlé, to jsme netušili. Nebo jsme si to možná jen nechtěli připustit, těžko říct.
Vánoční čas se tak pro mnohé z nás stal časem usilovného hledání nové práce. Zpočátku jsem byla optimistická a věřila, že nejpozději do měsíce něco najdu. Vždyť se říká, že kdo chce, ten si práci vždycky najde. No jo, ale když už jsem narazila na volné místo, nebyla jsem na něj vhodná. Někdy jsem to zkusil a a dotáhla to až k osobnímu pohovoru, ale buď jsem tam byla rovnou odmítnuta s tím, že nesplňuji potřebné požadavky, zejména technického rázu či praxe, případně jsem dostala odmítavou odpověď o pár dní později mailem.
Nejdřív vám to tolik nevadí. Je to sice nepříjemné, ale jste plni energie a očekávání z něčeho nového. Jak čas plyne a jste stále odmítáni nebo nemůžete příležitost ani nalézt, postupně vás to deprimuje. Pokud to trvá příliš dlouho, začnete chřadnout psychicky i fyzicky. Aby vás to nedostalo, musíte se stále nutit. Obcházet všechny možné zaměstnavatele, dbát o sebe, hýbat se, zajímat se o dění kolem sebe. Nesmíte ustrnout na místě.
Všechny tyhle rady jsem si neustále opakovala, a i s tenčící se finanční zásobou se snažila udržet si dobrou náladu a optimismus. Když se mi naskytla aspoň dvoudenní jednorázová brigáda, byla jsem nadšená. Každá koruna byla dobrá.
Tehdy jsem udělala první chybu. Neuvědomila jsem si, jak moc se mi může vymstít, když nesplním ohlašovací povinnost pracovnímu úřadu. Absolvování jednorázové brigády jsem úřednici chtěla nahlásit při našem dalším povinném setkání, které bylo asi týden po brigádě. Když jsem jí to oznámila, zpražila mě jak malé děcko a okamžitě mě vyhodila z evidence uchazečů.
Nepomohla omluva, ani pouhý týden rozdílu. Úřednice byla neoblomná a já se ocitla „na dlažbě“ i v tomto smyslu. Když nejste v evidenci, musíte to oznámit zdravotní pojišťovně a přihlásit se tam jako OBZP (osoba bez zdanitelných příjmů) a platit alespoň povinné minimální zdravotní pojištění. Další výrazný výdaj, který velmi ukusoval z mé zbývající rezervy.
Nestěžuji si, podcenila jsem to sama, byť bych i nyní takto zpětně očekávala trochu osobnější přístup, zejména když se jednalo o nevelký výdělek, který jsem sama oznámila, i když s týdenním zpožděním. Když chce člověk něco od úřadů, kolikrát čeká celou věčnost.
Znovu jsem obcházela všechny potenciální zaměstnavatele ve městečku a oslovovala i ty z okolí. Sice bych musela investovat do dojíždění, ale pokud bych měla příjem, který by to dokázal pokrýt, nebránila bych se tomu. Neměla jsem rodinu, děti, kromě školy žádné závazky, byla jsem v tomhle ohledu flexibilní a ochotná se přizpůsobit.
Nic. Už jsem uvažovala i o možnosti vrátit se k rodičům a pravděpodobně i ukončit školu. Ale nechtěla jsem ani jedno, ani druhé. Šetřila jsem ještě víc, téměř nejedla, netopila, jen aby mi zbývající finance ještě vystačily, protože něco se přece vyskytnout muselo.
Stres a nedostatečný příjem živin se na mně začínal už dost podepisovat, když se objevila nabídka jít pracovat do jednoho menšího obchodu s nábytkem. Okamžitě jsem volala na udaný kontakt a k mé neskutečné radosti si domluvila pohovor hned na následující den.
Přivítala mě žena ve středních letech spolu s mladým mužem, který byl její syn. Společně provozovali kamenný obchod a též e-shop. Obchod byl umístěn v malé hale, která byla poměrně chladná. Jaro už sice klepalo datumově na dveře, ale počasí venku se na to moc netvářilo. Podmínky by tedy byly poněkud bojové, musela bych být celou dobu velmi teple oblečená, směny byly celodenní od pondělka do soboty a v neděli jen dopoledne. Už to mi samo o sobě přišlo trochu zvláštní, protože bych týdně odpracovala kolem 70 hodin. Ale byli ochotní mě vykrýt ve dnech, kdy jsem potřebovala do školy, i když s tím původně nepočítali. Za takových podmínek mi to přišlo už v pořádku, vzájemně si vyjdeme vstříc. A především - potřebovala jsem práci. I kdyby byla sebevíc náročná, příjem jsem potřebovala.
Prvotní stres ze mě tedy opadnul. Tvářili se, že o mě mají zájem a o nikom dalším, kdo by se jim hlásil, nemluvili. Na pracovní době jsme se tedy shodli a já se už už těšila, že zase bude všechno v pořádku a budu mít pravidelný příjem.
Na příjem však přišla řeč hned poté. Doba je zlá a náklady jsou pro podnikatele vysoké. Domluvili bychom se tedy tak, že mi dají smlouvu na poloviční úvazek a zbytek mi budou platit hotově bokem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nejsem kdovíjaký slušňáček, ale jsou věci, které mám ráda, když jsou podle zákona a tak, jak mají být. Když jsem vyjádřila své pochybnosti a že bych byla ráda, kdyby bylo vše oficiálně, zavrtěli hlavou, že se tedy asi nedomluvíme. Dokonce jsem tehdy nabídla, že bych se spokojila i s trochu nižší mzdou, pokud by byla ofiko. Ale ani s tím nebyli ochotní souhlasit a už to vypadalo, že se zase rozejdeme, aniž bychom dosáhli dohody.
Hlavou mi prolétlo, jak těžce se mi v poslední době žilo. Všechen stres a deprese, které na mě pomalu sedali. A že už brzy nebudu mít ani na cestu do školy, které jsem se nechtěla vzdát.
A tak, ač nerada a rozhodnuta, že budu současně hledat dál, jsem souhlasila s jejich podmínkami.
Hned dalšího dne jsem nastoupila. Práce by to byla fajn, jen ten mráz panující v hale trochu kazil dojem. Zákazníků bylo poskrovnu, ale neměla jsem představu, jak velký obrat u takových obchodů bývá a jaká bývá běžná návštěvnost. Obchod měl fungovat spíš i jako ukázková prodejna, kde se lidé mohli na zboží podívat a většinou si ho nakonec objednali v e-shopu. Tak jsem byla ráda za každého, kdo mi svojí návštěvou zpestřil den.
Měsíc utekl a blížil se výplatní termín. Domluvené peníze mi cinkly na účtu včas, nebylo jich mnoho, ale zbytek měl být v hotovosti. Trochu jsem čekala, že se v ten den objeví i majitelka nebo její syn, aby mi doplatili zbývající část, ale nic se nekonalo.
No, tak asi nemají dnes čas, dají mi to, až se tu zase ukážou. Do té doby vystačím s tím, co jsem dostala na účet.
Trvalo dalších deset dní, než se majitelka objevila. Bylo mi hloupé se hned ptát na doplatek mzdy, ale když se za celou dobu ani slovem nezmínila a už se zase chystala k odchodu, donutilo mě to udělat první krok a zeptat se.
Podle výrazu nebyla úplně nadšená, ale zkusila to zamluvit tím, že na to úplně zapomněla a pak si myslela, že se se mnou už vyrovnal její syn. Když jsem řekla, že tu celou dobu nebyl, tak to omluvila s tím, že se asi nedomluvili, ale ať se nebojím, že svoje peníze dostanu.
Druhý den se syn objevil a předal mi obálku s penězi. To mě trochu uklidnilo, koneckonců, stát se to může. Celá situace mě sice moc netěšila a dožadovat se doplacení mzdy mi vůbec nebylo příjemné, ale pořád jsem to brala tak, že to je lepší než nemít nic.
Uplynul další měsíc a nastal den výplaty. Opět mi cinkla na účtu, ale tentokrát méně, než by mělo. To mě zaskočilo, tato část byla oficiální a neviděla jsem důvod, proč by mělo cinknout méně. Majitelce jsem se dovolat nemohla, a tak jsem aspoň napsala smsku s žádostí o vysvětlení.
Odpověď bez pozdravu jsem dostala až druhý den. Účetní prý musela udělat někde chybu, rozdíl dopošle. Tak se i stalo, i když to trvalo dalších několik dní. O částce v hotovosti ani nemluvě. Tu jsem dostala až na konci měsíce a opět jsem si o ni musela říct. Místo omluvy jsem musela poslouchat, jak je doba zlá, jak ji každý dře z kůže a jaký je vlastně chudák. Na začátku by mi jí bylo možná líto, ale svým chováním mě jen přesvědčila, že za lítost rozhodně nestojí.
Každý normální člověk by se asi sbalil a odešel by. Ale já si to nemohla dovolit, dokud nebudu mít jistotu jiného příjmu.
Uběhl další měsíc. Nemá smysl to protahovat, na účtu mi cinklo opět méně a telefonáty mi nikdo nezvedal. Věděla jsem, že za normálních okolností bych se na takovou práci vykašlala, sebrala se, zamkla a šla domů. Neplatíš, nereaguješ, nebudu tu dělat blbou. Ale na to jsem neměla a dodnes nemám povahu. Svým povinnostem jsem chtěla dostát do poslední chvíle, abych se nemusela stydět sama před sebou.
Majitelka se objevila na konci měsíce. V hotovosti mi dala rozdíl, který mi měl dorazit na účet, ale částku, kterou bych měla dostat v hotovosti navíc, jsem nedostala se slovy, že teď bohužel nemá a že to musím chápat.
Nechápala jsem. Tohle jednání už bylo i na mě moc, odevzdala jsem jí klíče a řekla, že si bude muset najít někoho jiného.
Zbývající peníze jsem už pochopitelně nikdy neviděla. Byla jsem ráda, že mi po mnoha urgencích byla schopná poslat alespoň potvrzení o zaměstnání, jinak veškerou komunikaci utnula. Obchod zůstal zavřený a po čase jsem viděla inzerát, jak někdo nabízí danou halu k pronájmu.
Jaké bylo ale moje zděšení, když jsem šla na zdravotní pojišťovnu oznámit, že jsem opět OBZP. Pracovnice na přepážce mi sdělila, že jsem byla jako OBZP vedená celou dobu a žádný zaměstnavatel se nepřihlásil k platbě pojistného. Když jsem jí vylíčila celou anabázi, měla pro mě pochopení a dala mi nějaké rady, jak můžu postupovat. Současně mě ale upozornila, že pojistné musím rozhodně co nejdříve doplatit.
No, stručně, doplatila jsem, co jsem musela. Z toho mála, co jsem dostala jako výplatu. Majitelku obchodu se mi už nikdy nepodařilo zkontaktovat, e-shop byl zrušen, nedohledala jsem už nic. Asi kdybych se do toho ponořila víc, tak by to šlo, ale investovat další čas a energii do něčeho, co se mi už takhle příliš nevyplatilo, jsem ani nechtěla. Navíc, za černou práci je bitý nejen zaměstnavatel, ale i zaměstnanec. Ten se tak mnohdy ocitá v roli nevolníka, kdy takovou práci vezme, protože se mu nedaří sehnat jinou, a nemůže si nijak vyskakovat, protože by byl sám potrestán.
Po celé anabázi se na mě konečně usmálo štěstí a já si nedlouho po této zkušenosti našla novou práci. Všechno nakonec pro mě dopadlo dobře, dnes mám už po škole a mám práci, která mě baví a uživí. Ale tato zkušenost pro mě byla nezapomenutelná a vždycky, když si čtu o šedé zóně a práci na černo, vybavím si i ty lidi, kteří třeba někdy i dobrovolně, ale mnohdy z pouhé životní nutnosti, vezmou zavděk i takovou prací, jen aby měli na chleba.
Článek byl sepsán na základě osobní zkušenosti blízkého člověka.
