Proslavil se jako kapitán Pickard, ale skutečný Patrick Stewart vyrůstal v bídě a strachu z násilí

Patrick Stewart se narodil 13. července 1940 v Mirfieldu na severu Anglie. Doma se nežilo snadno. Rodina neměla mnoho peněz a ještě tíživější než chudoba bylo napětí, které v domě panovalo. Navenek se o něm nemluvilo. Stejně jako v mnoha podobných rodinách se před okolím udržoval dojem, že je všechno v pořádku.

Stewartův otec Alfred byl voják z povolání. Za druhé světové války sloužil jako seržant a z fronty se vrátil poznamenaný tím, co prožil. Dnes se v této souvislosti mluví o posttraumatické stresové poruše, tehdy ale pro podobné potíže většinou nebylo ani pojmenování, ani pomoc. Pro Patricka to v praxi znamenalo, že nikdy nevěděl, v jakém rozpoložení otce zastihne. Jeho hněv a násilné výbuchy přitom dopadaly především na Patrickovu matku Gladys.

Patrick a jeho starší bratr často jen poslouchali, co se za dveřmi děje, a čekali, zda budou muset zasáhnout nebo utéct pro pomoc. Jako malý chlapec nedokázal pochopit, proč se to opakuje a proč se potom všichni chovají, jako by se nic nestalo. Děti si navíc podobné věci často vysvětlují po svém. Patrick si proto dlouho myslel, že matka musela otce něčím popudit a že na jeho chování nese část viny. Teprve v dospělosti mu došlo, že násilí nebylo její chybou a že odpovědnost ležela pouze na člověku, který se ho dopouštěl.

Vzpomínky na dětství se později staly jedním z důvodů, proč začal veřejně podporovat ženy a děti ohrožené domácím násilím. Nešlo o příležitostnou charitativní povinnost slavného herce. Stewart se k tématu vracel opakovaně, protože dobře znal stud, mlčení a bezmoc, které násilí v rodině provázejí. V roce 2007 se stal patronem britské organizace Refuge a svou práci pro lidi postižené domácím násilím označoval za jednu z věcí, na které je ve svém životě nejvíce hrdý.

Jeho vztah k otci přitom nebyl nenávistný. Stewart nikdy nezlehčoval to, co Alfred dělal, postupně se však snažil pochopit také muže, kterého válka změnila a kterému tehdejší společnost nenabídla žádnou účinnou pomoc. Toto dvojí vědomí – soucit s člověkem a současně jasné odmítnutí jeho činů – se později objevovalo i ve Stewartově herectví. Jeho nejlepší postavy málokdy působí jako jednoduše dobří nebo špatní lidé. Často v sobě nesou disciplínu, bolest, hrdost i strach, který se snaží nedat najevo.

Cesta k herectví nebyla v prostředí, odkud Stewart pocházel, samozřejmá. Divadlo mohlo působit jako svět určený lidem z bohatších rodin, absolventům prestižních škol a mužům, kteří od dětství mluvili dokonale kultivovanou angličtinou. Stewart měl výrazný yorkshirský přízvuk a dlouho se za něj styděl. Aby mohl získávat klasické role, učil se mluvit způsobem, který tehdejší britské divadlo považovalo za správný.

Později vzpomínal na učitele, kteří v něm rozpoznali schopnosti dříve, než jim sám věřil. Zvláštní význam pro něj měl učitel angličtiny Cecil Dormand. Právě on mladého Patricka seznamoval se Shakespearem a ukázal mu, že dramatický text není mrtvá školní látka, nýbrž něco, co člověk může vyslovit, prožít a předat publiku.

Stewart opustil školu v patnácti letech a začal pracovat jako novinář v místním tisku. Ani zde se však nedokázal přestat věnovat divadlu. Podle často vyprávěné historky mu zaměstnavatel vytkl, že tráví příliš mnoho času zkouškami a zanedbává práci. Mladý Stewart si nakonec musel vybrat. Rozhodnutí nebylo praktické ani bezpečné, ale zvolil herectví.

Dostal stipendium na divadelní školu Bristol Old Vic. Přechod ze severoanglického dělnického prostředí do profesionálního divadla nebyl snadný. Stewart se učil pohybovat, pracovat s hlasem a rozebírat text. Současně se snažil odstranit stopy původu, které podle tehdejších měřítek mohly herci bránit v kariéře. Jeho pozdější hlas, hluboký a dokonale posazený, proto nevznikl jako samozřejmý dar. Byl výsledkem dlouhé práce.

Také jeho předčasná ztráta vlasů mohla být pro mladého herce pohromou. Začal plešatět už v devatenácti letech a zpočátku to nesl velmi těžce. Obával se, že kvůli svému vzhledu nebude moci hrát mladé romantické hrdiny. Později se právě holá hlava stala jedním z jeho nejvýraznějších poznávacích znaků. Stewart dokonce vyprávěl, jak mu přátelé jednou vlasy ostříhali proti jeho vůli, aby ho přinutili přestat pleš skrývat. Ať už se historka během let poněkud přikrášlila, vystihuje proměnu, kterou musel udělat - přestal bojovat s tím, jak vypadá, a naučil se svůj vzhled používat.

Profesionálně začal Patrick Stewart hrát na konci 50. let. Procházel oblastními soubory, kde herci nastudovali jednu inscenaci a téměř okamžitě se pouštěli do další. Takový provoz nebýval okouzlující, ale naučil ho spolehlivosti. Nebyl čas čekat na inspiraci. Herec musel znát text, přijít připravený a každý večer podat výkon bez ohledu na únavu nebo vlastní náladu.

V roce 1966 se Stewart stal členem Royal Shakespeare Company. To byl rozhodující okamžik jeho divadelní dráhy. V souboru postupně hrál drobné úlohy i velké tragické postavy, mezi nimi krále Jana, Oberona, Shylocka, Tita Andronika, Marka Antonia, Claudia, Prospera nebo Macbetha. Jeho spojení s Royal Shakespeare Company trvalo v různých podobách desítky let.

Na jevišti si vybudoval pověst herce s výjimečnou hlasovou technikou a přísnou pracovní morálkou. Dokázal pronést složitý text tak, aby posluchač rozuměl nejen jednotlivým slovům, ale také myšlence, která za nimi stojí. Nikdy nepůsobil jako herec spoléhající pouze na mohutný hlas. Pod kontrolovaným projevem bývala přítomná nervozita, vina nebo vztek. I proto později dokázal přesvědčivě hrát autority, které nevypadají silně díky absenci pochybností, ale proto, že se naučily s pochybnostmi žít.

Vedle divadla se objevoval v televizi a menších filmových rolích. Britští diváci ho mohli spatřit například v historických seriálech nebo literárních adaptacích. Výraznou úlohu dostal v televizní adaptaci románu Já, Claudius, kde hrál Sejana. Objevil se také ve filmovém Excaliburu Johna Boormana nebo ve sci-fi snímku Duna režiséra Davida Lynche. Nebyl neznámým hercem, ale stále jej znalo hlavně divadelní publikum a příznivci britských televizních dramat.

Kdyby se jeho život vyvíjel podle původních představ, zřejmě by pokračoval jako respektovaný britský divadelní herec. Čekaly by ho další shakespearovské role, rozhlasové inscenace a příležitostná televize. Potom však přišla nabídka, která mu připadala téměř jako dočasné nedorozumění.

V druhé polovině osmdesátých let vznikal nový seriál ze světa Star Treku. Neměl navazovat přímo na dobrodružství kapitána Kirka, ale představit novou loď Enterprise a novou posádku. Producenti hledali herce pro roli kapitána Jean-Luca Picarda. Patrick Stewart v té době pobýval ve Spojených státech a účinkoval na univerzitě v inscenaci hry Kdo se bojí Virginie Woolfové?. V té době, během literárního čtení na univerzitě, si ho všiml jeden z lidí spojených s obsazováním seriálu.

Volba staršího holohlavého Angličana vyvolávala pochybnosti. Tvůrce Star Treku Gene Roddenberry údajně původně nechtěl Stewarta obsadit a představoval si jiný typ herce. Stewart navíc neměl vztah k americké televizní sci-fi a o světě Star Treku věděl jen málo. Jeho agent ho přesvědčoval, že seriál pravděpodobně nevydrží déle než jednu řadu, a proto nemůže být příliš nebezpečné přestěhovat se na několik měsíců do Los Angeles.

Stewart si podle vlastních vzpomínek nechal v Británii většinu věcí a do Ameriky odjel s představou, že se brzy vrátí. Star Trek: Nová generace nakonec běžel sedm sezon, vzniklo 178 epizod a po seriálu následovaly čtyři celovečerní filmy.

Jean-Luc Picard se zásadně lišil od kapitána Kirka. Nebyl dobrodruhem, který se vrhá do nebezpečí a spoléhá na instinkt. Picard byl diplomat, čtenář, milovník archeologie a člověk, který se před použitím síly pokoušel porozumět protivníkovi. Stewart mu propůjčil autoritu, která nestála na křiku. Když Picard zvýšil hlas, mělo to váhu právě proto, že to nedělal často.

Zkušenost s klasickým divadlem se v seriálu ukázala jako mimořádně užitečná. Stewart dokázal věrohodně mluvit o mimozemských civilizacích, časových poruchách i technických závadách. Nezáleželo na tom, jak podivně věta vypadala na papíře. Vyslovil ji, jako by šlo o problém, který skutečně rozhoduje o životech stovek lidí.

Zpočátku však přistupoval k natáčení možná až příliš vážně. Jeho kolegové později vzpomínali, že je napomínal, když se během práce bavili. Stewart, vychovaný britským repertoárovým divadlem, nechápal, proč se někdo na place směje, když se má připravovat. Postupně zjistil, že uvolněnější atmosféra nemusí znamenat nedostatek profesionality. Členové posádky Enterprise se stali jeho blízkými přáteli a on sám se naučil ukazovat hravější stránku, kterou by od přísného kapitána z prvních sezon čekal málokdo.

Seriál mu přinesl peníze, slávu i svobodu vybírat si další práci. Současně ho uzavřel do postavy, od níž se dlouho pokoušel získat odstup. V 90. letech mohl mít pocit, že Picard zastínil všechno, co předtím odehrál na jevišti. Postupem času se s tím smířil. Pochopil, že popularita role nesnižuje hodnotu jeho divadelní práce a že Picard pro mnoho lidí není pouze televizní hrdina. Diváci mu psali, že je kapitán inspiroval ke studiu, pomohl jim překonat těžké období nebo jim ukázal jiný způsob vedení lidí.

Ani během televizní slávy Stewart divadlo neopustil. K jeho nejzajímavějším projektům patřila vlastní jevištní verze Dickensovy Vánoční koledy. Nešlo o běžnou inscenaci s celým souborem. Stewart na scéně sám vyprávěl příběh a postupně se proměňoval v desítky postav.

Představení ukázalo, co všechno dokáže herec vytvořit pouze hlasem, držením těla a drobnou změnou výrazu. Nepotřeboval velké dekorace ani filmové triky. Jednou byl lakomým Ebenezerem Scroogem, vzápětí dítětem, duchem nebo veselým hostitelem. Projekt uváděl opakovaně v Británii i ve Spojených státech a získal za něj mimořádné uznání.

Stewart se také vracel k Shakespearovi. Hrál Prospera v Bouři, Macbetha nebo Claudia v Hamletovi. Zvlášť významná byla jeho spolupráce s Ianem McKellenem. Oba herci se znali z divadelního prostředí, blízkými přáteli se však stali až mnohem později. Společně hráli ve hrách Čekání na Godota a Země nikoho. Jejich přátelství začalo být téměř stejně populární jako jejich role. Fotografie dvou uznávaných shakespearovských herců, kteří se smějí, objímají, nosí bláznivé čepice nebo společně cestují, ukázaly Stewartovu stránku, kterou dřívější obraz vážného kapitána dlouho zakrýval.

Na přelomu tisíciletí přijal Stewart roli profesora Charlese Xaviera ve filmu X-Men. Zakladatel školy pro mutanty byl inteligentní, klidný, holohlavý muž s výrazným hlasem, takže podobnost s Jean-Lucem Picardem byla zřejmá. Stewart dokonce žertoval, že když mu ukázali komiksovou podobu postavy, nechápal, proč bez jeho svolení použili jeho tvář.

První film X-Men měl premiéru v roce 2000. Pro Stewarta znamenal vstup do dalšího rozsáhlého světa s oddanými fanoušky. Profesor Xavier byl znovu vůdcem, který věřil v rozum, spolupráci a možnost mírového soužití. Proti němu stál Magneto v podání Iana McKellena, muž s podobnou zkušeností, ale odlišným názorem na to, zda lze většinové společnosti důvěřovat.

Jejich střet fungoval nejlépe ve chvílích, kdy nepůsobil jako jednoduchý souboj dobra a zla. Xavier i Magneto chtěli chránit mutanty. Jeden věřil ve spolupráci, druhý očekával pronásledování a chtěl být připraven zaútočit dříve. Stewart a McKellen dokázali i komiksovému příběhu dodat pocit dlouhého, bolestného přátelství.

Stewart se k profesoru Xavierovi vracel v dalších filmech. Zvláštní místo má snímek Logan z roku 2017, v němž z kdysi téměř neomylného telepata zůstal nemocný starý muž ztrácející kontrolu nad vlastní myslí. Role dovolila Stewartovi ukázat Xavierovu bezmoc, zmatek i tělesnou křehkost. Po filmu tvrdil, že se s postavou rozloučil, později ji však znovu hrál ve snímku Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství a jeho návrat byl oznámen také pro Avengers: Doomsday.

Také ke kapitánu Picardovi se Stewart původně vracet nechtěl. Když dostal nabídku na nový seriál, souhlasil alespoň se schůzkou, aby mohl zdvořile vysvětlit své odmítnutí. Tvůrci mu však nepředložili pouhé pokračování Star Treku: Nové generace. Nabídli mu příběh starého Picarda, který opustil službu a žije s vědomím vlastních selhání.

Seriál Star Trek: Picard měl premiéru v roce 2020. Jeho první dvě řady vyvolaly mezi diváky rozdílné reakce, protože se od původní Nové generace výrazně lišily. Třetí řada přivedla zpět většinu původní posádky Enterprise a pro mnoho fanoušků se stala důstojným rozloučením.

Stewart zde nehrál pouze zestárlou verzi stejného kapitána. Picard přišel o část někdejší jistoty. Musel přijmout, že autorita a služební hodnost člověka neochrání před samotou, lítostí ani strachem ze smrti. Do role se nevyhnutelně promítal i Stewartův vlastní věk. Herec, který kdysi na můstku působil téměř nezničitelně, se nemusel tvářit, že čas neexistuje.

Právě ochota ukázat stáří bez přikrášlování patří k nejzajímavějším stránkám jeho pozdní kariéry. Stewart nehraje starého muže jako karikaturu moudrého dědečka. Připouští únavu, tvrdohlavost, chyby i situace, kdy vzpomínky neposkytují útěchu, ale spíše člověka pronásledují.

Stewartův hlas má v jeho kariéře téměř postavení samostatné postavy. Využíval ho v rozhlase, audioknihách, dokumentech, animovaných filmech i seriálech. Namluvil například postavy v seriálech Griffinovi a Americký táta, kde tvůrci často pracovali s kontrastem mezi jeho vznešeným projevem a naprosto absurdními větami.

Tento druh humoru Stewartovi překvapivě sedí. Čím vážněji zní, tím komičtější může být obsah jeho repliky. Objevil se také v komediích a s chutí parodoval vlastní obraz důstojného britského herce. Publikum postupně zjistilo, že muž spojovaný s Shakespearem a kapitánskou autoritou má slabost pro pitomé vtipy, kostýmy i přehnané herecké výstupy.

Během pandemie covidu začal na internetu číst jeden Shakespearův sonet denně. Jednoduchá videa, natáčená bez velké produkce, měla nečekaný ohlas. Vrátil se v nich ke kořenům svého herectví: k člověku, textu a hlasu. Později nahrál všech 154 sonetů pro samostatný audioprojekt, jehož vydání bylo naplánováno na rok 2026.

Stewart po mnoho let mluvil raději o práci než o soukromí. Ve stáří však začal být otevřenější. V pamětech Making It So, vydaných v roce 2023, se vrací k chudobě, násilí v rodině, začátkům v divadle, manželstvím, otcovství i ceně, kterou platil za dlouhé odloučení od rodiny.

Jeho osobní život nebyl vždy tak spořádaný jako vystupování na veřejnosti. Byl několikrát ženatý a přiznával, že herecká kariéra a neustálé cestování poškodily jeho vztahy s nejbližšími. Z prvního manželství má dvě děti. V roce 2013 se oženil se zpěvačkou a skladatelkou Sunny Ozellovou. Obřad vedl jeho přítel Ian McKellen.

Ve vlastních vzpomínkách se Stewart nesnaží vystupovat jako člověk, který vždy jednal správně. Píše také o sobectví, nevěrách a rozhodnutích, která zraňovala jiné. Právě tím se jeho životopis liší od běžného vyprávění slavného člověka, jenž s odstupem promění každou chybu v poučení a každý neúspěch v nezbytnou zastávku na cestě k úspěchu. Stewartův příběh je místy nepohodlný a ne všechny rozpory v něm mají uspokojivé vysvětlení.

Nejvýrazněji se Stewart angažuje v boji proti domácímu násilí. Když o něm mluví, důsledně odmítá otázku, proč týraná žena jednoduše neodejde. Na vlastním dětství viděl, že odchod není jediné rozhodnutí učiněné v jediné chvíli. Do hry vstupuje strach, finanční závislost, stud, děti, izolace i naděje, že se násilný partner změní.

Podporoval také organizaci Combat Stress, která pomáhá britským válečným veteránům s psychickými potížemi. Tato práce souvisí s jeho snahou pochopit otcovo chování, aniž by je omlouval. Alfred Stewart se vrátil z války do společnosti, která od mužů očekávala mlčení a schopnost okamžitě znovu normálně žít. Pomoc, jakou by mohl dostat dnes, tehdy prakticky neexistovala.

Patrick Stewart tím spojuje dvě věci, které se někdy stavějí proti sobě - jasnou podporu obětí a požadavek, aby se psychické následky války u vojáků braly vážně. Porozumět příčinám násilí podle něj neznamená zbavit násilníka odpovědnosti.

Patrick Stewart oslavil včera 86. narozeniny. Jeho kariéra trvá déle než šest desetiletí a několikrát už se zdálo, že se loučí s některou ze svých velkých postav. K definitivnímu odchodu do důchodu se však nechystá. V létě 2026 znovu uvedl, že si nedokáže představit, že by oficiálně přestal být hercem. Připustil, že nabídek s věkem ubývá, herectví ale nadále chápe jako součást vlastní identity.

Jeho tvář bývá spojována s rozvahou a autoritou, jeho život však ve skutečnosti není příběhem člověka, který měl všechno pod kontrolou. Je to příběh někoho, kdo dlouho zakrýval vlastní původ, bál se svého vzhledu, utíkal do práce, chyboval ve vztazích a teprve s věkem začal otevřeně mluvit o tom, co se dělo za dveřmi rodného domu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/culture/2023/oct/01/patrick-stewart-interview-violent-childhood-film-success

https://people.com/patrick-stewart-raised-in-violent-home-horrifying-domestic-violence-documentary-8751151

https://www.esquire.com/entertainment/books/a45328198/patrick-stewart-what-ive-learned/

https://www.boredpanda.com/patrick-stewart-bio-and-career-highlights/

https://walkoffame.com/patrick-stewart/

https://www.patrickstewart.org/

https://www.imdb.com/name/nm0001772/bio/