Pštrosi jsou největšími ptáky světa. Opravdu strkají hlavu do písku, aby se skryli?

Asi není nikdo, kdo by nevěděl, jak vypadá pštros. Velký pták, běžec, který má dlouhý krk a na konci malou hlavičku. Zároveň na jeho účet vzniklo již ve starých dobách přirovnání „strká hlavu do písku jako pštros“, kterým obvykle popisujeme člověka, který „řeší“ problém tím, že dělá, že žádný není, popř. se snaží před ním skrýt, podobně jako se údajně snaží pštros skrýt tím, že strčí hlavu do písku. Přirovnání v nás tak zakořenilo, že řada lidí vůbec netuší, že vzniklo nepochopením a nezakládá se na pravdě.

Pštros (Struthio)

Přestože se jedná o ptáka, patří k nelétavým druhům ptačí podtřídy běžci, kam se kromě nich řadí například ještě kasuáři, nandu, kivi a tinamy. Před miliony let bývalo druhů mnoho, ale postupně vyhynuly. V recentní době se pak až do roku 2015 uznával pouze jediný druh - pštros dvouprstý (Struthio camelus) a jeho poddruh, který byl však v roce 2015 uznán samostatným druhem - pštrosem somálským (Struthio molybdophanes). Ač pro laika mohou být oba druhy podobné, při bližším prozkoumání existují znatelné rozdíly.

Pštros somálský má namodralou kůži, zejména samci. Je to znatelné obzvlášť na krku a na stehnech. Samice jsou hnědé a jejich odstín je slabší. Chybí mu bílý límeček peří na krku a vyhledává spíše křovinatější oblasti. Vyskytuje se v tzv. Africkém rohu.

Samci pštrosa dvouprstého mají černobílé zbarvení, zatímco samice mají nenápadnou hnědou až našedlou barvu. Vyskytují se především v savanách a lesích subsaharské Afriky.

Pštrosí populaci můžeme nalézt i v Austrálii, nicméně tato populace vznikla z jedinců původně chovaných na zdejších farmách a není tedy původní. Tou je populace emu, kteří se od pštrosů liší menší velikostí, třemi prsty na končetinách a opeřeným krkem.

Oba druhy však mají velmi podobnou až shodnou stavbu těla, pro kterou je typické oválné tělo, silné zadní končetiny uzpůsobené k běhu, zatímco přední končetiny jsou výrazně redukované. Dlouhý krk zakončený malou hlavou a zploštělým zobákem. Kromě malé velikosti je jejich hlava typická ještě výraznými očními řasami. Ty pomáhají ptákům chránit zrak v suché oblasti, v níž běžně žijí a kde jsou časté písečné bouře a zvýšená prašnost. Kromě toho chrání i před palčivým sluncem.

Pštrosi drží hned dvě prvenství - jsou největšími ptáky světa, na výšku mohou měřit necelé tři metry. Rozpětí křídel už tak slavné není, to dosahuje maximálně okolo dvou metrů, takže je trumfne řada jiných druhů, které křídla využívají k letu. A také jsou nejtěžšími ptáky, někteří jedinci mohou vážit i přes 150 kilogramů. Například druhý největší pták, emu australský, váží jen kolem 55 kilo.

O co však v průběhu evoluce ochudila příroda pštrosy v oblasti létání, to jim dopřála v jiném pohybu - běhu. Pštrosi nejsou, mimo jiné i kvůli své váze a ploché hrudní kosti, schopni létat. Zato však umí běhat rychlostí až neuvěřitelných 70 km/hodinu a jedním krokem, nebo spíše skokem, jsou schopní překonat vzdálenost 3-5 metrů. K efektivnímu běhu jim pomáhají i jejich chodidla, přizpůsobená rychlému pohybu v savaně. Na rozdíl od jiných ptáků mají totiž pouze dva prsty, přičemž ten hlavní je velmi silný, zatímco druhý je spíš vedlejší a pomáhá ke stabilitě.

Přizpůsobení k rychlému běhu jim pomáhá uniknout před predátory. Ne vždy se však ale pštrosi dávají na útěk. Jejich nohy se dají totiž použít nejen k úniku, ale i útoku. Síla kopnutí od pštrosa je tak velká, že dokáže zranit nebo dokonce zabít lva (a samozřejmě bez problému i člověka). Ty silné prsty mají navíc zakončené ostrými, zhruba 10 cm dlouhými drápy.

Kromě toho se ještě shlukují do hejn o zhruba 5-10 jedincích, neboť i samotné společenství jim poskytuje určitou míru ochrany. Hejno obvykle vede dominantní samec a dominantní samice plus několik dalších samic. Primárně se rozmnožuje právě vedoucí pár, ale dominantní samec se může spářit i s podřízenými samicemi. Někdy se stává, že s podřízenými samicemi se spáří i potulní osamělí samci. Všechny samice pak svoje vejce ukládají do hnízda dominantního páru, přičemž vejce dominantní samice je uprostřed jako nejvíce chráněné. V jednom hnízdu se tak může sejít až na 30-40 vajec, nicméně chovný pár je schopen se postarat maximálně o 20 kusů. Nadbytečná vejce tak bývají z hnízda často vyhozena. O vejce se pak střídavě stará dominantní pár po dobu 35-45 dní, než dojde k líhnutí. Samice inkubuje vejce přes den a samec v noci. Ptáčata mají plavou barvu s tmavými skvrnami, aby co nejvíce splynula s okolím. Tato strategie pomáhá zvýšit úspěšnost odchovu mladých pštrosáčat. I přesto však přežívá zhruba 10 % potomků z původně nakladených vajec a dospělé velikosti dorostou zhruba v 1,5 roce. Pohlavně dospělí jsou pak ve 3-4 letech věku. Celková délka života ve volné přírodě bývá 30-40 let, v zajetí se může jednat až o 70 let.

Samotnému rozmnožování předcházejí složité námluvy a dvoření. V době námluv mají pštrosi tendenci se shlukovat do větších celků až o 50 jedincích. Samci mají v tomto období peří ještě výraznější než obvykle a předvádějí rituální tance, při nichž mávají křídly a různě se uklánějí. Zároveň v půdě vyhrabou prohlubeň jako základ budoucího hnízda. Cílem je dokázat samici, že jsou dostatečně silní a vitální. Pokud samici zaujmou, dává to najevo stavěním se do vnímavých pozic. Postupně dojde k vytvoření párového pouta, samec začne samici ochraňovat a bránit před ostatními samci. Při obraně také neváhá použít svých nohou, současně mává křídly a hlasitě syčí. Jejich zvukový repertoár je ostatně velmi široký, mohou pískat, syčet, chrčet, dunět nebo vydávat zvuky podobné smrkání.

Když dojde k úspěšnému spáření, klade samice vejce. Jak se na největšího ptáka světa sluší a patří, tak i jeho vejce je největším ze všech. Váží průměrně necelých 1,5 kila a samotná skořápka má tloušťku kolem 3 mm.

Pštrosi jsou všežravci, kteří se sice živí rostlinnou stravou, ale nepohrdnou ani larvami, hmyzem a drobnými obratlovci. Jako i jiní ptáci, i oni mají dva žaludky - jeden je žláznatý a dochází tam k vylučování trávicích enzymů, které potravu „předpřipraví“, druhý je svalnatý a funguje podobně jako náš žaludek. Aby však dokázal silnou rostlinnou potravu dobře rozmělnit, polyká pštros i písek a drobné kamení, které ve svalnatém žaludku „mele“ rostlinný materiál. To je ostatně společné pro všechny ptáky, neboť nemají zuby, kterými by potravu mohli rozmělnit již v ústní dutině.

Další zajímavostí týkající se příjmu potravy je skutečnost, že pštrosi zvládnou vydržet bez vody až dva týdny. Přestože běžně vyhledávají napajedla nebo přijímají tekutiny z potravy, drsné prostředí, v němž žijí, jim často žádnou nadbytečnou vodu nedopřeje, napajedla vysychají. Jako adaptaci na tyto podmínky jsou pštrosi schopní zvýšit vlastní tělesnou teplotu a omezit ztrátu vody z těla. Zatímco jiní ptáci vylučují moč společně s výkaly, pštrosi ji mohou vylučovat odděleně, a tak ji šetřit.

Pštros dvouprstý je zatím na seznamu IUCN zařazen jako nejméně znepokojivý, nicméně i on čelí řadě hrozeb, od změny klimatu a vysychání krajiny, zmenšování životního prostředí až po přímé nebezpečí ze strany člověka, který jej loví pro maso, peří, ale bere mu i vejce, která využívá jak k obživě, neboť jsou považována za pochoutku, tak i díky jejich pevnosti jako nádoby. Pštros somálský je v tomto směru ještě více ohrožený, v seznamu IUCN je uveden jako zranitelný.

A jak je to s tím pomyslným strkání hlavy do písku?

Jedna teorie praví, že přirovnání vzniklo na základě obranného chování pštrosa, který když se cítí ohrožený a nemůže utéct, ulehne k zemi a natáhne krk a hlavu dopředu, aby co nejvíce splynul se zemí, což na někoho může zdálky působit, jako když strčil hlavu do písku.

Další teorie přisuzuje vznik přirovnání skutečnosti, že pštrosi bývají často viděni s hlavami dolů, když hledají potravu. Třetí teorie sahá hluboko do minulosti. Římský přírodovědec Plinius Starší ve své encyklopedii popsal pštrosa jako někoho, kdo skrývá svoji hlavu v křoví, aby vypadal neviditelně, protože si myslí, že když je skryta hlava, je skryté i tělo.

Pštrosi hlavu do země neschovávají a ani si nemyslí, že když skryjí hlavu, budou neviditelní. Běžně jsou ale vidět s hlavou u země ze dvou důvodů. Prvním je hledání potravy a druhým je skutečnost, že když pečují o vejce, několikrát denně je hlavou a zobákem otáčejí, aby zajistili, že budou v teple. Na neznalého pozorovatele tak mohou opravdu působit, že mají hlavu zabořenou v písku.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nationalgeographic.com/animals/birds/facts/ostrich

https://www.treehugger.com/ostrich-facts-5094909

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%A1tros_som%C3%A1lsk%C3%BD

https://www.ultimatekilimanjaro.com/10-fun-facts-about-ostriches/

https://factanimal.com/ostrich/

https://nationalzoo.si.edu/animals/news/how-fast-ostrich-and-more-fun-facts

https://animalia.bio/ostrich

https://nationalzoo.si.edu/animals/ostrich

https://www.livescience.com/animals/birds/do-ostriches-really-bury-their-heads-in-the-sand