Článek
Některé archeologické nálezy ohromí bohatstvím. Jiné tím, že jsou staré, vzácné nebo spojené se slavnými jmény. Qilakitsoqské mumie působí jinak. Není na nich nic okázalého. Nejde o vládce, válečníky ani o nějaký velký pohřební monument. Jsou to ostatky obyčejných lidí z arktického světa, lidí, kteří žili tvrdý každodenní život na severozápadě Grónska a po smrti zůstali ležet v kamenném hrobě tak dlouho, až je po staletích znovu objevili lovci.
Qilakitsoqské mumie patří k nejslavnějším archeologickým nálezům z celého Grónska a zároveň k nejvýznamnějším nálezům přirozeně mumifikovaných těl v celé Arktidě. Nejsou důležité jen proto, že jsou mimořádně zachovalé. Důležité jsou i tím, co všechno se z nich podařilo vyčíst: jak byli tito lidé oblečení, jaké měli tetování, v jaké rodinné skupině nejspíš žili, jaké zdravotní potíže je trápily a jak vypadala hmotná i duchovní kultura tehdejších Inuitů. Jsou to vlastně jedny z nejpřesvědčivějších „portrétů“ předkoloniálního života v Grónsku.
Co to vlastně je a odkud pocházejí?
Qilakitsoq je název místa v oblasti Uummannaq na severozápadě Grónska. Právě tam, poblíž někdejšího osídlení, byly nalezeny dva hroby zakryté kameny s osmi přirozeně mumifikovanými těly. K nálezu došlo roku 1972, kdy místo objevili dva bratři, Hans a Jokum Grønvoldovi z Uummannaqu. Teprve následný archeologický výzkum ukázal, jak mimořádný objev to byl. V obou hrobech leželo dohromady šest žen a dva chlapci, zhruba šestiměsíční kojenec a dítě staré asi čtyři roky. Dnes jsou Qilakitsoqské mumie spojovány především s Národním muzeem Grónska v Nuuku, kde jsou čtyři nejlépe dochované mumie vystaveny.
Datování ukazuje na dobu kolem roku 1475. Jde o období ještě před plným přetvořením grónského světa evropskou kolonizací a misijní činností. Tyto ostatky tedy neukazují nějaký okrajový, už proměněný život domorodého obyvatelstva, ale poměrně přímý pohled do společnosti, která ještě fungovala podle vlastních pravidel, zvyklostí a představ o světě. V tom je jejich hodnota téměř nevyčíslitelná. U mnoha jiných populací máme z minulosti kostry, nástroje a zbytky obydlí. Tady ale vidíme i obličej, kůži, oblečení a drobné osobní detaily.
Qilakitsoqské mumie bývají označovány jako nález lidí z thulské kultury, tedy kultury, která je přímým předchůdcem dnešních Inuitů v Grónsku. Thulští Inuité byli skvěle přizpůsobení arktickému prostředí. Jejich život stál na lovu mořských savců, rybolovu, zpracování kůží, chytré výrobě oděvů a dokonalé znalosti klimatu i krajiny. V prostředí, kde i drobná chyba mohla znamenat smrt, se každý detail počítal. A právě na mumiích je vidět, jak promyšlený a technicky vyspělý tenhle způsob života byl.
Jak se z mrtvých těl staly mumie
Když se řekne mumie, většina lidí si automaticky představí Egypt, balzamování, pryskyřice, plátěné obvazy a složitý pohřební rituál. Qilakitsoq je pravý opak. Tady nikdo těla vědomě neuměl „mumifikovat“ v tom smyslu, jak to známe ze starověkého Egypta. O jejich dochování rozhodla příroda. Přesněji řečeno arktická kombinace chladu, sucha a proudění vzduchu. Odborné práce popisují, že těla, oděv i další předměty vysychaly a konzervovaly se díky nízkým teplotám a suchému vzduchu. Právě to zabránilo běžnému rozkladu.
Místo pohřbu k tomu přispělo téměř ideálně. Hroby byly zakryté kameny a uložené v chráněném prostředí, kde se spojila zima, sucho a ventilace. Těla byla navíc pečlivě zabalena do kožešin a oblečení. Na první pohled by se mohlo zdát, že právě vrstvy kůží a šatů rozkladu spíš pomohou, ale v tomto případě fungovaly jako ochrana. Oddělily těla od vnějších vlivů, stabilizovaly prostředí a pomohly tomu, že se měkké tkáně nevypařily ani nerozpadly tak, jak by se to stalo jinde. Proto se dochovala nejen pokožka a vlasy, ale i jemné části oděvu a někdy i výraz tváře.
Je dobré si uvědomit, že i v Arktidě je podobně zachovalý nález vzácný. Nestačí jen mráz. Kdyby byla těla vystavena větší vlhkosti, střídání teplot nebo činnosti zvířat, rozpadla by se mnohem víc. Qilakitsoq tedy není jen „důkaz, že v zimě všechno vydrží“. Je to spíš souhra přesně těch podmínek, které se sejdou jen výjimečně. Proto jsou tyto mumie tak cenné i z vědeckého hlediska. Ukazují, co všechno se může dochovat, když podmínky po uložení těla jsou téměř dokonalé.
Kdo byli lidé z Qilakitsoqu?
Možná nejzajímavější na celém nálezu je to, že nejde o anonymní masu. Časem se ukázalo, že mezi pohřbenými pravděpodobně existovaly blízké rodinné vazby. Národní muzeum Grónska mluví o třech generacích s úzkými rodinnými vazbami, rozdělených mezi oba hroby. Pozdější analýzy mitochondriální DNA navíc ukázaly, že dřívější představy o přesných příbuzenských vztazích nebyly ve všem správné, ale že mezi osobami v obou hrobech skutečně existovala biologická propojení. Nešlo tedy o nahodilý soubor zemřelých, ale nejspíš o část širší rodiny nebo příbuzensky propojeného společenství.
Složení skupiny je samo o sobě výmluvné. Šest žen a dva chlapci není typický „řez populací“. Není tu žádný dospělý muž. To už dlouho podněcuje otázky, co se vlastně stalo. Odpověď ale nemáme. Odborníci výslovně uvádějí, že příčina smrti zůstává u většiny mumií nejasná. Uvažovalo se o infekcích, hladovění, podchlazení, utonutí i otravě, ale nic z toho se nepodařilo prokázat jako jisté vysvětlení pro celou skupinu. Ani to, zda byli všichni pohřbeni najednou, nebo v kratším či delším odstupu, není zcela jednoznačné.
Jedna z žen, nejmladší asi kolem dvaceti let, neměla podle muzejního popisu tetování, zatímco pět starších žen mělo velmi podobné obličejové tetování. To může naznačovat příbuznost, společné postavení nebo sdílenou životní dráhu. Muzeum připouští, že nejmladší žena mohla být neprovdaná nebo bezdětná, ale to je interpretace. Každopádně právě tahle drobnost ukazuje, jak citlivě lze z mumifikovaných ostatků číst sociální rozdíly i kulturní pravidla. Není to jen biologický materiál. Je to i sociální dokument.
Jak vypadal jejich život?
Na Qilakitsoqských mumiích je fascinující to, že z nich nemluví jen smrt, ale i život. Nejlépe je to vidět na oděvu. V hrobech se dochovalo celkem 78 kusů oblečení. To je samo o sobě mimořádné číslo. Díky tomu víme, jak promyšleně byl arktický oděv konstruován. Běžnou součástí výbavy byl vnitřní anorak (typ arktického oblečení) z ptačí kůže s peřím otočeným k tělu, přes něj vnější anorak ze sobí nebo tulení kůže, dále kalhoty, ponožky a kamiky, tedy vysoké boty. Spodní část kamiků bývala podšitá trávou kvůli teplu a pohodlí. Každá vrstva měla svůj smysl. Nic tu nebylo navíc a nic nebylo ponecháno náhodě.
Zároveň nejde jen o funkčnost. Oděv byl i estetický, tvořený symetrickými vzory z tmavé a světlé kůže.Arktické kultury jsou někdy v laických představách redukovány na čisté přežívání. Jenže člověk nikdy nežije jen tím, že si zajišťuje teplo a jídlo. Chce i krásu, řád, znak příslušnosti, osobní styl a symbolický význam. U Qilakitsoqu je to vidět velmi jasně. Oblečení bylo technickou výbavou, ale současně i nositelem kultury.
Zvlášť silně působí oděv dětí. Čtyřletý chlapec měl oblečení, které neslo stopy používání, opravy a opotřebení, ale zároveň i kvalitního zpracování a výzdoby. Autoři Trap Greenland to vykládají jako svědectví živého dětského života i mateřské péče. Je v tom kus velmi obyčejné lidské pravdy: i v extrémním prostředí, kde se bojovalo o přežití, někdo seděl při světle tukové lampy, soustředěně šil kožešiny a opravoval dětské boty. Qilakitsoq tedy nevypovídá jen o smrti v Arktidě, ale i o každodenní práci, lásce a péči.
Tetování, amulety a duchovní svět
Jedním z nejpůsobivějších detailů jsou obličejová tetování. Pět starších žen mělo téměř totožné linkové tetování na čele a v obličeji. V grónském kontextu to není jen ozdoba. Tetování bylo mezi inuitskými ženami rozšířené po staletí a mělo širší kulturní a duchovní význam. Mohlo souviset s identitou, postavením, příbuzenskými vazbami i s představami o ochraně. Přesný význam všech linií dnes ale neznáme. To je dobré mít na paměti. Vidíme vzor, víme, že byl důležitý, ale neumíme ho „přeložit“ slovo od slova.
Spolu s těly byly nalezeny i amulety vložené na oděvu nebo mezi vrstvami oblečení. Muzejní popis uvádí, že Inuité je používali pro sílu a ochranu před zlými duchy. Tohle je moment, kdy se Qilakitsoq znovu vzdaluje chladné archeologii a připomíná živou kulturu. Pohřební výbava nebyla jen „praktická“. Nebyla to jen výstroj na cestu do hrobu. Byla to i výbava pro přechod do jiného světa, nebo přinejmenším pro bezpečí zemřelého po smrti. Národní muzeum uvádí, že mrtví byli připraveni podle starých zvyků a dostali extra oděv i kožešiny, aby měli bezpečnou cestu a dobrý život v říši mrtvých. To je mimořádně silné svědectví o tehdejším duchovním světě.
Co vědci zjistili o jejich zdraví a smrti?
Qilakitsoqské mumie nevypovídají jen o oděvu a pohřbu, ale i o zdravotním stavu. Jedna mladá žena ve věku asi 18 až 22 let vykazovala těžkou anthrakózu, tedy výrazné zanesení plic uhlíkovými částicemi. V arktickém prostředí, kde lidé dlouhodobě pobývali v uzavřených obydlích s kouřem a sazemi, to není nepředstavitelné. U jiné mumie byla vyslovena pravděpodobnost nádoru nosohltanu. Čtyřletý chlapec podle paleopatologického výzkumu trpěl Downovým syndromem a Legg-Calvé-Perthesovou chorobou, což mohlo snižovat jeho odolnost.
Nejvíc pozornosti dlouhodobě budí nejmladší dítě, asi šestiměsíční kojenec. Už starší odborná práce uvádí, že existují indicie, podle nichž mohlo být pohřbeno zaživa, což podle autora nebylo ve starém Grónsku neobvyklé, pokud zemřela matka a po ní zůstalo kojené dítě.
Stejně tak nevíme přesně, proč zemřely dospělé ženy. Muzejní i odborné zdroje připouštějí, že mohly zemřít přibližně ve stejné době, snad krátce po příchodu do zimního sídla, možná na podzim. Ale příčina smrti zůstává nejasná. A právě tahle nejasnost je na Qilakitsoqu svým způsobem silná. Uvnitř mimořádně zachovalého nálezu zůstává kus temnoty. Vidíme tváře, oděv i tetování, ale ten rozhodující poslední okamžik nám stále uniká.
Co nám o tehdejší společnosti říkají
Qilakitsoqské mumie jsou často popisovány jako jedinečný zdroj poznání o předkoloniálních Inuitech. To není fráze. Z kostry se dá poznat ledacos, ale když se zachová i oděv, kůže, tetování a drobné předměty, otevře se mnohem plastičtější obraz společnosti. Vidíme rozdělení rolí, vysokou úroveň oděvní technologie, symbolickou práci se vzory i tělesným zdobením, význam amuletů a také péči o mrtvé. Vidíme, že tato společnost nebyla primitivní v tom vulgarizovaném smyslu, jak se někdy o starých loveckých kulturách mluvilo. Byla technicky vyspělá v rámci svého prostředí a kulturně vrstevnatá.
Zvlášť důležité je i to, že na mumiích lze sledovat ženský svět. To je vzácné, protože archeologie často mluví hlasem lovu, nástrojů a mužských aktivit. Tady naopak vyniká práce žen: šití, zdobení, péče o děti, tělesná symbolika a pohřební příprava. Qilakitsoq tak není jen příběhem smrti v ledové krajině, ale i příběhem ženské práce, která byla pro přežití arktické společnosti naprosto zásadní. Bez dokonale ušitých oděvů by v tomto prostředí nikdo nepřežil. A právě ženy na Qilakitsoqu nám to připomínají beze slov.
Zajímavosti, které z nálezu dělají něco víc než jen archeologickou senzaci
Jedna z nejzajímavějších věcí je samotná blízkost těchto lidí. U mnoha starých ostatků se člověk dívá na kostru a musí si domýšlet, že šlo kdysi o živou bytost. Tady to domýšlet nemusí. Zachované rysy obličeje, vlasy a vrstvy oděvu vytvářejí téměř fyzickou přítomnost. I proto Qilakitsoqské mumie často působí na návštěvníky muzea silněji než mnohem slavnější nálezy. Jsou méně monumentální, ale víc lidské.
Zajímavý je i osud samotného nálezu po objevení. Místo bylo nalezeno už roku 1972, ale systematický vědecký výzkum přišel až později. To znamená, že mezi objevem a plným zhodnocením nálezu uplynul čas, během něhož hrozilo poškození. I to ukazuje, jak křehké podobné nálezy jsou. Stačí málo a unikátní zdroj poznání se může nevratně poškodit. Dnes, kdy jsou čtyři nejlépe zachované mumie vystavené v Nuuku, se může zdát, že jejich cesta do muzea byla samozřejmá. Ve skutečnosti šlo o dlouhý proces výzkumu, ochrany a později i návratu grónského kulturního dědictví do Grónska.
A ještě jedna věc stojí za zmínku. Qilakitsoqské mumie nejsou důležité jen samy o sobě. V kontextu dalších grónských nálezů z Pisissarfiku a Uunartqu pomáhají skládat širší obraz o dětském oděvu, ženském tetování a materiální kultuře západního i jižního Grónska. Qilakitsoq je nejslavnější, ale není osamocený. Spíš představuje nejlépe dochovaný vrchol širšího, dnes už jen útržkovitě zachyceného světa.
Qilakitsoqské mumie jsou působivé právě tím, že nejsou velkolepé. Nenabízejí příběh krále, slavné bitvy ani ztraceného pokladu. Nabízejí něco mnohem tiššího a ve výsledku možná silnějšího: osm lidských životů zastavených v krajině, kde se o přežití bojovalo každý den. Šest žen. Dva chlapci. Rodinné vazby, které neumíme úplně rozmotat. Příčiny smrti, které nedokážeme s jistotou pojmenovat. A přesto z těchto lidí po více než pěti stoletích víme víc než z mnoha jiných dávných populací. Víme, jak se oblékali, jak si zdobili tvář, jak pečovali o děti i jak připravovali své mrtvé na cestu do říše zemřelých.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
