Rosemary byla jiná a pro rodinu Kennedyů znamenala riziko. Po nepovedené lobotomii skončila v ústavu

Když se řekne „Kennedy“, naskočí vám nejspíš obraz úspěchu: politická dynastie, peníze, šarm, proslovy, kampaně, a pak samozřejmě tragédie, které k téhle rodině přirostly tak pevně, že se z toho stal skoro mýtus. Jenže vedle známých tváří existuje i jiný příběh – mnohem tišší, méně fotogenický, a o to víc vypovídající o době, kdy se lidé s postižením schovávali jako „ostuda“.

Rosemary Kennedyová byla starší sestra Johna F. Kennedyho. Narodila se do světa, kde se „správné“ věci řešily za zavřenými dveřmi, aby se o nich nemluvilo nahlas. A když se o ní přece jen začalo mluvit, bylo to často až zpětně, opatrně – jako by i po letech někdo váhal, jestli se tahle kapitola rodinné historie vůbec smí otevřít.

Rose Marie „Rosemary“ Kennedyová se narodila 13. září 1918 v Brookline ve státě Massachusetts jako třetí dítě a první dcera Josepha P. Kennedyho staršího a Rose Fitzgeraldové Kennedyové. Zemřela 7. ledna 2005 ve Wisconsinu.

O jejím porodu se opakuje jeden dramatický detail, že „kvůli pozdnímu příchodu lékaře (v době pandemie španělské chřipky) porodní asistentka nutila matku ‚zdržovat‘ porod, údajně i fyzicky brzdila průchod dítěte porodními cestami, a dítě tak mělo být dlouho vystavené nedostatku kyslíku.“ Tenhle popis se objevuje v řadě zdrojů a bývá spojovaný s pozdějšími vývojovými problémy.
I když je tento příběh často citovaný, neznamená to automaticky prokázanou příčinu jejích potíží. Je to spíš jedna z verzí, jak si rodina a autoři později vysvětlovali, co se stalo.

Už v dětství si rodiče všímali, že Rosemary dosahuje vývojových milníků pomaleji. Podle běžně uváděných biografických přehledů měla zpoždění v motorice i v učení a její intelektové schopnosti byly omezenější než u sourozenců.

A tady je první zásadní moment: Kennedyovi nebyli běžná rodina. Joseph Kennedy nebyl jen otec od stolu. Měl ambice, plán, posedlost budoucím úspěchem svých dětí a taky cit pro to, jak se buduje obraz dokonalosti. V jeho představách měly děti mířit vysoko – k moci, prestiži, vlivu. A v takovém plánu je dítě, které se vyvíjí jinak, problém. Ne lidský, ne rodinný – ale strategický.

Rosemary vyrůstala v prostředí bohatství a možností. Soukromé školy, domácí výuka, společenské kontakty – to všechno měla. Jenže peníze neřeší jednu věc: jak se cítí člověk, který nestíhá tempo vlastního sourozeneckého týmu.

Kennedyovi byli početná rodina a konkurence mezi dětmi byla skoro životní styl. Bratři sportovali, excelovali, byli draví. Rosemary ale byla jiná. V některých popisech působí jako citlivější, srdečnější, milá – ale zároveň snadno frustrovaná, s výkyvy nálad, které se v dospívání zhoršovaly.

Když dnes někdo zpětně diagnostikuje historické postavy, vždycky je to trochu ošemetné. U Rosemary se nejčastěji mluví o intelektovém postižení, ale existují i debaty o tom, nakolik přesné jsou rodinné popisy a co všechno do toho vstupovalo – prostředí, tlak, očekávání, stres.
V dobové Americe bylo každopádně mentální postižení stigma. A v rodině, která si malovala politickou dynastii, to bylo stigma dvojnásobné.

V určitý moment se z Rosemaryiných potíží stal strašák. Ne v tom smyslu, že by byla „nebezpečná“. Spíš že by mohla udělat něco nepředvídatelného na veřejnosti. V některých biografických souhrnech se uvádí, že na prahu dospělosti byla „stále podrážděnější“ a obtížně zvládnutelná.

A teď si představte, v jakém světě tehdy žili: společenské salony, veřejná reputace, ambice, katolická morálka, strach ze skandálu. V tomhle prostředí je cokoliv „problém celé rodiny“. Když se přidá fakt, že Rosemary byla mladá žena, tlak mohl být ještě tvrdší – dobové předsudky vůči „nevhodnému chování“ žen byly brutální a rychle se lepila nálepka „nezvladatelná“.

Na začátku 40. let se v USA začala rozšiřovat metoda zvaná prefrontální lobotomie – zásah do mozku, který měl „zklidnit“ těžké psychické stavy. V praxi šlo o přerušování spojení v čelních lalocích. Z dnešního pohledu to zní děsivě. Z tehdejšího pohledu to ale část medicíny prezentovala jako průlom: rychlé řešení „neřešitelných“ lidí, kteří se nevešli do společenské normy.

Rosemary byla lobotomizována v roce 1941, ve věku 23 let. Zákrok provedli lékaři Walter Freeman a James Watts, tehdy známí propagátoři této metody.

Řada zdrojů uvádí, že rozhodnutí prosadil její otec a že to proběhlo bez skutečného informovaného souhlasu Rosemary; často se uvádí i to, že matka Rose Kennedyová o tom nevěděla nebo dokonce nebyla přizvaná k rozhodnutí.
Ať už to bylo jakkoliv, otcovská autorita hrála hlavní roli a šlo o krok, který měl Rosemary „napravit“.

Lobotomie byla často prováděna tak, že pacient byl při vědomí nebo v částečném vědomí a lékaři během zákroku sledovali změny v reakci. U Rosemary se popisuje, že se operace ukončila ve chvíli, kdy přestávala smysluplně reagovat.

Zákrok nedopadl jako mírné „zlepšení nálad“. Dopadl jako katastrofa. Rosemary po lobotomii utrpěla těžké následky: zhoršila se její schopnost mluvit, měla vážné motorické potíže a byla odkázaná na celoživotní péči. V biografických shrnutích se uvádí, že její stav spadl na úroveň malého dítěte a že se z ní stala osoba, která už nemohla žít samostatně.

V tu chvíli se zrodil druhý příběh: příběh ticha.

Krátce po zákroku byla Rosemary institucionalizována. Nějakou dobu pobývala v soukromé psychiatrické léčebně Craig House ve státě New York.
V roce 1949 byla přesunuta do Wisconsinu, do zařízení známého jako St. Coletta, kde žila po zbytek života – na pozemcích instituce, v soukromém domku postaveném tak, aby byla oddělená od ostatních klientů i od veřejnosti.

Rosemary se tak stala skoro „duchem“ slavné rodiny. Žila, dýchala, existovala – ale veřejně jako by neexistovala.

Kennedyovi byli mistři narativu. Uměli vyprávět o hrdinství, o oběti, o službě, o víře. Jenže Rosemary do tohohle scénáře nepasovala.

Po lobotomii o ní rodina dlouho téměř nemluvila. Některé zdroje popisují, že její sourozenci měli dlouho jen mlhavou představu, kde je a v jakém je stavu.
Veřejný obraz rodiny byl důležitější než pravda o jedné dceři.

I kdyby však v rodině existovala láska, péče nebo výčitky, naráželo to na dobovou realitu: institucionalizace lidí s postižením byla tehdy běžná. Rozdíl je v tom, že tady nešlo „jen“ o institucionalizaci – šlo o to, že k ní vedla invazivní operace, která zhoršila stav natolik, že už nebylo cesty zpět.

Když se dnes mluví o Rosemary, často se k tomu připojuje její sestra Eunice Kennedy Shriverová a vznik Speciálních olympiád. Speciální olympiády vznikly v roce 1968 a Eunice se dlouhodobě věnovala lidem s intelektovým postižením.

Dalo by se sice říct, že Rosemary byla inspirace, a proto vznikly Speciální olympiády, jenže realita bývá složitější. Některé zdroje (včetně dobových výroků) upozorňují, že Eunice nechtěla, aby se celé hnutí redukovalo na jednu osobu – byť Rosemary byla důležitá součást jejího osobního světa.
Na druhé straně organizace Special Olympics přímo píše o Rosemary jako o inspiraci a symbolu boje za inkluzi.

Obě roviny mohou platit najednou: Rosemary nebyla jediný důvod, ale byla jedním z nejsilnějších. Protože když máte v rodině někoho, koho společnost odstrčí a zavře, začnete časem vidět, že problém není jen v tom člověku, ale v systému okolo.

Po smrti Josepha Kennedyho v roce 1969 se rodina podle dostupných popisů začala k Rosemary postupně vracet: občasné návštěvy, výlety, kontakt. Rosemary se časem znovu naučila chodit (i když s omezením), ale řeč se už nikdy nevrátila do původní podoby a zůstala těžce postižená.

Je to zvláštní paradox: část života strávila v izolaci právě proto, aby nerušila obraz rodiny – a pak, když už otec nebyl, začala se opatrně objevovat v rodinném prostoru. Jenže to, co bylo zničeno, už nešlo napravit.

Rosemary Kennedyová zemřela 7. ledna 2005 ve Fort Atkinson ve Wisconsinu ve věku 86 let. Podle dobových zpráv u ní byli někteří sourozenci. Pohřbena byla v Brookline vedle rodičů.

Když zemřela, objevily se nekrology a shrnutí života – a s nimi i to, co bylo dřív spíš šeptané: že lobotomie z ní udělala invalidní pacientku a že rodina její existenci dlouho tajila.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nps.gov/articles/000/rosemary-kennedy-the-eldest-kennedy-daughter.htm

https://zoom.iprima.cz/historie/rosemary-kennedy-lobotomie

https://www.lifee.cz/cerna-ovce-slavne-rodiny-rosemary-kennedy-lobotomie-z-ni-udelala-trosku-rodina-ji-pak-na-dlouhych-20-let-odlozila-do-ustavu-fdace

https://www.historyextra.com/period/20th-century/rosemary-kennedy-jfk-sister-life-lobotomy-what-happened

https://www.stcolettawi.org/our-history

https://www.specialolympics.org/stories/news/rosemary-kennedy-inspiration-and-revelation