Článek
Pod označením argonaut si řada z nás představí dávné mořeplavce zvané Argonauti ze starých řeckých bájí, kteří se plavili s Iásónem pro zlaté rouno do Kolchidy. Tento název však patří i mořskému živočichovi, který patří do řádu chobotnic. Co je vlastně zač?
Argonaut pelagický (Argonauta argo)
Svým vzhledem připomíná někomu chobotnici, někomu loděnky. Všichni tihle živočichové patří do třídy hlavonožců a sdílejí některé podobné znaky. Argonaut pelagický je největší ze všech druhů, které v současnosti existují. Naopak nejmenším druhem je Argonauta boettgeri.
Nalézt ho můžeme v tropických a subtropických vodách celého světa, kde se zdržuje spíše v mělkých vodách, tedy při pobřeží nebo u korálových útesů. Volně se vznáší ve vodě.
Od příbuzných chobotnic je na první pohled odlišuje jejich schránka, která je přítomná u samic. Dříve se vědci domnívali, že schránka není její vlastní, ale že si podobně jak krab poustevníček nalezne prázdnou schránku a využije ji. Při výzkumu však bylo pozorováno, že ulita je jejich vlastní. Má bílou barvu, je stočená a ze stran mírně zploštělá, hrboly spirály jsou lehce do hněda.
Znatelnou ulitou však disponují pouze samice. U argonautů je pohlavní dimorfismus, tedy rozdíly mezi pohlavími, jeden z nejvýraznějších u hlavonožců. Samice jsou až 20× větší než samci a tomu odpovídá i velikost jejich schránky. Samice mají tělo velké kolem 10 cm a schránka může mít až 30 cm, oproti tomu samci měří okolo 1,5-2 cm a schránku nemají.
Samice využívají k tvorbě schránky speciálních končetin, které samci nemají. Ti naopak disponují hektokotylem, což je chapadlo přeměněné v reprodukční orgán. Pomocí něj přemisťují hlavonožci spermie k samicím. Páření však pro samce bývá nebezpečné, obvykle se stanou potravou pro samice, které jejich tělo využijí jako zdroj cenných živin. Samci argonautů vymysleli strategii, jak se nestát pouhým potravinovým doplňkem - hektokotylus vloží do speciální dutiny samice a následně ho uvolní od svého těla. Sameček se tak může včas vzdálit od samice. Přesto jsou to samice, kdo je schopen se během života spářit několikrát. Samci tak učiní pouze jednou. Předpokládá se, že i když se uvolněním hektokotylu zachrání před sežráním, nakonec stejně uhynou. Samice může schraňovat hektokotyly několika různých samců a schraňovat vajíčka až v pěti různých stádiích vývoje. Její schopnost opakovaného rozmnožení je dalším aspektem, který je odlišuje od řady jiných hlavonožců, kde samice po rozmnožení obvykle hynou.
Samice jsou známy už od starověku, zatímco samce věda objevila až v 19. století. Dříve se také věřilo, že hektokotylus, který vloží do samice a následně uvolní, je ve skutečnosti parazitický červ. Nikoho tehdy nenapadlo, že samci mohou být od samic tak velikostně odlišní a uvolňovat končetinu. Při výzkumu, kdy se vědci snažili oddělit hektocotylus od samice, dokonce docházelo k autonomnímu pohybu tohoto orgánu, který se snažil před vědci skrýt hlouběji ve schránce samice. Tento fascinující jev byl dalším důvodem, proč si mysleli, že jde o samostatného živočicha.
A zatímco dospělé samice žijí blíž k povrchu, samci a nedospělé samice žijí o něco hlouběji. To může být způsobeno mj. i tím, že dospělé samice disponují schránkou, do které „nabírají“ vzduch a regulují si tím následně hloubku ponoru, zatímco jedinci bez schránky musejí využívat jiných strategií pro pohyb. Kromě toho bývají argonauti často pozorováni, jak se přichycují k jiným živočichům, například k medúzám. To jim poskytuje nejen možnost dalšího pohybu bez vynaložení vlastního úsilí, ale také jistou ochranu.
Samice do své schránky kladou vajíčka, která jsou tak chráněna. Samice pak vyčnívá ze schránky jenom hlavou a chapadly, ale v případě ohrožení se může zatáhnout hlouběji dovnitř. Schránka ve skutečnosti není schránkou v pravém slova smyslu, jako je tomu u jiných živočichů, ale jedná se o pouzdro na vajíčka. Samice ke schránce také není připevněna napevno, ale drží si schránku za pomoci dvou chapadélek. Když se schránka poničí, je schopná si ji podle potřeby opravit. Pokud bychom jí však schránku vzali úplně, novou si nevytvoří a uhyne.
Argonauti jsou aktivní především během dne, kdy loví drobné živočichy jako měkkýše, korýše, medúzky či salpy. K zachycení kořisti používá svá chapadla, kterými kořist uchopí, přitáhne si ji a pak do ní kousanci vstříkne jed. Sami se však také stávají častou kořistí větších živočichů, zejména ryb, ale také mořských ptáků. Podobně jako chobotnice jsou schopni měnit barvu, aby lépe splynuli s okolím nebo uvolňovat inkoust, kterým protivníka doslova paralyzují a získají tak čas rychle uniknout. Reflexní stříbrná barva jim umožňuje také odrazit světlo a vytvořit tak záblesk, který predátora oslní.
Jedná se o poměrně hojného živočicha, jehož schránky bývají často předmětem obchodu kvůli svému pěknému vzhledu, ale jsou velmi křehké. Na rozdíl od pravých ulit nemají totiž vnější ochrannou vrstvu, a tak se snadno poškodí. Nebezpečím může být i okyselování oceánů, protože pak se tyto schránky rychleji rozpouštějí.
Samice argonauta v Přírodovědném muzeu v Norsku
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Argonauta_argo/
https://octonation.com/octopedia/greater-argonaut/
https://www.nhm.ac.uk/discover/argonauts-worlds-weirdest-octopuses.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Argonaut_(animal)
https://www.worldwildlife.org/magazine/issues/winter-2024/articles/meet-the-argonaut-an-octopus-that-traps-air-to-float-in-open-water
