Článek
Peter Freuchen se narodil v malém dánském přístavu Nykøbing Falster, ale už jako kluk měl hlavu plnou severu. Zatímco jeho vrstevníci běhali po molu a učili se řemeslům, která jejich rodiče považovali za jistou budoucnost, on se přehraboval ve starých mapách a kreslil si tužkou do sešitů oblouky ledových pobřeží. V knihách čítal jména polárníků a v hlavě mu bušilo jediné: nečíst, ale jít. Po maturitě nastoupil na medicínu v Kodani, jak si přáli především rodiče, jenže přednáškové sály mu byly těsné. Stále více myslel na to, jaké to je dýchat vzduch, který pálí v plicích, a jaké to je, když se člověk musí spolehnout jen na to, co má v hlavě a v rukou. V roce 1906, ve dvaceti letech, to přestalo být sen a stalo se to rozhodnutím. Opustil školu a odjel do Grónska, na ostrov, který je vlastně pevninou ledu s několika přístavy na okrajích.
Zajímají vás příběhy ze Severu? Napsáno bylo:
Peter Freuchen
Těžké začátky i životní láska
První dny a týdny byly těžké. Prvotní ideály a představy se rychle rozplynou a zůstane tvrdá realita. Freuchen zjistil, že všechno, co četl, je jen návod, teorie bez praxe. Základní věci se tak učil znovu a jinak: jak postavit iglú tak, aby drželo tvar, jak se zaposlouchat do sněhu a poznat, kdy je „přefoukaný“ a zrádný, jak si efektivně rozdělat oheň a jak lovit tak, aby to nebylo divadlo pro nepřítomné diváky, ale aktivita, na jejímž konci je zdroj potravy. Učil se jazyk místních a gesta, učil se mlčet s těmi, kdo mlčí, ne proto, že nemají co říct, ale proto, že v krajině, kde vše hučí a křupe, nemá smysl vyslovovat zbytečná slova. Inuité se mu stali učiteli i spoluhráči. Nebyl mezi nimi dobyvatelem, byl žákem, který pochopil, že příroda není nepřítel, ale rámec, a že člověk se do toho rámce vejde jen tehdy, když přestane šaškovat a začne hrát podle jejích pravidel.
Právě v té zemi ticha potkal ženu, kvůli níž měl najednou důvod vracet se z výprav. Jmenovala se Navarana a byla skutečně ženou vzešlou z tvrdé krajiny, kde slabí nemají šanci přežít. Nebyla románovou hrdinkou, ale byla člověkem, který ví, kdy je třeba vyjít a kdy zůstat v bezpečí, kdy mluvit a kdy dát dlaně nad plamen a vyčkat. Vzali se podle místních zvyků, narodily se jim dvě děti a s každou zimou bylo zřejmější, že tenhle Evropan nezabloudil do exotiky, ale našel domov. Když s přítelem Knudem Rasmussenem založili v Severní hvězdné zátoce stanici Thule, nebyl to jen obchod s kožešinami, ale křižovatka cest, na níž se setkávali badatelé, lovci, zvědavci i ti, kdo prostě mířili dál na sever. Thule bylo mostem mezi světy, a Freuchen se stal jedním z jeho pilířů.
Výpravy, které z Thule vyrážely, nebyly pouhými čarami, které najdeme v atlasu, ale konkrétní námahou konkrétních lidí, každý den. Psi dýchali v rytmu, sníh se měnil v beton, vítr mlel slovník na základní slova: jít, spát, jíst, vydržet. V roce 1912 vyrazili ověřovat věci, o nichž se doma psaly teoretické články a zde se daly zjistit jen na vlastní kůži. Cestovali přes led, který vypadal pevně, a přitom stačilo kousek a byl to plovoucí ostrov.
Peter Freuchen
Bouře a nůž vzniklý z nouze
Na jedné výpravě zastihla Freuchena silná bouře. Zrovna byl mimo tábor a tak se snažil schovat, což se mu povedlo, ale východ z úkrytu zaválo přes noc množství sněhu, který následně zamrznul v silnou a tvrdou ledovou zátku.
Nůž i nářadí měl venku u saní; uvnitř měl jen kožešiny, lampu a svůj dech, který se na stěnách srážel do ledu. Zkoušel se prohrabat holýma rukama, ale každé škrábnutí jen víc uhladilo zmrzlou krustu. V takových chvílích člověk přestane myslet na hrdinství a začne počítat se zbytkem vlastních sil. Freuchen věděl, že jestli se včas nevyhrabe, ráno už neuvidí.
A tak udělal něco, co nám v teple domova přijde naprosto nepředstavitelné. Odsunul do pozadí vlastní důstojnost a zvyky civilizovaného člověka a sáhl po tom jediném, co měl. Vymočil se do jamky, aby získal trochu tekutiny a následně si z vlastních výkalů v dlaních uhnětl klín - plochou čepel s tupým hřbetem, kterou nechal v mrazu ztuhnout do tvrdosti, jakou umí vytvořit jen arktická noc. Když hmota ztvrdla, začal s ní opatrně dloubat do stěny u vchodu, centimetr po centimetru, bez spěchu, protože spěch je v zimě nejrychlejší cesta ke ztrátě citu v prstech i hlavy. Čepel se drolila, ale vždycky vydržela o pár úderů déle, než čekal. Znovu ji uhladil, znovu nechal ztvrdnout a znovu pokračoval.
Po hodinách, které se nedají přesně spočítat, led konečně křupl. Klín zajel do vlasové praskliny, stěna povolila a malý šedý trojúhelník světla se otevřel jako nová šance. Freuchen si lokty rozšířil cestu, protlačil hlavu a ramena, do plic mu vrazil vítr a byl venku. Sněhový příkrov za ním zůstal neporušený, jen v místě vchodu chyběl vysekaný klín - práce nástroje, který by nikdo nechtěl mít v ruce, kdyby měl na výběr.
Později tuhle příhodu popsal bez teatrálnosti. Ať už byl ten „nůž“ spíš klín nebo dláto a ať si o té metodě myslí kdo chce co chce, podstata zůstává: v Arktidě přežije ten, kdo se umí vzdát představy, jak by věci „měly být“, a udělá to, co právě jde. On to udělal. A žil.
Vrátil se do tábora s tváří, na níž nebyl triumf, ale únava. Příhoda v zamrzlém úkrytu se na jeho těle podepsala. Na jedné noze mu omrzly prsty a následně se rozšířila gangréna. Peterovi bylo jasné, že tahle část jeho těla musí pryč. Bez anestezie si sám odsekal gangrenózní prsty. Jenže i tato drsná snaha o prevenci dalšího šíření nekrózy nestačila. Zdravotní komplikace přetrvávaly a po letech mu lékaři museli vzít celou nohu pod kolenem. Ani to ho však nezastavilo - vyrobil si dřevěnou protézu, zvykl si na ni a bral ji jako fakt. Když na to někdo narážel, zasmál se a odsekl, že to je aspoň kus těla, který už nikdy neomrzne.
Ilustrační obrázek
Evropanům představil sever bez příkras a patosu
Mezitím žil obyčejné dny. Řešil běžné starosti, kdy vyjít, kdy zůstat, jak krmit psy, co ušetřit, co spálit, jak si nerozházet lidi, na které spoléháte, protože bez nich nejste nic. S Navaranou sdílel práci i ticho. Když se však roku 1921 převalila španělská chřipka až sem, kde si člověk myslel, že ho před světem chrání led a mráz, vzala ji s sebou. Freuchen chtěl, aby dostala pohřeb se všemi poctami, které si pamatoval z dětství. Církev na břehu mu řekla, že takový pohřeb jí nepřísluší. Vzal ji tedy sám a udělal vše podle zvyku, mezi lidmi, s nimiž žila. Ta chvíle mu ujasnila jednu z věcí, které později opakoval: důstojnost není majetkem institucí, důstojnost dělají lidé navzájem.
Z Thule vycházely další výpravy, které spojovaly zeměpis s něčím, co dnes nazýváme antropologií a tehdy to byl prostě upřímný zájem o to, jak kdo žije a proč. Freuchen byl mostem a tlumočníkem, doslova i obrazně. Uměl se přepnout z evropské přesnosti do inuitské účelnosti a zpět, dokázal vyjednat kožešiny i respekt. Když se po letech vracel do Dánska, nepřivezl jen deníky a náčrtky, ale i způsob, jak o severu mluvit. Začal psát knihy, které se četly proto, že v nich nebyla póza. Popisoval, co se stane, když se zlomí běhoun saní uprostřed nicoty, a co se děje, když se nad stolem v iglú najednou rozhostí smích.
Jeho obrovská postava a dřevěná noha z něj dělaly v Evropě vděčný objekt pohlednic a reportáží, ale on to nenechal přerůst v cirkus. Přednášel, jezdil, psal, a když přišla nabídka spolupracovat na filmu o životě na severu, přijal ji. Vznikl snímek, který měl najednou jinou váhu než dosavadní ateliérové ledovce, protože v něm bylo vidět, že tvůrci vědí, jak drží iglú klenbu a jak světlo na sněhu pálí do očí. Freuchen si v tom filmu zahrál i postavu kapitána, ale důležitější bylo, že se dařilo převádět sever na plátno bez kýče. Mezi natáčením a přednáškami si koupil dánský ostrůvek Enehøje, kde se střídavě zdržoval, psal, přijímal návštěvy a přehodnocoval, čím chce být, když zrovna není na ledu.
Tichý hrdina
Pak přišla válka a s ní okamžiky, v nichž se ukazuje, co má kdo uvnitř. Dánsko bylo okupováno a Freuchen byl už příliš dospělý na to, aby si nechal vysvětlovat, kdo je a čí je. Pomáhal lidem utéct, mluvil, psal, pomáhal, jak to šlo. Gestapo ho zatklo a vypadalo to, že se jeho život chýlí ke svému konci. Neskončil. Stejně jako si kdysi prokopal cestu ze sněhové pasti, proklouzl také sítí, kterou kolem něj utáhli a utekl jim. Novým domovem se mu na čas stalo Švédsko. Válku přežil a po ní mluvil méně o sobě a více o tom, co dokáže hloupost, když dostane uniformu. Hrdinství si nechával pro ty, kdo ho potřebovali slyšet; sám byl na své poměry ještě tišší.
Ve Spojených státech našel publikum, které chtělo poslouchat i číst. Odpovídal věcně a přitom s humorem. Když se ho ptali, jak se žije s dřevěnou nohou, odpovídal, že bez ní by vedl línější život. Přednášky střídal s psaním a jednou se nechal přemluvit i do televizní soutěže, v níž šlo o znalosti a klid. Seděl proti kamerám jako proti větru: bez teatrálnosti, s tělem, které se nedá přehlédnout, a s hlavou, která nosí čerstvou paměť. Vyhrál. Nebylo to pro něj méně důležité než přechod ledovce, protože v obou případech šlo vlastně o totéž: soustředit se, nezpanikařit, vybrat správné slovo nebo správný krok.
Stárnutí pro něj nebylo návratem do pohodlí. Chtěl se dívat, jak v severních šířkách mizí den a začíná neviditelný pohyb světla, chtěl ještě jednou projít místy, kde se z chlapce stal muž. Vypravil se na cesty, ale v nesprávnou chvíli ho zradilo vlastní srdce. Zemřel daleko od dánského přístavu, v němž se narodil, ale blízko krajině, která mu dala smysl. Jeho popel roznesl vítr v místech, kde kdysi sepsal nejjednodušší pravidla přežití, která nejsou o nožích a tricích, jak zažehnout oheň, ale o pokoře a společném kroku.
Zůstaly po něm knihy, které stojí za to otevírat, když se člověk cítí příliš jistý vlastní civilizovaností. Stojí v nich, že lidskost se neměří náboženskými formuláři ani metry textilu na uniformách, ale tím, jak se dělí poslední zásoba masa, jak se díváme na toho, kdo se loudá, a jak rychle si přiznáme chybu. Zůstal po něm způsob, jak mluvit o jiných kulturách bez nadřazenosti a bez potřeby je uhlazovat do romantických obrázků. Zůstal po něm obraz obra s dřevěnou nohou, který se směje vlastní legendě, protože ví, kolik je v ní práce a kolik náhody. A zůstal jednoduchý výrok, který nepatří do rámu nad krb, ale do batohu:
„Svět nám nic nedluží; jsme tu na návštěvě.“
Když se dnes řekne jeho jméno, leckdo si vybaví historku o noži vyrobeném ze zmrzlých exkrementů, kterou jedni přijímají se smíchem a druzí s povytaženým obočím. Freuchen by na to asi mávl rukou. Z legend mají lidé radost, ale rozhodují jiné věci: jestli dokážete naslouchat větru, který vám říká, že se má cesta odložit o den; jestli si dokážete přiznat, že bez ostatních nedojdete; a jestli umíte přežít nejen mráz, ale i vlastní slávu, která člověka zamrazí zevnitř. Jeho život je v tomhle užitečný: naučí nás neplést si odvahu s nadměrným hlukem. Odvaha se často odehrává v soukromí, předtím než vyjdete ze dveří a než řeknete jediné slovo. Odvaha nepotřebuje slova, ale činy.
Není nutné hledat v jeho příběhu jednoduchý smysl. On sám by ho nevyžadoval. Měl rád svět tak, jak je: s dlouhými dny, v nichž se nic neděje, a s krátkými okamžiky, kdy jde o všechno. Měl rád lidi, kteří umějí být potichu, i lidi, kteří se smějí nahlas, když se to nejmíň hodí. V jeho světě není příroda zlá ani dobrá, je prostě taková, jaká má být. A člověk buď žije s ní, nebo bojuje předem prohraný boj. Pokud je na jeho životě něco inspirativního, pak to, že v něm není třeba honit rekordy ani zpívat hymny. Stačí dělat věci tak, aby obstály, a brát vážně místo, kde jste. V tom byl Peter Freuchen lepším učitelem než kdejaký hrdina z plakátu.
Pamětní deska
Kdybychom měli jeho příběh zavřít do posledního odstavce, patřilo by do něj několik obrazů. Chlapec nad mapou, který místo dávných moří vidí bílou plochu bez jmen. Muž na saních, který si srovná dech se psy a dívá se před sebe, protože zpět to v Arktidě nejde. Partner, který drží ženu za ruku, i když ví, že ji neudrží věčně. Vězeň, který má ještě v rukávu jedno eso. Vypravěč, který dokáže přenést atmosféru a podat pravdu bez příkras. A nakonec popel ve větru nad Thule, který padá na sníh a mizí tak, jako mizí všechny stopy: ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že se do krajiny vrací to, co z ní vzešlo.
Takhle si ho můžeme pamatovat: jako člověka, který dělal těžké věci jednoduše a jednoduché věci poctivě. A pokud by měl zůstat jediný citát, který dává smysl i dnes, pak tenhle:
„Nejsme tu proto, abychom triumfovali nad světem, ale abychom v něm obstáli.“
Peter Freuchen obstál.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/peter-freuchen
https://www.badassoftheweek.com/freuchen
https://www.thenorthernlight.org/stories/lore-accurate-humans-peter-freuchen
https://www.themeateater.com/conservation/anthropology/fact-checker-did-explorer-peter-freuchen-save-his-life-with-a-poop-chisel
https://www.factinate.com/people/people-peter-freuchen
https://nunatsiaq.com/stories/article/peter-freuchens-escape-from-death/
https://www.reflex.cz/clanek/historie/100076/peter-freuchen-polarni-dobrodruh-a-adept-na-nejdrsnejsiho-muze-historie.html
