Slintavka a kulhavka tu jsou už celá staletí. Proč se zvířata vybíjí a jak je to s očkováním?

Naposledy u nás v Čechách se slintavka a kulhavka (dále jen SLAK) vyskytla roku 1975. Přesto se čas od času v Evropě objeví. Letos se onemocnění objevilo nejprve v Německu, kde uhynuli tři vodní buvoli a zatímco dva skončili v kafilerce, třetí byl otestován na SLAK s pozitivním výsledkem. Nyní virus řádí v Maďarsku, odkud se dokázal dostat i do části Slovenska. Všechny státy v okolí řeší ochranná opatření, aby se SLAK nemohla šířit dál. Proč vyvolává takový povyk a řeší se nejpřísnější opatření?

Slintavka a kulhavka (SLAK)

První ověřený záznam pochází už z roku 1594. Girolamo Fracastoro popsal nemoc, která v Itálii propukla roku 1514. Bylo by však naivní se domnívat, že ve starší historii tento virus neřádil. Vědci znají popisy nemoci, která zachvacovala dobytek a další sudokopytníky už před naším letopočtem. Tehdejší choroba se velmi podobala tomu, co známe pod označením SLAK, a tak se dá předpokládat, že šlo o stejný, nebo velmi podobný virus. Ten současný byl popsaný Loefflerem a Froschem v roce 1897. Jedná se o aftovirus z čeledi Picornaviridae.

Jedním z důvodů, proč chovatele tato nemoc tolik děsí, je její vysoká nakažlivost. Přenos viru je velmi snadný. Šíří se nejen mezi zvířaty navzájem, ale i jejich produkty, virus může ulpět na botách chovatele, ošetřovatele nebo kohokoliv, kdo přichází se zvířaty do styku. Přežije v dopravním prostředku (při převozu zvířat), dokonce ho za určitých podmínek roznese i vítr po kraji… Při tolika možnostech roznosu a přenosu viru je jen logické, že ochranná opatření jsou velmi přísná. Zanedbání i sebemenší drobnosti by mohlo mít za následek nové ohnisko nákazy. Únik viru z chovného zařízení do divoké přírody by mohl být také průšvihem, neboť nakazit se mohou i volně žijící sudokopytníci.

Druhým důvodem, proč se chovatelé SLAKu tolik bojí, je samotná povaha nemoci. Zvíře, které onemocní, začne méně žrát, je letargické, v depresi, stoupá tělesná teplota, která jeho pocit nepohody ještě zhoršuje. Produkce mléka se snižuje. V dalším stádiu se objevují puchýřky, které jsou zejména v tlamě, mléčné žláze, ale i na končetinách. Poměrně rychle po jejich výskytu dochází i k jejich prasknutí a poškození vzniklé jejich prasknutím zůstává viditelné a především otevřené, což je zase pozvánka pro případné bakterie. Zvířata žerou ještě méně než předtím, slintají a otevřené rány na končetinách je bolí tak, že ve snaze si ulevit začnou kulhat. Zhruba po týdnu se rány začnou pomalu hojit a jizvit, alespoň za předpokladu, že se tam nedostala další infekce. Březí samice mohou potratit, nově narozená mláďata většinou umírají na myokarditidu. Zatímco u prasat a skotu jsou příznaky výrazné, u koz a ovcí bývají leckdy mírné a k jejich rozpoznání dochází se zpožděním.

Úmrtnost jako taková je paradoxně nízká, rány se nakonec hojí, i když po nich často zůstávají jizvy. Laika tedy napadne, proč se nenechají chovy uzdravit a „nejede se dál“? Vždyť kromě případných úmrtí novorozeňat by chovateli stádo zůstalo. Jenže uzdravení se neznamená to samé jako návrat do předchozí kondice, a to je ten kámen úrazu. Zvířata, která prodělala SLAK, se už nikdy nedostanou zpět do stavu, v jakém se nacházela před infekcí. Nebudou tolik produktivní, nenaberou tolik svaloviny, nedostanou se do chovné kondice. Kromě toho, samotné onemocnění je pro ně velmi trýznivé, rány jsou bolestivé a zvířata velmi trpí. Zjizvená tkáň po prodělání nemoci může zvířata také omezovat a snižovat kvalitu života. Po uzdravení zároveň mohou být i po dobu zhruba roku až dvou let přenašeči viru. Přenos viru z uzdravených zvířat sice není příliš pravděpodobný, protože virová nálož je nízká, ale vyloučeno to zcela není. A musíme si přiznat, že chovatelé chovají za účelem zisku, který se tímto zcela vytratí, protože jejich zvířata budou ve všech směrech nekvalitní a v horší kondici. Pro ně nedává smysl chovat tato zvířata dál.

Většinou však otázku dalšího chovu řešit nemusí, protože už při výskytu jednoho nemocného kusu se obvykle vybíjí celý chov. Je tomu tak proto, že pokud je nemocné jedno zvíře, dá se při vysoké nakažlivosti viru předpokládat, že virus v sobě mají i všechna ostatní. Inkubační doba může být až dva týdny, ale obvykle se nemoc projeví během týdne a virus je nemocným zvířetem vylučován již dva dny předtím, než začnou být zjevné příznaky.

Držet nemocná zvířata je zase nezodpovědnost, protože jsou zdrojem viru, který se může přenášet dál a nakazit další zvířata a chovy. Vybití chovu je tak sice bolestné, ale je to způsob, jak snížit riziko dalšího přenosu a ohrozit další zvířata. Pokud se nemoc zachytí včas, většinou to odnese jen domácí stádo, kde byla identifikována nemocná zvířata. Bohužel, ne vždy se to podaří. Někdy se nemoc i přes všechna přijatá opatření dál šíří a škody jsou obrovské. Příkladem může být rok 2001 a Velká Británie. Nemoc se tam šířila tak masivně, že vybito muselo být kolem 6,5 milionu zvířat. Kromě ztrát na životech zvířat to byla velká ekonomická ztráta pro celý sektor živočišné výroby.

Člověk sice SLAKem onemocnět nemůže (resp. může, ale nákaza je tak extrémně vzácná, že onemocnění není považované za přenosné na člověka), ale může být až po dobu dvou dní zdrojem infekce. Proto pracovníci, kteří mohli přijít do kontaktu s nemocným zvířetem, mívají 3-5denní karanténu.

Jistým řešením by mohlo být očkování. Problém však tkví v tom, že virus mutuje, a navíc se vyskytuje v několika sérotypech. Vyvinutá vakcína by tak fungovala proti jedné variantě, ale nikoliv proti těm ostatním. I s tímto omezením však některé státy vakcínu využívají, zejména ty, kde se SLAK občas vyskytuje. Pro stát a chovatele je nejideálnější stav, když se SLAK v zemi nevyskytuje a zároveň nejsou zvířata ani vakcinovaná. Horší stav je, když se SLAK v zemi občas vyskytuje a zvířata jsou očkovaná. Při exportu se provádějí krevní testy, jenže ty nedokáží rozlišit mezi očkovanými a nemocnými zvířaty. Může tak nechtěně dojít k exportu opravdu nakaženého zvířete v počáteční fázi nákazy, kdy ještě nejsou znatelné příznaky, a tím k rozšíření nákazy do dalších zemí.

Čeští chovatelé jsou tak zcela oprávněně nervózní a obávají se, že by se mohl virus dostat i k nám. Pro mnoho z nich by nákaza v chovu byla zcela likvidační. Výskyt nákazy v ČR bychom ale mohli nedlouho poté pocítit i my ostatní, běžní spotřebitelé. Pokud by chovatelé museli kvůli nákaze vybíjet svá stáda, projevilo by se to následně na cenách potravin živočišného původu, především u vepřového a hovězího masa, ale také mléka a mléčných produktů.

Zatímco na hranicích probíhají dezinfekce a kontroly vytipovaných kamionů, jihomoravské farmy už testují i mléko, ze kterého je možné rozpoznat infekci dříve, než se projeví navenek. Vybíjení chovů není jen noční můrou milovníků zvířat a aktivistů bojujících za práva zvířat. Je to i noční můrou každého zodpovědného chovatele. Doufejme, že tomu dokážeme předejít.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.woah.org/en/disease/foot-and-mouth-disease/

https://www.svscr.cz/zdravi-zvirat/slintavka-a-kulhavka/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/v-nemeckem-chovu-se-objevil-pripad-slintavky-a-kulhavky-nakaza-se-vyskytla_2501101828_kvr

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-slintavka-v-cr-by-zpusobila-dluhy-a-rodinne-tragedie-varuje-sef-agrarni-komory-40515707

https://mzd.gov.cz/vyskyt-slintavky-kulhavky-v-cr/

https://en.wikipedia.org/wiki/Foot-and-mouth_disease

https://food.ec.europa.eu/animals/animal-diseases/diseases-and-control-measures/foot-and-mouth-disease_en

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-5-59-slovensko-bojuje-se-slintavkou-a-kulhavkou-musi-vybit-tisice-zvirat-272888