Článek
Smrt je odjakživa nedílnou součástí života. Lidé ji řeší bez ohledu na věk, materiální zajištěnost, národ, kulturu. Přemýšleli o ní v pravěku, přemýšlíme o ní dnes a budeme o ní přemýšlet i v budoucnu. Je doprovázena různými rituály, někdy opředena tajemstvím, se silnými emocemi pozůstalých, syrová, přirozená i násilná, pomalá i rychlá.
Pro některé národy, respektive lidi některých vyznání, jde pouze o přechod do jiné fáze bytí. Pro jiné je smrt ukončením všeho. Někdo je s ní smířený, jiný má ze smrti strach. Ať už zastáváme vůči smrti jakýkoliv postoj, jedno je jasné - nikoho nevynechá.
Jak se ze smrti stalo tabu
Pro duchovně založené národy, pro domorodé lidi žijící v těsném sepětí s přírodou, pro ty všechny je smrt většinou něco přirozeného, co vídají často, baví se o ní, přemýšlí o ní, nevyhýbají se tomuto tématu. Ale v moderní západní společnosti se smrt postupně dostala na okraj společenského zájmu jako něco, o čem by se nemělo mluvit. Vytěsnili jsme smrt ze svých životů a někdy se chováme, jako kdyby neexistovala. A co hůř - tento vzorec chování předáváme svým dětem. Ty tak vyrůstají v jakési ochranné bublině, kterou se je snažíme chránit před silnými emocemi, které může smrt, zvláště někoho blízkého, vyvolávat.
Děti tak vyrůstají v prostředí, kde se o smrti vlastně nemluví, není přítomná a kdyby se nedej bože dostaly do její přítomnosti, budou naprosto rozhozené, protože nebudou vědět, co si mají počít se svými pocity. Jak se mají poprat se základním aspektem života. Co vlastně mají cítit, jak se k tomu postavit. Aby tomuto problému nemusely čelit, dělají někteří rodiče vše pro to, aby se jejich děti do takové situace vůbec nedostaly.
Potřebuju rybičku a musí vypadat přesně takhle. Dneska chcípla a než přijde Filípek ze školy, musím sehnat novou, aby si nevšiml, že tamta už není.
Ne, to není požadavek jedné přecitlivělé matky. To je poměrně častý požadavek, který slýchají pracovníci akvaristik a obchodů s chovatelskými potřebami. Často i přímo chovatelé, ať už na burzách, nebo po zveřejnění inzerátů se svým odchovem. A nejde jen o požadavek na rybičky, ale i ptáky, hlodavce, králíky, na co si vzpomenete. Už jsem zaznamenal i na kočku nebo psa.
V případě menších zvířat, jako třeba rybiček nebo andulek, kanárků… se rodičům po oběhnutí několika „zverimexů“ často podaří sehnat stejně nebo velmi podobně vypadající zvíře. Často mladší, než byl původně chovaný jedinec, a tak může být menší, drobnější, ještě tolik nedobarvené, prostě lehce odlišné.
Když rodiče upozorníte na to, že to zvíře vypadá trochu jinak a že si jejich dítě rozdílu musí všimnout (o rozdílné povaze nemluvě), rodič obratem přispěchá s nějakým více či méně logicky znějícím vysvětlením, které svému dítěti podá. Menší rybička tak třeba „zhubla, protože málo jedla“, křeček je světlejší, protože „je starší“ nebo prostě zesvětlal, jak na něj „svítí sluníčko“. Králík se nechce tolik mazlit, protože „nemá náladu“, papoušek zapomněl naučené triky, protože „si nemůže pořád pamatovat všechno“. Ne, to nejsou vymyšlené příběhy, to jsou skutečné požadavky a reakce rodičů. Přijde vám to normální?
Chraňme je, ale neblbněme jim hlavu
Je v pořádku, že se rodiče snaží chránit svoje děti. Ale my dospělí máme „blbou“ tendenci podceňovat schopnost dětí chápat svět kolem sebe. I malé děti jsou schopné porozumět mnoha věcem, mnohdy i lépe než my dospělí. A pokud jim to podáme i vhodnou formou přiměřenou jejich věku, pak již pochopení nestojí nic v cestě. Děti si tak mohou i přirozenou cestou najít způsob, jak se vyrovnávat se smrtí a ztrátou někoho blízkého, v tomto případě domácího mazlíčka. I když víte, že bude vaše dítě hluboce plakat a truchlit, nechte je. Mají právo procítit si smutek ze ztráty a samy (nebo s vaší pomocí) se se ztrátou vyrovnat. Je to zdravé i pro jejich duševní vývoj. Na rozdíl od zjištění (a dříve nebo později na to opravdu přijdou), že jste jim lhali a jejich miláček už dávno není. Vlastně nemá ani hrobeček, kam by mu mohly položit třeba kvítek nebo oblíbený pamlsek na jeho poslední cestu…
