Článek
Domovy důchodců. Řada z nás si říká, že tam rozhodně skončit nechce, jiní v to zase naopak doufají, protože třeba nemají potomky, kteří by se o ně postarali, a tak by rádi byli někde, kde o ně bude pečováno. Pro někoho je umístění stařečka do domova důchodců sobecký čin od potomka, který není ochotný se postarat, jiní pro to mají pochopení. Máloco vzbuzuje takové emoce a množství různých názorů jako téma, kde budeme ve stáří.
Zastropované ceny? Jak se to vezme…
Máte za sebou rodinnou debatu a dospěli jste k rozhodnutí, že babičce zajistíte místo v domově důchodců. Babička s tím také souhlasí, takže si projdete recenze nejbližších domovů a zavoláte do toho nejlepšího. Ouha, je plno a čekací listina je delší než Ludolfovo číslo. Tak nic, zavoláte do domova č.2. Stejná situace, plno. Zjišťujete, že to nebude tak snadné a že byste možná měli rovnou přihlásit i sebe, abyste se vůbec dostali na řadu, až vám bude tolik, co nyní vaší babičce.
Předtím jste neřešili, zda půjde o státní, nebo soukromé zařízení. Maximální cena, kterou by bylo nutné platit za pobyt, je pro oba typy zařízení stejná. A je v takové výši, že byste ji byli ochotni akceptovat. Jenže všude je plno a čekací lhůty dlouhé. Situace doma však začíná být neúnosná. Oba jste od nevidím do nevidím v práci a babička má Alzheimera, takže byste ji potřebovali mít pod dohledem, který ale sami zajistit kvůli práci nemůžete. A domovy mají plno. Chtě nechtě začnete přemýšlet, jestli by nějaký domov nebyl přístupnější, pokud byste mu velkoryse věnovali finanční dar. Třeba by to ocenil zkrácením čekací lhůty. Fikce? Ale kdeže, častá situace.
Stropy na poplatky za pobyt v domovech pro seniory jsou možná myšlené dobře, ale v praxi jsou úplně k ničemu. Je celkem častou praxí, že soukromá zařízení přijímají různé dary (za něž jsou mnohdy očekávány právě protihodnoty v podobě kratších lhůt, lepších služeb atd.) nebo si naopak účtují poplatky za kdejaký úkon či službu navíc, a tím se dostaly na vyšší částku, kterou tam člověk zaplatí. Shodná maximální částka úhrady pro všechny domovy je tak pouze teoretická.
Péče zkrátka něco stojí
Řada lidí se velmi rozčiluje už i ve chvíli, kdy jen zaslechnou, že by někde mohl být domov dražší. Vždyť co by ještě nechtěli, nenažranci, už takhle tam člověk nechá důchod, a jim je to ještě málo!
V naší zemi ještě stále máme poměrně silně zakořeněno, že bychom se měli mít všichni podobně dobře (ale kdybychom se měli lépe než jiní, tak by nám to nevadilo) a že bychom měli mít právo na dobré služby, respektive když jsme celý život poctivě pracovali, měl by se o nás ve stáří postarat stát.
Všechno nám přijde předražené. Za svoji práci bychom chtěli náležitou finanční odměnu, ale už nám přijde divné, že by něco mělo být dražší, protože i ten druhý chce za svoji práci slušně odměnit.
Toto vnímání dobře využívá (až zneužívá) opozice, která se nad návrhem novely zákona pohoršuje a argumentuje, že zrušení stropů povede ke zdražení a nedostupnosti této služby.
Poslankyně Šafránková z SPD uvedla:
„Pokud by tento návrh byl přijat, tak by hrozilo podle mého názoru, že bude docházet k privatizaci sociálních služeb, a řada klientů si nebude moci tuto službu dovolit. Stát by se jednoznačně měl zaměřit na posílení veškerého veřejného zařízení tak, aby byla dostupná péče pro všechny klienty.“
Možnost privatizace je vcelku reálná, i skutečnost, že ne každý si bude moct dovolit zaplatit pobyt ve špičkovém zařízení. To však přeci není nic špatného. Odkdy má každý nárok na to, aby si mohl cokoliv dovolit?
Státní versus privátní - mnohdy značný rozdíl v kvalitě
Je to podobné jako například se školami. Státní školy jsou dostupné bezplatně (respektive jsou hrazené z daní nás všech, bezplatné není nic). Většinou nejsou špatné, ale ani nebývají špičkové, spíše takový běžný průměr. Privátní školy jsou v některých případech i horší než státní, ale v drtivé většině případů jsou mnohem lepší. Kdo chce svému potomkovi dopřát lepší vzdělání, efektivnější a praktičtější, pak si podle svých finančních možností vybere soukromou školu, která to poskytne. A protože si to lidé platí přímo, také se víc zajímají o to, jak to ve škole probíhá a jestli se jejich potomkovi dostává toho, za co škole platí.
A podobně by to bylo i s domovy pro seniory. Státní domovy, které by měly strop, by měly poskytovat dobré služby, ale v základním rozsahu. Žádný extra luxus, prostě jen to základní, co je potřeba. Oproti tomu v privátní sféře by mohly vznikat nové domovy, z nichž každý nabídne jinou úroveň služeb. Pochopitelně však za jiné peníze. Nikdo nemůže očekávat, že nadstandardní péče bude stát stejně jako základní/průměrná.
Bohatí lidé si ve většině případů budou vybírat z nadstandardních možností, za které si ochotně zaplatí, protože na nadstandard jsou zvyklí ze svého aktivního života. A není na tom nic špatného. Pokud si na to vydělali, nechť si dopřejí sebelepší služby. Současně však zbyde o to více míst v domovech, které budou nabízet základní služby a péči. Na změně tak vydělají všichni. Majetní lidé si budou moci dopřát nadstandard, aniž by museli domovu něco pokoutně platit bokem a maskovat to jako dar, sponzoring a podobně. A chudší lidé budou mít větší šanci získat místo alespoň ve státních domovech, kde o ně bude také postaráno.
Musel by prodat dům, aby si mohl dovolit pobyt v domově pro seniory…
Už jsem se setkal i s argumentem, že aby si člověk mohl dovolit pobyt v domově, musel by prodat svůj dům/byt. Tento argument jsem slyšel víckrát, a to ještě dávno předtím, než se začalo mluvit o možném zrušení stropů.
Upřímně, nevidím nic špatného na tom, že by člověk musel prodat dům/byt, aby si mohl dovolit pobyt v domově. Pokud si na ten pobyt nedokázal (ať už z jakéhokoliv důvodu) ušetřit během aktivního života, ale přesto by do domova, kde o něj bude postaráno, chtěl a vlastní byt nebo dům, pak ať jej prodá… Co by měl říct člověk, který žil v nájmu a nemovitost, kterou by mohl prodat a ze zisku si zaplatit pobyt, nemá?
Někdo argumentuje tím, že by chtěl byt/dům darovat potomkům. Pak jde ale o to, co je priorita. Chci potomkům zanechat dům? Nebo si potřebuju zaplatit domov, kde strávím podzim svého života? Pokud je dům hodnotný, pak část zisku může potomkům věnovat a část si nechá na hrazení pobytu.
Měli bychom si uvědomit, že není možné mít všechno. Pokud máme omezené finanční prostředky, pak si musíme seřadit priority a rozhodnout se, co má pro nás větší význam, co je nezbytné a co můžeme oželet.
Krok ke zrušení stropu je dobrý, ale nesmí být poslední
Zrušení stropů, které by mohlo vést k rozvoji privátních zařízení, je dobrým krokem. Ale nesmí se jednat o poslední krok a stát nesmí rezignovat na státní zařízení. Žijeme v sociální společnosti, jejímž cílem je (nebo by mělo být) poskytnout záchrannou síť těm, kteří by mohli padnout na úplné dno. Daně a pojištění, které odvádíme, by měly sloužit jednak k rozvoji společnosti, fungování státu, ale také právě k tomu, abychom byli schopní jako společnost podat pomocnou ruku těm, kteří se ocitnou v tíživé situaci - aby se z ní dostali, potřebují pomoci.
V kontextu s domovy pro seniory by to mělo znamenat, že zde bude nabídka státních zařízení, která nabídne služby potřebným. Ale nikde není psáno, že má každý právo se do takového domova dostat a stát mu musí místo zajistit. Stát by se měl snažit takovou možnost nabídnout, ale žadatel také musí být schopný pro to něco udělat a hlavně se na to připravit už během aktivního života.
V řadě případů by ale mnoha rodinám postačila pomoc sociálního pracovníka, který by k seniorovi mohl pravidelně docházet, vypomoci mu s nákupy, návštěvou lékaře apod. Takové služby jsou samozřejmě již dnes dostupné, ale sociální pracovníci jsou mizerně placeni a je jich velmi málo. Pozornost státu by se tedy měla zaměřit i tímto směrem. Měl by vytvořit takové podmínky, aby lidé chtěli v tomto oboru pracovat, aby se cítili náležitě ocenění. A klidně můžou být služby těchto pracovníků také finančně odstupňované. Kdo chce služeb víc, nechť si připlatí. Komu stačí základ, zaplatí méně. Kdo je nemajetný, ať si dovolí základ a stát mu finančně (do určité míry) vypomůže. Kdo však má majetek, musí platit sám…
V současnosti je strop 560 Kč za den, což by bylo 17 360 Kč za měsíc (31 dní). Zároveň však má být splněna i druhá podmínka, a tou je skutečnost, že seniorovi by po zaplacení tohoto poplatku mělo zůstat alespoň 15 % z jeho příjmu.
Zní tento názor bezcitně? Myšlen tak není. Ale jsou to naše životy. My jsme za ně zodpovědní a jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Postarat se musíme primárně my sami, a to i na budoucnost. Společnost (zastoupená státem) by nám měla pomoci jen ve výjimečném případě.
Anketa
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru a informací z následujících zdrojů:
https://www.zdravezpravy.cz/2024/06/19/mpsv-chce-zrusit-cenove-stropy-pro-nektera-zarizeni-vyjdou-z-sede-zony
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/561038-domovy-duchodcu-maji-zdrazit-uz-ted-se-na-ne-sklada-cela-rodina
