Sověti ho zajali během války a šoupli do blázince, kde strávil přes 50 let. Domova si pak moc neužil

Slunce se opírá do nízkých budov a prach cesty u Nyíregyházy se zvedá pod nohama. Je léto, válka dávno skončila a svět si – aspoň navenek – zvykl na mír. Na lavičce sedí drobný muž, který pozoruje dvůr s takovou trpělivostí, až má člověk pocit, že čeká na rozkaz. Jmenuje se András Toma a do rodného Maďarska se vrátil po pětapadesáti letech. Když zavře oči, slyší krok vojenské hlídky v chodbě, kde se celé ty roky noci slévaly se dny a čas byl jen relativním pojmem. Když je zase otevře, přelétne pohledem tváře, které zná a jejichž jazyku rozumí. Válka pro něj neskončila v květnu 1945 jako pro zbytek světa; pro něj se naopak ten rok teprve nadechl k dlouhé, tiché a neviditelné bitvě.

Narodil se 5. prosince 1925 ve Sulyánbokoru, dnes části Nyíregyházy na severovýchodě Maďarska. Vyrostl mezi poli a ovocnými sady, v rytmu ročních období a jednoduchých venkovských jistot. Doma se mluvilo maďarsky, rychle a měkce, a mladý András byl spíš mlčenlivý než výřečný. Škola, práce, drobné radosti všedních dní – nic nenasvědčovalo tomu, že právě jeho jméno jednou oběhne celý svět.

Maďarsko se během války stalo německým spojencem a na sklonku konfliktu posílalo na východní frontu další a další ročníky. V roce 1944 přišla řada i na Andráse. Na snímcích z té doby by vypadal jako stovky jiných: chlapec s pevně semknutými rty, s puškou pověšenou o něco níž, než velí předpis.

Fronta se v roce 1945 láme, Rudá armáda postupuje a maďarské jednotky se stahují v chaosu a v blátě. Zajatci putují ve vleklých transportech na východ, jména se mění v čísla, výslechy v rychlé, tvrdé otázky, jimž ne vždy někdo rozumí. András Toma je zajat na konci války – přesné okolnosti nejsou v archivech přesně zaznamenané, ale zcela jistě patří do jedné z těch bezpočtu zajateckých kolon, které mizí za hranicí. V papírech se později objevují zmínky o zajateckém táboře u Leningradu (dnešního Petrohradu). Z přeplněného zařízení putují tisíce mužů na práci i do nemocnic, kde se střetává vyčerpání, infekce, podvýživa a rezignace.

U Tomy se brzy objeví něco, co sovětští lékaři popíší suchými slovy: stažení se do sebe, neochota komunikovat, blouznění v neznámém jazyce, nejspíš nesmyslných vymyšlených slovech. Co když ale „neznámý jazyk“ není blouznění, nýbrž maďarština, které okolí jenom nerozumí? Když se vyčerpání a trauma spojí s absolutní jazykovou bariérou, z mozolnatých rukou zajatce se v kartách úředníka stává „psychiatrický případ“.

Z tábora putuje András do psychiatrické léčebny v Kotelnichu u města Kirov. Je to daleko, ticho je tu hutné a roky se počítají podle směn personálu a opotřebení prádla. V kartě má napsáno, že je klidný, neagresivní, samostatný v základních úkonech. Někdy prý pochoduje po chodbě, jak se to naučil v armádě. Někdy si brouká melodie, které jsou pro ostatní jen shlukem slabik. Mluví maďarsky, a tak mu nikdo nevěří; zní to jako nesrozumitelný šum. Shodou nešťastných okolností zapíší i jeho jméno zkomoleně a aby toho nebylo málo, pacienti z nemocnic jsou vyňati ze seznamů válečných zajatců - pro Andráse to znamená, že nebude figurovat v seznamech a lidé hledající muže jeho skutečného jména nebudou mít šanci ho nalézt.

Na západě se mezitím střídají dekády. Vymizí příděly, přijdou nové automobily, televize, kosmonautika, pád impéria. V Kotelnichu se mění jen barva nátěrů. Lékaři odcházejí do důchodu a noví přicházejí, v záznamech o „vojákovi s neznámým jazykem“ přibývají další řádky. A rodina v Maďarsku? Ta už je dávno smířená – po válce přišlo oznámení, že je nezvěstný, později vedený jako padlý.

Je to osud, který mohl potkat tisíce jiných. Ale u Tomy se po desítkách let stane něco, co by se v literatuře nazvalo „náhoda“, a v praxi to byla kombinace pečlivosti a pozornosti několika lidí.

Jsme v roce 1997. Sovětský svaz už neexistuje, nastupují nové rutiny: revize spisů, digitalizace, přehledy dlouhodobě hospitalizovaných. Komise prochází pacienty v Kotelnichu a u muže označeného za „mluvícího nesrozumitelně“ se někdo pozastaví o trochu déle. Zní to prý jako finsky? Nebo estonsky? Pozvou slovenského lingvistu, tehdy žijícího a pracujícího v Rusku, Karola Moravčika. Ten nastraží uši, pokusí se opakovat slova, která slyší – a najednou si je jistý: tohle není žádná hatmatilka, vymyšlená slova nebo nesmysly. Je to maďarština, poněkud starosvětská, ale přesto jasná maďarština.

Když k muži přivedou maďarsky mluvícího tlumočníka, stane se scéna, na kterou svědkové vzpomínají se slzami v očích. Dvě věty. Pak třetí. A muž se rozpláče. Po více než padesáti letech k němu někdo promluvil řečí, v níž se mu formovaly první vzpomínky a sny. Řekne, jak se jmenuje. Řekne, odkud je. Řekne, že byl voják. Zbytek je ale rozmazaný – spálený dlouhou samotou.

Maďarské velvyslanectví v Moskvě spouští pátrání. V archivu padne jméno András Toma, ročník 1925, pohřešovaný od konce války. Shodují se znaky, shoduje se vše, co se po letech může shodovat. Následují konzultace s lékaři: jaký je jeho stav? Je cestování možné? Co psychika po takové době? Odpovědi jsou opatrné, ale ne beznadějné: izolace zanechala stopy, žádná těžká psychóza však není patrná. Při komunikaci v rodném jazyce se muž zklidňuje, orientuje se v přítomnosti, rozpomíná se na jednotlivosti.

Zpráva proletí maďarskou veřejností. Z Andráse Toma je během chvilky symbol – poslední známý válečný zajatec druhé světové války. Média ale tentokrát slouží něčemu lepšímu než jen senzaci: uvolní diplomatické šrouby. Po letech formalit a zbytečných čekání se rodí datum jeho návratu.

Je léto roku 2000. Letadlo z Ruska se dotkne přistávací dráhy a když se otevřou dveře, zavane kolem vzduch, který si pamatuje z dětství – vlhčí, sladší, plnější. András Toma kráčí pomalu, doprovázen ošetřovatelem. Vítají ho úředníci, novináři, ale především rodina. Jeho sestra stojí blízko, trochu bokem od shluku kamer, a když se jejich pohledy setkají, je to, jako kdyby 50 let byla jen nějaká chvilka, úsek, který je nemohl rozdělit. Pozná ho podle tvaru očí, podle způsobu, jak drží ramena. Objímání je tiché a dlouhé.

Stát mu přizná válečný důchod, uzná službu, hodnost i status člověka, který byl neprávem ztracen v meziprostoru byrokracie. Lékaři v Maďarsku potvrzují, že se jeho stav zlepšuje, když mluví rodným jazykem; paměť zůstává místy rozpukaná jako vyschlá půda, ale pevná jména – rodina, vesnice, základní události – se v ní stále drží.

Když se ho ptají, co cítí, odpovídá pomalu, přemýšlivě, slovy, která v maďarštině už skoro vyšla z módy. „Všechno je jiné,“ říká, „ale slunce je stejné.“ Reportéři si to poznamenají, protože v jedné větě je víc, než kolik unesou teorie o traumatech.

Život po návratu je směsí dojetí a praktické péče. Propast půl století nejde přeskočit jediným skokem. Když mu ukazují televizi, spíš poslouchá, než aby sledoval obraz; víc než rychlý střih mu vyhovuje ticho zahrady a známé zvuky dvora. Rád sedí na lavičce, v ruce otáčí drobnosti – knoflík, klíč – a do dlaní se mu vrací paměť, která není v hlavě, ale v prstech.

Jeden z lékařů popíše jeho řeč jako časovou kapsli. Slova, obraty, rytmus vět – jako by k němu přišel přízrak roku 1944 a prosil o sklenici vody. Návštěvníci se učí naslouchat pomalejšímu tempu lidské řeči a svět se – alespoň v jeho blízkosti – na okamžik ztiší.

Stáří je ale neúprosné. Tělo, které vydrželo všechno, co si historie vymyslela, pomalu odchází. 30. března 2004 András Toma umírá, ve věku 78 let. Pohřeb je se všemi vojenskými poctami: zástavy, uniformy, čestná salva, do níž se mísí pláč tichého kraje. Tělo, které se kdysi ztratilo bez rozloučení, teď odchází tak, jak to mělo být od začátku – se správným jménem, s rodinou a s pravdou vytesanou do kamene.

Co udělá padesát pět let bez rodného jazyka s lidskou psychikou? Odpověď není jednoduchá. Ticho není prázdnota; ticho je tíha, která se časem usadí v těle i v paměti. V prostředí, kde nikdo nerozumí tomu, co říkáte, se nakonec odnaučíte mluvit. Na začátku András kladl slova jako kameny do brodu – opatrně, se snahou dostat se na druhou stranu. Když se ale roky mění v dekády, energie vyprchá a člověk se přizpůsobí.

Je to tvrdá připomínka pro všechny, kdo věří, že lidské neštěstí je vždy nápadné a viditelné. Nebylo. Bylo tiché a nenápadné. Ale o to vytrvalejší.

Představme si ten dvůr ještě jednou. Lavička, nízký plot, letní vzduch. András sedí a dívá se do dálky, která je najednou domovem. Když kolem projde někdo známý, kývne hlavou. Čas má konečně směr – neplyne už donekonečna stále dokola. Pokud se ho zeptáme, co je v životě nejdůležitější, možná odpoví něčím, co by nás normálně nenapadlo: že rozumí jiným lidem a ti zase rozumí jemu.

„Všechno je jiné,“ říká, „ale slunce je stále stejné.“

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.ladbible.com/community/american-soldiers-britain-ww2-advice-handbook-relevant-090442-20250622

https://www.theguardian.com/world/2000/sep/19/1

https://www.warhistoryonline.com/world-war-ii/andras-toma.html

https://www.wearethemighty.com/mighty-history/the-last-prisoner-of-world-war-ii-was-found-in-russia-in-2000/

https://www.strangehistory.net/2011/07/28/andras-toma-ww2s-last-prisoner-of-war/

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-v-madarsku-zemrel-posledni-zajatec-z-2-svetove-valky-286134