Článek
Vánoce se v každé rodině slaví trochu jinak a stejně tak má každý člověk trochu jinou představu a jiná očekávání. V naší rodině to není jiné a situaci ztěžuje, že nás je opravdu mnoho. Většinou se zvládneme domluvit, ale problém je vždy se strýcem. I když o tom mluvíme každý rok, výsledek je pokaždé stejný. Strýc se chce předvést, ale pak se sám cítí nedoceněný, uražený a téměř s námi nemluví.
Naše rodina je poměrně dost rozvětvená a někteří členové žijí na opačném konci republiky. Každý také pracujeme na jiné směny, a tak jsou Vánoce mnohdy jediným časem, kdy jsme schopní se opravdu všichni (nebo téměř všichni) sejít a strávit společně alespoň dva tři dny. Nikdo z nás, kromě strýce, není kdovíjak majetný. Každý máme své závazky, někdo platí hypotéku, jiný živí děti, další studuje… A tak tomu je pár let nazpátek, co jsme se domluvili, že dárky budeme dávat jenom dětem a navzájem si nedáme buď nic, nebo jen nějakou drobnost, o které si budeme myslet, že druhého opravdu potěší. Sami už nejsme malí, abychom řešili, jestli někdo z nás dárek dostal a někdo ne. A přijde nám zbytečné dávat nějakou drobnost z pocitu povinnosti, zatímco pro druhého to může být další zbytečnost na lapání prachu.
Naše domluva by fungovala a všechno by bylo v pořádku, kdyby nebylo strýce Jaroslava. Ten jediný je na poměry naší rodiny opravdu majetný, a to díky firmě, kterou zdědil po svém otci a která mu i bez jeho většího přičinění vydělává slušné peníze. Možná i proto, že se na jejím vzestupu nijak nepodílel a nemusel si její úspěch opravdu odmakat, se chová tak, jak se chová. Protože jeho táta, který jí věnoval většinu svého života a byl skutečným dříčem, zůstal i později skromným člověkem, který věděl, že peníze nerostou na stromech a ne každý jich má dostatek. Jinak si strýcovo chování nedovedeme vysvětlit.
Nikdy jsme mu to nezáviděli a zároveň jsme toho nikdy nevyužili. I když se občas někdo z nás ocitl v situaci, kdy potřeboval každou korunu a výpomoc rodiny by přišla vhod, nikdo ho nezatěžoval, aby se necítil zneužitý kvůli svému majetku. Přesto to byl právě on, kdo každé Vánoce dával svůj majetek na odiv, a to navzdory naší rodinné domluvě.
Ilustrační foto
Ani letos tomu nebylo jinak. Všichni jsme měli radost, že se konečně zase všichni vidíme, někteří po opravdu dlouhé době. Děti zase povyrostly a v rodině jsme přivítali i nové miminko. Letos jsme byli domluvení, že dárky dostanou opravdu jenom děti a na ty dražší se složíme společně, protože uplynulý rok byl finančně náročný a nikdo z nás si nemůže moc vyskakovat. Našeho strýce jsme měli na paměti, protože jsme se chtěli vyhnout každoroční opakující se situaci. Takže byl dopředu upozorněn, že dárky budou jenom pro děti a pokud sám nebude mít nápad, co dát, může se domluvit s někým dalším. A věřili jsme, že to tak tentokrát i bude.
Když dorazil 23. prosince v podvečer, nic nenasvědčovalo tomu, že by si chtěl opět prosadit svoji. Z auta vytáhnul malý příruční kufr, takže jsme si oddechli, že tentokrát to bude opravdu pohodová atmosféra. Ani během večera nic nenaznačil, a tak jsme to pustili z hlavy a těšili se na Štědrý den a na večer, až uvidíme naše děti, jak si užívají kouzelnou atmosféru a těší se na Ježíška. Vánoce jsou krásné samy o sobě, ale když je můžete prožívat s dětmi, jsou ještě krásnější.
A zatímco jsme byli s dětmi v kuchyni, kterou jsme předtím přestavěli tak, aby se tam vešel ještě jeden stůl pro děti a přitom jsme po sobě nešlapali, než se přesuneme do většího pokoje, chvilkama někdo z nás odběhnul, aby potají přesunul schované dárečky pod stromeček. Když takto odběhnul švagr a následně se vrátil, měl ve tváři divný výraz. Protože však byl posledním, nestačil nám nic sdělit a maminka nenápadně zacinkala zvonečkem. Děti zajásaly a hrnuly se ke dveřím. My dospělí jsme postupně šli za nimi, zatím všichni s úsměvem na tváři a v dobré náladě.
Děti byly nadšené, ale naše nadšení pohasínalo, jak jsme vcházeli do místnosti a viděli to množství dárků rozmístěných kolem stromečku. A nejen množství, ale i jejich velikost. Začínali jsme tušit, že to nebudou jenom dárky pro děti a pohled na švagra, který byl v místnosti jako poslední, nám potvrdil, že máme zřejmě pravdu. Před švagrem byl v místnosti totiž strýc a docela se tam zdržel. Nyní už bylo jasné, proč.
Ilustrační foto
A bylo to zase jako každý rok. Nejsme nevděční, ale dary nás už nemohly potěšit, spíše nám zkazily náladu. Strýc opět nedodržel, co jsme si všichni domluvili a co sám odkýval. Z darů se vyklubaly povětšinou drahé přístroje do domácnosti, což by někoho možná potěšilo, ale z nás neměl radost nikdo. Když odhlédneme od toho, že obdarovaný o takový přístroj ani nestál a neměl pro něj využití, podstatné bylo především to, že my jsme pro strýce nic neměli, protože jsme s tím nikdo nepočítal. A i kdyby počítal, na takto drahé dary nikdo z nás nemá. A strýc to moc dobře ví.
Při rozbalování nadšeně vysvětloval, co všechno který přístroj umí a jak pomůže v domácnosti a ušetří spoustu času nebo zjednoduší práci. Chvílemi vypadal jak prodejce na dřívějších akcích, kde nabízeli předražené zboží lidem, kteří měli sami hluboko do kapsy. Když babičce vnucoval drahý kávovar a vysvětloval jeho funkce, které babička stejně nejspíš nikdy nevyužije, protože má ráda svoji kávu, kterou si dělá stejně už několik desítek let a přípravu bere skoro jako rituál, narazila kosa na kámen. Babička mu poděkovala a řekla, že ve svém věku už je pro ni takového přístroje škoda a určitě udělá větší radost někomu z nás. Strýce se to evidentně dotklo, protože se stáhnul a ztichnul.
Vůbec ho ale nezajímalo, jak se nyní cítíme my všichni. Že je nám nepříjemné dostávat dary, když jsme sami nedali, ale zároveň cítíme zlost, protože porušil domluvu. Byl naštvaný, že babička, která na to má ve svém věku právo, odmítla s poděkováním jeho dar a chtěla ho věnovat někomu, kdo jej využije. Vůbec ho nezajímalo, že babička netouží po tom, učit se funkce různých tlačítek.
Jak se dary postupně rozbalovaly a mizely zpod stromečku, bylo vidět, že očima těká, jestli je tam nějaký dar pro něj. Jenže veškeré ostatní dary si přebraly děti, pro něj tam prostě nebylo nic. Jeho výraz byl ještě zachmuřenější. Děti naštěstí nic nezpozorovaly, ale my jsme koukali jeden na druhého a vůbec nám nebylo příjemně.
Po chvíli strýc odešel do kuchyně a švagr se ho rozhodnul následovat. Jak nám později vše převyprávěl, oslovil strýce a chtěl se s ním pobavit o celé situaci. Chtěl mu na jednu stranu poděkovat, aby neměl pocit, že si nevážíme jeho darů, ale také mu chtěl znovu vysvětlit, proč se na Vánoce takto domlouváme a proč od něj není fér, že to zase porušil. A ať pochopí i nás, jak nepříjemně nám kvůli tomu je. Jenže strýc nechtěl nic slyšet. Švagrovi dal najevo, že zatímco on svými drahými dárky dává najevo, jak si nás považuje, my jsme nevděční lakomci, kteří mu nedají žádný hodnotný dar. A abychom si to ospravedlnili, hlásáme to už předem jako nějakou rodinnou domluvu.
Strýce jsme toho večera už neviděli a druhý den odjel brzy ráno. V předchozích letech to bohužel nebylo o moc jiné. Stejně jako letos se nás snažil ohromit věcmi, které bychom si nemohli kolikrát ani dovolit, zatímco on dostal dárky v hodnotě maximálně několika stovek, tedy pokud jsme si něco drobného dali. A i tehdy dal najevo, že cenou dárků určujeme, jakou má pro nás strýc hodnotu.
Že je to nesmysl, si nikdy nenechal vymluvit. Začínáme si přát, aby s námi další Vánoce už strávit nechtěl, protože to naše vztahy jenom zhoršuje a atmosféra je hrozná. Přitom by Vánoce měly být právě o zlepšení vztahů a setkání mezi lidmi, kteří se jinak nevidí. Jenže každý to asi vidíme poněkud jinak.
Ilustrační foto
