Tádž Mahal - postaven z velké lásky na památku milované ženy, která zemřela po porodu 14. dítěte

Jen těžko si lze představit, jak silnou lásku musel Šáhdžahán ke své milované cítit, když na její památku nechal postavit tak velkolepou stavbu. Tím spíše, když Mumtáz Mahal nebyla jeho jedinou ženou, ale byla jediná, pro kterou nechal něco takového postavit. Cynik by možná řekl, že pokud ji tak miloval, neměl by žádnou jinou, ale musíme brát vše v kontextu doby a kultury.

Šáhdžahán

Šáhdžahán byl jedním z nejvýznamnějších mughalských císařů. Narodil se na začátku roku 1592 v Láhauru jako Churrám, nejmladší syn korunního prince Salíma, a zemřel ve věku 74 let v Ágře, dřívějším hlavním městě mughalské říše, poblíž které nechal zbudovat Tádž Mahal.

Jeho mládí a prvopočátky v „politice“ byly poměrně drsné a pohledem člověka dnešní doby by byl označen nejspíš za bezohledného vraha. Ale podobné poměry byly v tehdejší době běžné, nejen v mughalské říši, ale téměř ve všech říších starého světa. Ostatně nemusíme chodit daleko, podobné bojůvky byly běžné i mezi českými panovníky a jejich rodinnými příslušníky.

Jeho otec císař Džahángír, původním jménem Salím, nepočítal s tím, že by se jeho syn Churrám stal následníkem trůnu. Podle tradice se jím měl stát prvorozený syn Chusrau, který se však proti otci postavil a ten jej nechal oslepit, aby ho nemohl nadále ohrožovat. Ve stejném roce se Churrám oženil, za ženu si vzal Ardžumand Banú Bégam, později známou jako Mumtáz Mahal, se kterou byl zasnoubený už pět let (zasnoubili se, když jim bylo kolem 15 let věku). Ta byla dcerou bratra Núrdžahán, jedné z manželek císaře Džahángíra. Nebyla však jeho první ženou, v tu dobu byl již ženatý s Kandahari Begum, s níž měl první dceru. S dalšími ženami se oženil později. Tato manželství však byla spíše politická, ženy měly status královských manželek, ale skutečně osobní vztah s nimi tolik neudržoval.

Kdo by však čekal, že svatba s příbuznou oblíbené císařovy manželky bude pro Churráma přínosem a bude mít po oslepení bratra větší šanci na trůn, ten by se mýlil. Jeho otec si s ním prostě příliš nerozuměl a začal upřednostňovat nejmladšího syna Šáhrijára. Aby toho nebylo málo, samotná císařova žena Núrdžahán byla poměrně dost ambiciózní, a tak cestu k moci neměl snadnou. Na začátku 17. století tak vedl proti otci několik povstání, která však nebyla příliš zdařilá. Pomohla mu až vážná císařova nemoc. Aby se pojistil, nechal otrávit oslepeného staršího bratra Chusraua. Nějakou dobu se pak podílel na vládě a svoji moc ještě zesílil, když zemřel i jeho bratr Parvíz.

Na konci roku 1927 nemocný císař zemřel a jeho manželka Núrdžahán úspěšně na jeho místo dosadila nejmladšího Šáhrijára. Její bratr Ásaf Chán, otec Mumtáz Mahal, však svému zeti Churrámovi pomohl a po dvou měsících vlády se jim podařilo Šáhrijára otrávit. Aby si vše pojistil, nařídil ještě vraždu synů prince Danijála. Když zbavil císařovnu Núrdžahán veškeré moci, stal se v únoru 1928 novým císařem Šáhdžahánem.

Někdo by řekl karma, jiný by to bral jako běžný jev tehdejší doby. Šáhdžahán prožil celkem šťastný život po boku své milované Mumtáz Mahal, podporoval umění, zejména malířství a architekturu. Jako nepříliš aktivní válečník neprosazoval další expanzi říše a spíše se soustředil na její upevnění a zlepšení ekonomiky a celkového stavu. Se svou ženou Mumtáz Mahal měl celkem 14 dětí (8 synů a 6 dcer), z nichž dospělosti se dožilo sedm. Jako svého následníka vychovával prvorozeného prince Dáru, zatímco zbylé tři syny pověřil správou vzdálenějších částí říše. Když však roku 1967 onemocněl, vycítili tři synové možnost získat moc nad říší. Povstali proti otci a společně s prvorozeným synem, který se postavil na jeho stranu, je oba nechali zavřít do žaláře.

Šáhdžahán nemoc překonal, ale nebylo mu to nic platné. Celých osm let, které mu zbývaly do konce života, strávil ve vězení. Venku se mezitím tři synové začali prát o moc. Nejkrutější z nich, Aurangzéb, nechal zavraždit uvězněného nejstaršího bratra. Pokusil se zavraždit i zbylé dva bratry, což se mu podařilo jen částečně - Muráda Bachše najatí vrazi dostali, ale Šáh Šudža jim unikl a uprchl mimo říši. Aurangzéb tak dosáhl svého, veškerá moc byla jenom v jeho rukou, Šáh Šudža si nedovolil návrat a otec byl až do smrti držen v žaláři. A rozhodně se tam neměl dobře, Aurangzéb s ním jednal jako s posledním z posledních.

Mumtáz Mahal

Mumtáz Mahal se narodila v roce 1593 v Ágře perskému šlechtici Ásaf Chánovi. Dostalo se jí dobrého vzdělání, uměla mluvit persky i arabsky, v perštině dokonce skládala básně. Svému šlechtickému postavení dělala čest, byla odmala kultivovaná, skromná a upřímná, ale zároveň dostatečně sebevědomá. Nebylo divu, že se o ni velmi brzy začali zajímat šlechtici napříč celou mughalskou říší. Zasnoubení však připadlo Churrámovi, synovi Džahángíra. Tehdy se Mumtáz jmenovala ještě svým rodným jménem Ardžumand Banú Bégam. Teprve po svatbě jí Šáhdžahán udělil jméno a titul Mumtáz Mahal, což znamená Perla paláce.

I když byla jen jednou ženou z mnoha, byla zřejmě jediná, ke které Šáhdžahán skutečně zahořel láskou. S ostatními manželkami sice zplodil děti, ale podle dvorního kronikáře i tehdejšího historika byla ostatní manželství jen oficialitou a k manželkám necítil nic osobního. Zato Mumtáz Mahal si získala veškerou jeho pozornost.

Mumtáz rozhodně nebyla pasivní manželkou, která by na svého muže jen čekala v paláci. Věrně svého muže doprovázela na jeho cestách. Byla mu oporou při vojenských taženích i při povstání proti otci. A to navzdory tomu, že byla téměř neustále těhotná. Byla jeho důvěrnicí i poradkyní, takže fakticky měla i značnou politickou moc. Na rozdíl od předchozí císařovny Núrdžahán však po moci neprahla, a naopak byla známa svým soucitem, podporou chudým, umělcům a talentovaným lidem. Šáhdžahán na její přímluvu odpouštěl nepřátelům nebo mírnil rozsudky smrti.

Z dnešního pohledu bychom ji patrně označili jako osvícenou panovnici, která byla soucitná a měla pochopení pro chudé a potřebné, neváhala je podpořit a také ráda podporovala umění. I přes ohromnou moc, které by mohla dosáhnout díky svému vlivu na Šáhdžahána, zůstala skromná a umírněná.

Kdoví, co všechno by mohla dokázat, kdyby předčasně nezemřela. Značnou část života byla těhotná, svému choti porodila 14 dětí, z nichž se však jen polovina dožila dospělosti. Při porodu 14. dítěte však nečekaně zemřela na porodní komplikace. Porod dlouhý 30 hodin následovalo silné poporodní krvácení. Její tělo bylo tehdy dočasně pohřbeno ve městečku Burhanpur.

Pro Šáhdžahána to byla tak těžká ztráta, že i tehdejší historici popsali jeho smutek až nezvykle rozsáhle. Zhruba na rok se po její smrti odebral do ústraní, kde se snažil utišit svůj smutek. Když se znovu objevil, měl prý bílé vlasy, unavený obličej a shrbenou postavu. Do světa živých ho údajně navrátila jejich nejstarší dcera Jahanara Begum, která následně zaujala matčino místo u dvora.

Majetek Mumtáz Mahal rozdělil Šáhdžahán na polovinu. Jednu polovinu dostala právě Jahanara a druhou polovinu rozdělil mezi zbývající děti.

V prosinci 1631 nechal svoji ženu převézt ve zlaté rakvi za doprovodu syna Šáh Šudži, její bývalé dvorní dámy a velkovezíra, do Ágry. Tam byla znovu jen dočasně pohřbena v malé budově na břehu řeky Jamuny. A začal plánovat Tádž Mahal, mauzoleum a zahradu pro svoji milovanou ženu. Velkolepou stavbu, jejíž stavba trvala 22 let.

Tádž Mahal

Tádž Mahal je tak mauzoleem Šáhdžahánovy milované manželky Mumtáz Mahal a v překladu znamená Koruna paláce. Stojí poblíž indického města Ágra, na břehu řeky Jamuny. Stavba této velkolepé památky započala v roce 1931 a samotná hrobka je jen jednou částí celého komplexu. Zbudování samotného mauzolea zabralo 17 let, ale dokončení i zbývajících částí komplexu zabralo ještě dalších pět let, a tak se uvádí, že celková doba stavby byla neuvěřitelných 22 let. Na stavbě se podílelo okolo 20 tisíc pracovníků, kteří podléhali vedení rady architektů. Sám Šáhdžahán se na plánování, architektuře i výzdobě aktivně podílel. S přepravou materiálu tehdy pomohlo více jak 1 000 slonů.

Stavba Tádž Mahalu kombinuje prvky indoislámské a mughalské architektury. Fascinující je téměř dokonalá symetrie zahrnující i řadu různých tvarů a symbolů. Samotné mauzoleum je vytvořeno z bílého mramoru vykládaného polodrahokamy, zatímco ostatní stavby byly vystavěny z typického červeného pískovce.

Mauzoleum je ústřední a nejdůležitější budovou celého komplexu. Stojí na čtvercové základní desce vysoké šest metrů a délce hrany skoro sto metrů. Budova je ve tvaru osmihranu, přičemž její vzhled na každé světové straně je totožný a je tvořený tzv. iwany, obdélníkovými prostory, které mají klenutý vnitřní tvar, na jejichž vršcích je kupole se špicí.

Dominantou stavby je obrovská cibulovitá kupole uprostřed, která je mírně asymetrická a je obklopena čtyřmi menšími kopulemi. Kopule jsou zakončeny špicemi, které jsou ozdobeny perskými a indickými motivy a na vrcholu je měsíc, důležitý islámský prvek a motiv. Hlavní špice byla původně zlatá, ale na začátku 19. století byla nahrazena špicí ze zlaceného bronzu.

Hrobku dále lemují čtyři minarety, z nichž každý měří více jak 40 metrů. Jsou mírně nakloněné směrem od hrobky, aby v případě jejich zřícení padal materiál mimo hrobku. Povrch stavby je zdoben reliéfy, drahokamy a polodrahokamy.

Celý vnitřek hrobky je bohatě zdoben a uprostřed je možné najít sarkofágy Mumtáz Mahal a Šáhdžahána. Při pohledu na ně člověka napadne, že není něco v pořádku. Téměř všechno je dokonale symetrické, až na tyto sarkofágy. Mumtáz Mahal je uprostřed a Šáhdžahán má sarkofág nesymetricky na straně. Je to proto, že hrobka měla být pouze a jenom pro Mumtáz Mahal, ale když Šáhdžahán zemřel, jeho syn Aurangzéb pro něj nechtěl stavět žádnou hrobku a nechal ho pohřbít právě vedle Mumtáz Mahal. Viditelné sarkofágy však nejsou pravé, respektive nejsou v nich těla císařského páru. Ta jsou až ve skutečných sarkofázích uložených o úroveň níž.

Jak už bylo napsáno, mauzoleum není jedinou stavbou, i když je nejdůležitější. Součástí komplexu je rozlehlá zahrada rozdělená na čtyři kvadranty. Zhruba v polovině cesty mezi hrobkou a bránou je vyvýšená mramorová vodní nádrž s fontánami a zrcadlovým bazénem, který odráží obraz mauzolea. Dnešní podoba zahrady s největší pravděpodobností neodpovídá její podobě v době založení. Zprávy z tehdejší doby totiž popisují bohatou vegetaci zahrnující růže, narcisy a ovocné stromy. Jak však mughalská říše upadala a zahrada zarůstala, péče o ni se chopili rádžové pod britským vedením a zahrada tak byla upravena do poněkud odlišné podoby s tzv. anglickými trávníky.

Celý komplex je obehnán zdí z červeného pískovce. Ta není pouze na straně směrem k řece Jamuně. Jsou zde menší stavby sloužící jako hrobky dalších manželek a královských členů nebo např. Dům hudby. Pozoruhodná je i hlavní brána, která je architektonickým odrazem mauzolea Mumtáz Mahal.

Na opačné straně komplexu pak je na západní straně mešita a na východní straně téměř totožná stavba, která však slouží jenom jako stavba důležitá pro symetrii komplexu, tzv. jawab.

V 18. století byl Tádž Mahal částečně vykraden vládci z Bharatpuru a pak dlouhou dobu komplex chátral, než na konci 19. století nařídil britský místokrál lord George Curzon plán obnovy.

Dnes je Tádž Mahal jedním ze sedmi novodobých divů světa a je zařazen na seznamu UNESCO. V současnosti však čelí znečišťování životního prostředí, které způsobilo žlutohnědé zabarvení této památky. Vláda se snaží o různá obnovovací a renovovací opatření, přičemž kolem komplexu byla vyhlášena oblast, kde se zavedly přísné emisní normy.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0%C3%A1hd%C5%BEah%C3%A1n

https://en.wikipedia.org/wiki/Shah_Jahan

https://volzero.com/news/view/taj-mahal-interesting-facts

https://en.wikipedia.org/wiki/Mumtaz_Mahal

https://whc.unesco.org/en/list/252/

https://en.wikipedia.org/wiki/Taj_Mahal

https://timesofindia.indiatimes.com/travel/destinations/10-fascinating-facts-about-the-taj-mahal-that-will-blow-your-mind/photostory/92699914.cms?picid=92699947