V ruinách Stalingradu měla smrt své jméno: Vasilij Zajcev. Jak se z lovce vlků stal postrach vojáků

Byla to krutá zima, která neměla s nikým slitování. Psal se rok 1942 a město na Volze – Stalingrad – bylo roztrhané na kusy, a přesto se pořád ještě bránilo. Všude kouř, zmrzlé zdivo, v prasklinách omítek led. Plech skřípal, když ho ohýbal mráz a tlak výbuchů. Lidi spali v suterénech, jedli, co zbylo, a čekali. A v tomhle městě, které už skoro ani nebylo městem, ležel na střepech skla chlap v ušmudlané uniformě s obyčejnou puškou. Nehledal slávu. Hledal klid na jeden jediný, přesný výstřel.

Jmenoval se Vasilij Grigorjevič Zajcev.

Nebyl to člověk, kterého byste si na ulici hned všimli. Žádné válečné jiskry v očích, žádná velká gesta. Spíš zvyk stát tiše. Nekoukat kolem sebe, ale dívat se jedním směrem. Rozlišovat drobné pohyby na pozadí trochy kouře, malý záblesk kovu v okenním rámu, trpělivost vteřinu po vteřině. Tohle je odstřelovač. Ne filmový hrdina, co sype bonmoty. Tichý bojovník v nejtěžších podmínkách.

Narodil se 23. března 1915 v malé vesnici Jelino (tehdy Orenburská gubernie). Ural. Kraj, kde se zima drží dlouho, kde je světlo krátké a práce nikdy nekončí. Rodina byla prostá, rolnická. Zbraní se nebáli, spíš je brali jako nástroj – k jídlu, k ochraně stáda. Otec lovec, dědeček lovec. Vasilij u nich stál jako kluk a učil se věci, které se nedají úplně vysvětlit: jak dýchat do ticha, aby se netřásla ruka; jak číst vítr, aby kulka neletěla jinam; kdy je lepší nic nedělat.

Ve dvanácti letech zastřelil prvního vlka. Žádná trofejní fotka, žádný lov pro zábavu. Vlci lovili ovce, někdo musel jít ven a bránit stádo. Vzal starou pušku – a trefil. Dědeček mu prý řekl něco jako: „Když nespěcháš, trefíš.“ Taková věta zní jednoduše. V praxi jsou to roky trpělivosti, které se nedají urychlit.

Pak přišla škola. Technická, v Magnitogorsku. Ocelové město, tabulky, šachty, továrny, přesnost. Zajcev seděl nad čísly jako sedával s puškou. Naučil se disciplínu, rytmus, pořádek. To se pak hodí. I ve válce.

Rok 1937, námořnictvo. Tichomořská flotila. A zase papíry, evidence, počítání dělostřeleckých zásob. Žádné moře, žádné ostrovy, žádná romantika. Administrativa. Když 22. června 1941 Němci zaútočí, Zajcev podává žádosti, jednu po druhé. Chce k bojovým jednotkám. Velení to odmítá: „I účetní jsou na frontě potřeba.“ Jenže je tvrdohlavý. Časem prolomí nechuť nadřízených a je převelen. Nechce čekat, chce jít.

Na podzim 1942 se ocitá v 284. střelecké divizi (1047. pluk), která má zadržet Němce u Volhy. Velí 62. armáda generála Vasilije Čujkova. Kdo zná Čujkova, ví: tady se neustupuje. Tady se bojuje „na délku nože“. Každé schodiště, každý dvůr, každá chodba.

Nejspíš by se z něj stal „jen“ dobrý pěšák, kdyby nepřišla situace, kdy bylo potřeba umlčet jedno jediné hnízdo kulometu a nikdo se tam nemohl dostat. Zajcev si lehne, podívá se, nadechne. Jedna rána – a je ticho. V takových chvílích rozhodují vteřiny. A reputace se získává rychle. Velitelé si zapisují jméno, které vypadá jako přezdívka: Zajcev, „zajíc“. Ironie. Lovec se jmenuje po lovené zvěři.

Dostane pušku Mosin–Nagant M91/30 s optikou PU. Nic exkluzivního. Hromadně vyráběná, těžká, spolehlivá. U odstřelovače není pointa v dokonalé zbrani, ale v hlavě a v očích. Zbraň z něj neudělá mistra. Mistr udělá ze zbraně přesný nástroj.

Město je zdevastované. Ulice se mění v žlaby plné cihel a kovu. Dobrá pozice? Někdy hořící skelet tanku, jindy vymlácený průzor ve zdi, jindy střecha, která už sotva drží. Zajcev si bere z dětství to podstatné: maskování (ve městě je jiné než v lese, ale princip je stejný), trpělivost (čekat a dýchat), chladnost (nepanikařit).

Používá jednoduchá pravidla: nikdy nestřílet dvakrát ze stejného místa, po výstřelu zmizet, mít falešné pozice (kus látky, střep skla, cokoli, co připomíná odlesk optiky – nepřítel pak pálí do prázdna), pracovat ve dvojici či trojici (pozorovatel, střelec, krytí). V ruce nemá „zázračnou“ techniku; jeho zázrak je rytmus práce.

V období od 10. října do 17. prosince 1942 mu Rudá armáda oficiálně potvrdí 225 zabitých. To číslo žije vlastním životem a po válce se nafukuje i zmenšuje podle toho, kdo zrovna referuje. Čísla ale nejsou smyslem příběhu. Byla to metoda. A účinek na morálku nepřítele i vlastních lidí. To bylo důležité.

Němci začínají být nervózní. Vystrčit hlavu z okna, vyběhnout přes uličku mezi dvěma domy, to najednou není maličkost. Jeden střelec dokáže zpomalit pohyb celého úseku fronty. V tom je práce odstřelovače krutá a účinná zároveň.

Spousta lidí si odstřelovače Zajceva vybaví z filmu, kde stál proti majoru Königovi. „Major Erwin König“, údajný německý šéf sniperské školy, přijíždí do Stalingradu. Několikadenní duel dvou mistrů. Souboj mozků, klamů a trpělivosti. Nakonec vítězná kulka Zajceva. Krásný příběh. Divácky vděčný.

Jenže: důkaz o existenci Königa chybí. V německých archivech se nedaří dohledat důstojníka toho jména v popisované roli. Může jít o jiného odstřelovače (nebo více z nich) spojené do jediné postavy, může jít o propagandu. V době, kdy bylo potřeba držet morálku, se příběhy vyprávěly tak, aby držely vojáky a civilisty pohromadě. Tenhle duel se tedy nejspíš neodehrál, ale na výkonu Zajceva to nic nemění.

Zajcev nedostal pouze úkol střílet. Brzy přišel další – učit. V ruinách jedné továrny vzniká improvizovaná škola odstřelovačů. Z cihel, prken a zbytků skla. Kurzy nejsou dlouhé, fronta je netrpělivá. Učí se základ: maskování, výběr pozice, práce s optikou, komunikace v páru, ústupové trasy, jednoduchá psychologie („nevystavuj druhého do situace, kterou bys sám nezvládl“).

Žáci k němu mají zvláštní úctu. Ne pro řeči, ale pro to, že když řekne „tady si lehni takhle“, sám si tam před chvílí lehl a věděl proč. Po válce se bude mluvit o víc než třiceti vycvičených sniperech, kteří dohromady připíšou přes tisíc potvrzených zásahů. Jsou to záznamy armády; v detailech se zdroje liší, ale na pointě ne: tahle škola měla reálný vliv na průběh bojů ve městě.

Leden 1943. Stalingrad se láme. Vasilij leží na pozici, v okolí pracuje minomet. Výbuch. Šrapnel zasahuje obličej a oči. Několik dní téměř nevidí. Je převezen do zázemí; následují zákroky, jejichž hrdinou je tentokrát lékař – Vladislav Šeršňov. Obnoví mu zrak natolik, že se Zajcev může vrátit do služby. Ne hned, ne do první linie ve stejném rozsahu, ale vrátí se. Dožije se konce války jako aktivní voják.

Za Stalingrad a další službu obdrží titul Hrdina Sovětského svazu a Řád Lenina. Dostane medaile. Někdy se ho ptají na čísla. „Kolik jsi jich, Vasiliji, zabil?“ Odpovědi se liší podle doby, ale jedna myšlenka se opakuje: počítal jen tak dlouho, dokud to mělo smysl. Pak přestal. Číslo je dobré tak pro titulek v novinách. Pro člověka, který viděl konkrétní tváře v optice, to není to nejpodstatnější.

Demobilizace. Kyjev. Textilní závod. Ne vrcholný post hned, ale časem se z něj stane ředitel. V práci prý působí stejně jako ve válce: bez výbuchů emocí, přesný, spolehlivý, nijak zvlášť výřečný. Když se ho ptají na hrdinství, odbývá to větami, které by šlo tesat: „Hrdinové jsou na hřbitově. Já jsem měl štěstí.“

Později napíše paměti. „Za Volhou země není.“ Název si vypůjčuje z hesla, které ve Stalingradu rezonovalo. Je to kniha vojáka, ne spisovatele. Čitelná, prostá, bez potřeby přibarvovat. Kdo hledá literární ozdoby, ten je tam nenajde. Kdo hledá popis práce, aspoň trochu porozumění, proč a jak, ten se dočte dost.

15. prosince 1991 Vasilij Zajcev umírá v Kyjevě. Krátce nato se rozpadne stát, za který bojoval. V tom je kus historie, který přesahuje život jednoho muže. V roce 2006 jsou jeho ostatky přeneseny do Volgogradu a uloženy na Mamajevově mohyle – místě, které je pro Stalingrad tím, čím je pro jiná města třeba katedrála. Ticho, paměť, jména.

Když se řekne Zajcev, většina lidí dnes buď vidí filmový obraz, nebo slyší číslo. Ve skutečnosti po něm zůstalo hlavně řemeslo. Metodika, která je použitelná i dnes: práce v páru, střídání pozic, přísné maskování, odchod po výstřelu, minimalizace rizika, výběr cílů, které mají taktickou hodnotu (důstojník, radista, střelec, který drží sektor). Žádná „kouzla“. Vytrvalost a disciplína.

A zůstalo také varování před mýtem. Příběh s „majorem Königem“ je efektní, ale nedoložený. Na velikosti Zajcevova výkonu to nic neubírá.

„Dělal jsem, co bylo nutné, aby druzí přežili.“ K tomu se dá dodat: to „nutné“ dělal mimořádně dobře.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/vasily-zaytsev

https://www.historyhit.com/vasily-zaytsev-the-enemy-at-the-gates/

https://ww2gravestone.com/people/zaytsev-vasily-gregoryevich-vaya/

https://stalingradfront.com/articles/articles-about-stalingrad-battle/zaytsev/

https://www.warhistoryonline.com/war-articles/vasily-zaytsev.html

https://www.denik.cz/ze_sveta/vasilij-zajcev-bitva-u-stalingradu.html