Ve 20 zmizel Chris Knight do lesů v Maine, kde přežíval skoro 30 let. Díky krádežím

Christopher Knight, později známý jako poustevník z North Pond, patří k nejextrémnějším případům dobrovolné samoty v moderní historii Spojených států.

Když ho konečně chytili, nebyla to žádná akční scéna. Žádná přestřelka, žádná zběsilá honička lesem. Jen ticho, kuchyň a muž, který se v ní pohyboval tak jistě, jako by tam patřil. Jenže nepatřil.

Bylo krátce před svítáním 4. dubna 2013, když se v táboře Pine Tree Camp ve městě Rome (Maine) spustilo čidlo. Tábor – místo pro děti a dospělé se zdravotním postižením – byl v tu roční dobu poloprázdný, ale už nějakou dobu se vědělo, že sem chodí někdo „neviditelný“. Někdo, kdo bere jídlo, nářadí, baterie, plyn. A dělá to tak dlouho, že se z něj stal místní mýtus.

Strážce přírody Terry Hughes tentokrát dorazil včas. Po letech pátrání, po letech, kdy lidé kolem Belgrade Lakes mluvili o tom, že jim mizí věci z chat, měl konečně před sebou konkrétní stopu: alarm, který někdo aktivoval. Podle pozdějších zpráv Hughes muže chvíli pozoroval – jak v kuchyni sbírá věci – a pak ho zadržel, když odcházel s jídlem a dalšími drobnostmi.

Ten muž se jmenoval Christopher Thomas Knight. V tu chvíli mu bylo 47 let. A podle vlastních slov se s lidmi téměř nebavil už 27 let.

Christopher Knight se narodil 7. prosince 1965 a vyrůstal v Maine. Chodil na Lawrence High School ve Fairfieldu a později absolvoval technický kurz (Sylvania Technical School). V mládí pracoval jako montér zabezpečovacích systémů v oblasti u Bostonu – práce, která je ironická sama o sobě: člověk, který se později stal nejznámějším „nezvaným hostem“ v chatách široko daleko, se živil instalací alarmů.

O Knightovi se opakovaně píše jako o plachém, uzavřeném člověku. Michael Finkel – novinář, který patřil k velmi málo lidem, s nimiž Knight po dopadení mluvil – popisuje, že Knight působil inteligentně a suše vtipně, ale zároveň jako někdo, kdo celý život stál o co nejméně kontaktu.

A pak přišlo léto 1986. Bylo mu dvacet.

Chris odešel bez rozloučení. Neřekl rodině, neřekl kamarádům, neřekl kolegům. Prostě skončil a zmizel.

Podle dlouhého Finkelova textu Knight tehdy pracoval necelý rok, a pak zničehonic odešel z práce bez výpovědi, dokonce nevrátil ani nástroje. Vzal poslední výplatu, vyrazil na cestu – projel kus jihu USA – a pak se otočil zpátky na sever.

A někde na silnicích Maine dospěl k názoru, že tohle bude to správné místo pro jeho únik. Jel tak daleko, dokud to šlo. Podle popisů jel po menších a menších cestách, až skončil u lesní cesty. Auto nechal stát – a vešel do lesa.

Mnoho lidí si představí, že takovému úniku nutně muselo něco předcházet. Konflikt, psychická nemoc, dramatický prožitek, ztráta. Jenže i podle jeho vlastních slov k ničemu takovému nedošlo. Nic se nestalo, jen chtěl prostě uniknout někam do klidu.

Jeho příběh může trochu připomínat příběh jiného Chrise - McCandlesse. Ten měl sice jinou motivaci a rozhodně se nevyhýbal společnosti, ale do divočiny vyrazil v podstatě úplně stejně nepřipravený. Chris Knight se nijak nevybavil a neměl žádný konkrétní plán. Ani netoužil po dobrodružství. Toužil jen po klidu. Jeho cílem byla dobrovolná samota.

Někdy na začátku prý Knight jednou zkusil přespat v prázdné chatě, ale psychicky ho to semlelo. Mluvil o stresu a obavách, že ho chytí – a právě to ho „naprogramovalo“, aby už to nikdy neudělal. Od té doby prý nikdy nespal uvnitř, bez ohledu na zimu nebo déšť.

Takhle se zrodil jeho extrémní režim. Žádná romantika, dobrodružství. Spíš úzkostný, opatrný systém přežití: být neviditelný. Nebýt spatřený. Nenechat stopy.

Během let si vybudoval tábořiště v oblasti North Pond u Belgrade Lakes. Nebyl to žádný ručně postavený srub, ale „krkolomný“ tábor poskládaný z věcí, které postupně nanosil – převážně krádežemi z okolních rekreačních chat. Jeho úkryt měl být schovaný mezi balvany a porostem tak, aby splýval s lesem.

Knight tvrdil, že nikdy nezaložil oheň, protože se bál kouře. A že roky spal jen ve stanu. Pro člověka, který zná zimu v Maine, to zní skoro nemožně – a právě proto tomu tolik lidí nevěřilo. Finkel (a další zdroje) ale popisují, že se hledaly stopy po ohni a skutečně se žádné nenašly.

Chris nepřežil díky lovu a „životu z přírody“. Přežil hlavně díky tomu, že kradl. Takže i když žil sám v lese, jeho přežití bylo neustále závislé na společnosti, od které se snažil izolovat.

Po okolí byly rozeseté desítky až stovky sezonních chat. V létě plné lidí, v zimě často prázdné. Knight se naučil vloupat se dovnitř, sebrat jídlo a vybavení a zase zmizet. Z dostupných zpráv vyplývá, že šlo o dlouhodobý vzorec: potraviny, baterie, propan, oblečení, nářadí – věci, které v lese rozhodují o tom, jestli přežijete zimu.

Podle svědectví uvedeného v tisku a v policejních materiálech měl po dopadení říct, že dělal zhruba „40 vloupání ročně“ po celou dobu, co byl v lese. Znamenalo by to tedy zhruba jedno vloupání každých devět dní. Úřady po dopadení mluvily o tom, že mohl mít na svědomí i víc než tisíc vloupání (ne všechno se mu ale prokázalo a k soudu šel jen zlomek).

Bral, co potřeboval, a mizel. V tom je něco děsivého – a pro oběti to nebyla žádná romantická historka. Soudní dokumenty později mluví o tom, že lidé v okolí kvůli němu ztratili pocit bezpečí, cítili se sledovaní, dávali peníze do oprav a zabezpečení. Z příběhu podivína, který toužil po klidu a samotě se tak stává příběh člověka, který sice zvolil samotu, ale žil na úkor společnosti.

Je také paradoxem, že i když se odstřihl od společnosti, neodstřihl se od lidské kultury. Konkrétně literatury.

Finkel zmiňuje, že jedním z důvodů, proč ho ten příběh posedl, bylo právě to, že Knight si roky odnášel knihy. Ne pár. „Tisíce“. Klasiku, poezii, velké romány – věci, které se čtou pomalu a dlouho.

Možná bychom čekali, že takový člověk během let v divoké přírodě trochu „zdivočí“. Ztratí kontakt s lidskou kulturou. Jenže v případě Chrise tomu bylo naopak: v některých ohledech vypadal spíš jako někdo, kdo si v tichu vypěstoval zvláštní druh vnitřní disciplíny. Jenže ta disciplína se držela nad vodou opět jen díky krádežím.

Když někdo páchá podobné věci tak dlouho a přitom se vyhýbá přímému kontaktu, začne kolem něj vznikat folklor. V oblasti North Pond se o něm mluvilo roky – někdo vám „bere věci“, někdo chodí v noci, někdo je tady s námi, ale nevidíte ho. Tajuplný muž, přízrak.

Nakonec to ale nebyla náhoda. Byla to kombinace vytrvalosti a techniky: sledování, senzory, čidla. Associated Press i místní tisk popisují, že byl chycen, když spustil sledovací senzor nastražený právě kvůli němu.

A tím dospěl jeho příběh v divočině ke svému konci. Neudělal žádnou chybu, ale zatímco les zůstal lesem, lidské nástroje na hlídání prostoru se zlepšily.

Na podzim 2013 se případ dostal k soudu. Knight nakonec 28. října 2013 přiznal vinu u části obvinění (v médiích se zmiňuje 13 bodů obžaloby) a zároveň byl přijat do programu tzv. co-occurring disorders court – specializovaného režimu dohledu a reintegrace.

Nedostal trest, který by odpovídal tisícovce vloupání. Šlo o dohodu a o to, že část případu se řešila pragmaticky: společnost měla mezi sebou najednou člověka, který dvacet sedm let žil mimo ni, a teď ho najednou měla vrátit zpátky, aniž by se úplně rozsypal.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Maine je popsáno, že po úspěšném absolvování programu dostal v „hlavním“ případě trest pět let vězení s tím, že mu zůstalo natvrdo sedm měsíců, a k tomu tři roky podmínky. Odškodnění pro oběti se pohybovala kolem 1 900 dolarů (v médiích často zaokrouhleno na zhruba 2 000).

Později se řešil ještě spor o to, zda má platit i náklady policie na opravy cesty používané při vyklízení jeho tábora. V roce 2016 soud tuto část odškodnění zrušil, ale zbytek rozsudku ponechal.

Tahle část je nejmíň „viditelná“ a přitom nejpodstatnější.

Představte si, že dvacet sedm let nemusíte držet žádnou „sociální masku“. Nemusíte odpovídat. Nemusíte dělat „small talk“. Nemusíte se dívat do očí. A pak vás najednou posadí do cely, kde se zavírají dveře, mluví se nahlas, světla se rozsvěcí podle rozvrhu, lidi se ptají, kdo jste a proč jste to udělali.

Finkel v rozhovoru pro GQ popisuje, že těch sedm měsíců ve vězení pro něj mohlo být paradoxně nejtěžších v životě – kvůli návratu mezi lidi. A že po čase žil tiše, mimo pozornost, údajně u své matky.

Knight dokázal v lese přežít, byť díky vloupačkám. To nic nemění na tom, že fyzicky to muselo být velmi náročné. Ale největší výzva přišla až potom.

Nejsou to jen roky. Je to doba.

Poustevníci existovali vždycky – v náboženstvích, v horách, v pouštích, na okrajích společností. Jenže Knight dokázal zmizet v éře, kdy se skoro všichni nechávají dohledat.

A přitom nebyl „neviditelný“ úplně. Lidé kolem North Pond ho roky cítili jako přítomnost. Jen ho nedokázali uchopit. A když se to konečně podařilo, ukázalo se, že legenda má tvář obyčejného muže – a že pod ní je zároveň i obyčejný zločin.

Co se musí stát člověku, aby dobrovolně přerušil vztahy, řeč, dotek, společnost – a vydržel to roky? Jeho případ dodnes přitahuje psychology i sociology, protože ukazuje, kam až může vést lidská potřeba ticha a kontroly nad vlastním prostorem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.cbsnews.com/news/christopher-knight-maine-hermit-arrested-for-theft-after-living-in-wild-for-27-years-authorities-say

https://www.gq.com/story/the-last-true-hermit

https://www.pressherald.com/2013/04/13/hermits-capture-brings-sense-of-peace_2013-04-14/

https://www.gq.com/story/michael-finkel-interview

https://www.theguardian.com/news/2017/mar/15/stranger-in-the-woods-christopher-knight-hermit-maine

https://law.justia.com/cases/maine/supreme-court/2016/2016-me-123.html

https://apnews.com/f0e071f976aa4d9f937ac7fbed681676

https://www.centralmaine.com/2015/03/23/north-pond-hermit-completes-specialty-court-program

https://apnews.com/f0e071f976aa4d9f937ac7fbed681676