Vražda se nepromíjí. Tak proč by měla být promlčena?

Za pár dní tomu bude dvacet let, co byla ve Šternberku v místní videopůjčovně zavražděna mladá žena. Ačkoliv se policisté celé roky snažili najít pachatele, dosud se jim to nepodařilo a nemají bohužel ani žádnou stopu nebo shodu DNA. A tak nyní zveřejnili možnou podobu pachatele podle původního identikitu, který pomocí počítačové techniky „zestařili“ o dvacet let. Ozvalo se jim mnoho lidí, ale opět - žádná stopa. Příští úterý tak uplyne dvacet let od vraždy. Dvacet let, po nichž je tento hrůzný zločin promlčen. Vrah pak bude moct bezostyšně chodit po veřejnosti a nebude se muset bát, že by jej mohla policie odhalit a zatknout. Jeho čin už totiž bude promlčený. Jak je možné, že ve vyspělé zemi, jakou Česká republika v mnoha ohledech je, může být takto závažný zločin promlčen?

V právnické hantýrce se tomu říká „promlčecí lhůta“. V praxi to znamená, že pokud od spáchání trestného činu uplyne určitý počet let – a pachatel za tu dobu nebyl dopaden nebo obviněn – stát už ho dál nestíhá. Prostě si řekne: je pozdě. Čas vypršel. Jako by ten zločin ani nebyl. V České republice je tato lhůta například u vraždy stanovena na dvacet let. A právě tohle číslo v mnoha lidech vyvolává silné emoce. A právem.

Vražda je totiž činem nejzávažnějším. Někdo někomu vezme život – a oběť už se nemůže bránit, nemůže mluvit, nemůže se dovolat spravedlnosti. A pokud stát řekne, že po dvaceti letech už se nic řešit nebude, vyznívá to jako zpráva: „No, už je to dlouho, nechme to být.“ Ale jak to mají nechat být třeba rodiče, kterým někdo zabil dítě? Nebo partner, kterému někdo zavraždil milovaného člověka? Pro ně to nikdy nebude dost dávno. Čas nezahojí všechno.

Promlčecí lhůty vznikly historicky proto, aby právní systém nezatěžoval starými kauzami, u kterých se už těžko hledají důkazy nebo svědci. Smysl mají třeba u majetkových deliktů nebo u drobných přečinů. Ale u vraždy? V momentě, kdy někoho připravíte o život, nejde o to, jak dávno to bylo. Jde o to, že se ten čin stal – a že spravedlnost má být naplněna bez ohledu na kalendář.

Ve společnosti převládá názor, že vražda by neměla být nikdy promlčena. A není to jen emocionální postoj. Je to otázka spravedlnosti, důvěry v právní stát a elementární etiky. Jak má člověk důvěřovat systému, když vidí, že vrah může klidně žít dál, jen proto, že měl štěstí a dvacet let dokázal unikat?

A co to znamená pro pachatele? Pokud někdo spáchá vraždu a ví, že se musí „jen“ dvacet let skrývat, přežívat bez chyby, a pak je „volný“, není to spíš výzva k tomu, aby se snažil unikat? Zatímco když by věděl, že ho mohou dostihnout kdykoli, celý život, nikdy by neměl klid. A možná – možná – by si rozmyslel, jestli mu to za to stojí.

Pozůstalí často mluví o tom, jak je raní nejen samotná ztráta, ale i to, že stát jakoby po určité době ztrácí zájem. Čekají na spravedlnost, věří, že se jednou dočkají – a pak jim zákon řekne, že už to nestihli. Jako kdyby šlo o reklamaci prošlého jogurtu, ne o lidský život.

Promlčecí lhůta u vraždy by měla být zrušena. Ostatně v mnoha zemích se to už stalo – a právem. Moderní technologie, DNA důkazy, databáze – to všechno umožňuje vyšetřovat i staré případy. Vrahové se dají najít po desítkách let. A pokud se dají najít, měli by být i souzeni. Není žádný důvod, proč by jim měl stát dávat do ruky hodinky a říkat: „Utíkej dvacet let a jsi z obliga.“

Vražda je čin, který nikdy nezmizí. Zůstává v paměti, v bolesti blízkých, ve stopách, které po sobě pachatel zanechal. Spravedlnost by měla mít stejnou výdrž. Bez výjimek, bez odpočtu. Protože lidský život – a jeho násilné ukončení – si žádný časový limit nezaslouží.

Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autora a informací z následujícího zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-po-zverejneni-portretu-vraha-se-policii-prihlasily-desitky-lidi-40531441