Život s mrtvými - Torajové uchovávají své mrtvé doma. I po pohřbu je později exhumují a ošetřují

Každá kultura má svoje zvyklosti a zajímavosti, které mohou být pro lidi jiných kultur přinejmenším zvláštní, v některých případech nepochopitelné nebo dokonce odpudivé. Jiné zvyklosti jsou podobné a liší se jen v drobnostech. Zvyky Torajů jsou však bezpochyby výjimečné. V mnoha kulturách je smrt vnímána jako něco definitivního, v mnoha kulturách jako mezník pro přechod do úplně jiného světa. Pro Toraje je smrt součástí života a ke svým zesnulým chovají velkou úctu. A to takovou, že o ně pečují i po jejich odchodu ze života a dopřávají jim zůstat mezi žijícími členy rodiny.

Torajové z Indonésie

Pro někoho je to příliš morbidní, pro někoho je to velká zvláštnost. My, lidé ze západní společnosti, jsme zvyklí brát smrt jako něco konečného a v poslední době je pro některé lidi dokonce těžké brát smrt jako součást života. Zatímco dříve lidé umírali doma v obklopení svých blízkých, a to i malých dětí, dnes se často umírá v LDNkách, domovech pro seniory atd. Někteří rodiče dokonce před dětmi tají i úmrtí domácího mazlíčka. Výjimkou nejsou rodiče, kteří přijdou do chovatelských potřeb a požadují stejně zbarveného křečka nebo rybičku, jen aby dítko po příchodu ze školy neutrpělo šok, že zvířátko zemřelo. Nedejbože, kdyby mrtvé zvířátko dítko spatřilo na vlastní oči.

V jiných kulturách je smrt brána jako přirozená součást a lidé nevnímají její přítomnost jako něco strašlivého a nepatřičného. Samozřejmě, i jim chybí jejich zesnulí blízcí, ale celkově se se situací dokáží vyrovnat mnohem zdravěji než řada lidí „západního“ světa. Pak jsou ale kultury, obvykle se vztahující na menší populace lidí, které k smrti přistupují velmi netradičně. Za extrém, alespoň z našeho západního pohledu, se dá považovat kultura Torajů.

Toraje bychom našli ve středu až jihu ostrova Sulawesi v Indonésii. Když je navštívíte, na první pohled vám nepřijde nic zvláštního. Jsou přátelští a pohostinní, veselí lidé. Vesnice jsou obklopené zelenou bujnou přírodou, je v nich čilý ruch, obchoduje se tu, pracuje na rýžových polích. Pokud byste ale na pozvání zavítali do některého z domů, pak vás nejspíš přivítá i některý ze zesnulých členů rodiny. Což už je spíše pro otrlejší.

Pro Toraje je smrt spíše počátkem něčeho většího, důležitým krokem na cestě jejich duše. Z tohoto důvodu se jí ani nebojí, naopak se na ni spíše těší a považují ji za významný důvod k oslavám. A ty bývají vskutku velkolepé. Účastní se jich celá komunita, slaví, užívají si hudební doprovod, a to po dobu pěti i více dní. Stovky lidí, desítky zvířat, která padnou za oběť, aby bylo všechny možné pohostit. Není tak divu, že cena za takovou oslavu je astronomická. Ale zpátky k nebožtíkům.

Když někdo z Torajů zemře, pozůstalí se o něj postarají s maximální možnou úctou. Nebožtík pro ně v tuto chvíli ani není opravdu „mrtvý“, spíše se nachází v jakémsi mezistavu a jsou teprve na začátku své cesty do posmrtného života, Puya. Zesnulý zůstává v domácnosti pozůstalých, kteří ho umyjí, nabalzamují, čistě obléknou. Každý den mu předkládají pokrmy, jako kdyby byl živý. Povídají si s ním, fotí se, do úst mu vloží zapálenou cigaretu, pokud byl nebožtík vášnivý kuřák. Chovají se k němu zkrátka tak, jako kdyby byl stále naživu. Pokud přicestujete do vesnice a pozvou vás, nesmíte při setkání zapomenout nebožtíky pozdravit a poděkovat za to, že s nimi můžete strávit čas. Klidně si s nimi i popovídejte.

Nebožtík může v domě i mimo něj strávit celé měsíce, dokonce i roky. Proč to? Samotný pohřeb a s ním související oslava je totiž tak finančně náročná, že i když si Torajové na vlastní pohřeb šetří celý život, nemusí to stačit a následně ještě nějakou dobu šetří pozůstalí. Jen pro představu, chudší oslava může vyjít na (v přepočtu) milion korun, u střední a vyšší třídy milionů několik. Snaha uctít nebožtíka se v tomhle směru trochu zvrtla. Je to i jeden z důvodů, proč mladší generace tento zvyk nesou těžce. Samotné náklady pro život jsou pro ně dnes i tak náročné, natož aby šetřily obrovské částky na samotný pohřeb.

Někdy se v zájmu úspor čeká, až zemře i druhý z páru a oslava s pohřbem se bude konat společně, čímž se uspoří polovina nákladů, resp. každý z páru našetří jen polovinu toho, co by musel našetřit na individuální pohřeb. Po celou dobu, od úmrtí do pohřbu, jsou nebožtíci ošetřováni a čištěni. Dřív se k balzamování používala speciální směs bylin, v dnešní době však nebožtíci musí vzít zavděk formaldehydem.

Když je dostatečně našetřeno, může se začít slavit. Součástí oslav je porážka buvolů, kteří jsou pro nebožtíka nezbytní, neboť ho doprovázejí po cestě a bez nich by se mohl ztratit. Čím výše postavený nebožtík za života byl, tím více buvolů musí být obětováno. Minimum pro každého je však šest buvolů. Buvoli jsou také důvodem, proč jsou pohřby tak drahé, neboť jeden buvol vyjde zhruba na 25-130 tisíc korun podle kvality a nejvíce jsou cenění buvoli-albíni.

Během oslavy jsou obětováni podříznutím hrdla. Jejich maso se následně rozdělí mezi hosty, přičemž nejlepší kusy připadnou blízkým příbuzným. Ti dostanou i hlavu buvola, kterou připevní nad vchod tongkonanu, místních domů. Buvolí rohu jsou symbolem hojnosti. Samotní buvoli mají v rámci možností pohodlný život, lidé se o ně starají, čistí je, chodí s nimi na procházky, mají je jako domácí mazlíčky. Jsou pro ně velmi důležití a proto jim věnují mnoho pozornosti.

Celý pohřební proces má jasně stanovený harmonogram. První den přivezou nebožtíka/y, druhý den dojde k obětování buvolů a třetí den se vítají hosté, ti zároveň věnují zesnulému své dary. V dalších dnech se slaví, tančí, zpívá, než nadejde poslední den, kdy je nebožtík převezen na místo odpočinku. V žádném případě si nesmíme pohřeb představovat jako smuteční událost. Pohřeb je oslava, radost, vypravení nebožtíka na další cestu. Můžete být v černém, ale stejně tak můžete hýřit barvami. Torajové mají i své látky, ručně utkané a používané při těchto rituálech. Například prapory z látky zvané sarita vlají před domem, kde spočívá nebožtík.

Když nastane poslední den, je nebožtík připraven k převozu. V rakvi má dary od hostů. Může spočinout na třech místech - v jeskyni, na skalním útesu nebo v kamenné zdi. Z ní může klidně zhlížet na okolní svět. Vstup do jeskyní pro změnu chrání sošky Tau Tau - dřevěné vyřezávané podobizny zesnulých lidí. Ani v tento okamžik však není pouto mezi nebožtíkem a pozůstalými přetrženo - každý rok jsou hroby otevřeny a nebožtíci se opět stanou součástí světa živých.

Tomuto každoročnímu obřadu se říká Ma´Nene. Mrtví jsou očištěni, převlečeni do nových šatů, rakev je vyčištěna. Lidé se se svými nebožtíky fotí, seznamují je s nově narozenými členy rodiny. Dají si s nimi cigaretu, poklábosí. Pro mnoho lidí je to skvělé setkání s lidmi, které milovali a stále milují. Než vrátí rakve na jejich místa, znovu je vybaví cennostmi, penězi, mobilem či drobnými cetkami. Ne každá rodina si však může dovolit praktikovat tento rituál každý rok. Na druhou stranu, i mladí lidé žijící ve větších městech, se na tento obřad vrací do rodné vsi, aby se opět shledali se svými blízkými.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/world/gallery/2017/oct/13/cleaning-the-dead-the-afterlife-rituals-of-the-torajan-people

https://www.nytimes.com/2020/12/14/travel/torajan-death-rituals-indonesia.html

https://www.planetalidi.cz/clanek-torajsky-pohreb

https://australian.museum/learn/cultures/international-collection/indonesia/torajan-ceremonial-textiles/

https://www.mooremisadventures.com/blog/tana-toraja

https://timesofindia.indiatimes.com/travel/destinations/indonesia-torajan-people-and-their-unique-funerary-custom/articleshow/103065130.cms

https://www.smh.com.au/interactive/2017/toraja-death-ritual/