Zlatá horečka na Klondiku: Za pohádkovým bohatstvím vyrazilo 100 tisíc lidí, většina měla smůlu

Když v červenci 1897 připlul do Seattlu parník Portland, čekal na něj na nábřeží dav. Z lodi vystoupilo několik desítek mužů, kteří se vraceli z dalekého severu, a někteří z nich s sebou vezli jmění, jaké by doma vydělávali celý život. Zpráva se rozletěla městem a vzápětí celými Spojenými státy - na Klondiku bylo objeveno zlato. Hodně zlata.

Nebyla to první zlatá horečka v amerických dějinách a nebyla ani poslední. Klondike se však stal něčím výjimečným. Během několika měsíců dokázal vytáhnout z kanceláří, obchodů, dílen a farem desetitisíce lidí, kteří byli ochotni vyměnit dosavadní život za cestu do kraje, o němž většinou nevěděli téměř nic. Na sever vyráželi dělníci, úředníci, obchodníci, právníci i lidé, kteří předtím nikdy nedrželi rýžovací pánev v ruce. Prodávali majetek, vybírali úspory, půjčovali si peníze a nakupovali vybavení.

Většina z nich zlato nikdy nenašla. Někteří se na Klondike dokonce ani nedostali. Přesto právě jejich cesta vytvořila jednu z největších legend konce 19. století.

Samotný příběh nezačal v létě 1897, ale téměř o rok dříve. V srpnu 1896 bylo nalezeno zlato na potoce Rabbit Creek, přítoku řeky Klondike v dnešním kanadském Yukonu. Potok byl brzy přejmenován na Bonanza Creek – a nové jméno se ukázalo jako velmi výstižné.

S objevem jsou spojováni především Skookum Jim Mason, příslušník původních obyvatel známý také svým původním jménem Keish, jeho synovec Dawson Charlie, Kate Carmacková a její manžel George Carmack. Kdo přesně spatřil zlato jako první, se později stalo předmětem sporů. Důležitější bylo, co následovalo.

Mezi lidmi, kteří už tehdy v oblasti žili a hledali zlato, se zpráva šířila rychle. Začal závod o nejlepší pozemky podél potoků. Kdo dorazil včas, mohl si vytyčit claim (těžební pozemek) a doufat, že právě pod jeho nohama leží bohatství.

Pro zbytek světa však Klondike prakticky neexistoval. Yukon byl vzdálený, obtížně přístupný a během zimy téměř odříznutý od civilizace. Neexistoval internet, rozhlas ani pravidelné letecké spojení, které by zprávu rozneslo během několika hodin. Trvalo téměř rok, než se první úspěšní prospektoři vrátili se svým zlatem na jih.

A pak se všechno změnilo.

V červenci 1897 přivezl parník Excelsior do San Franciska cestující se zlatem z Klondiku. O několik dní později dorazil do Seattlu Portland. Novináři psali o obrovském množství zlata na palubě a zpráva měla přesně to, co potřebovala, aby rozpoutala davové šílenství - skutečné zlato, skutečné lidi a příběhy o jmění získaném na místě, jehož jméno znělo exoticky a tajemně. Podle National Park Service vezl tehdy Portland přibližně dvě tuny zlata. Klondike tak přestal být bodem na mapě. Stal se příslibem nového (a lepšího) života.

Následující události se někdy popisují slovem „stampede“, tedy něco jako úprk či davové šílenství. Odhaduje se, že na cestu ke Klondiku se vydalo kolem 100 000 lidí. Do Dawson City se jich ale nakonec dostalo jen asi 30 000. Byla mezi nimi spousta lidí, kteří o těžbě zlata nevěděli prakticky nic.

Spojené státy se navíc stále vzpamatovávaly z hospodářských problémů po panice roku 1893. Představa místa, kde člověk nepotřebuje bohatého otce, vysokou školu ani vlivné známé a stačí mu lopata, odvaha a štěstí, měla obrovskou sílu.

Jenže Klondike nic nerozdával. Už cesta tam byla sítem, který oddělil romantické představy od kruté reality.

Většina zlatokopů mířících na Klondike volila jednu ze dvou hlavních tras přes pobřežní hory – Chilkoot Trail z Dyea nebo White Pass ze Skagway. Obě bývaly označovány jako „cesta chudého muže“, protože byly levnější než alternativa určená především těm, kteří si mohli dovolit zaplatit dlouhou cestu po vodě.

Takzvaná „cesta bohatého muže“ vedla lodí ze západního pobřeží Spojených států kolem Aljašky do St. Michaelu u ústí Yukonu a odtud říčním parníkem zhruba 2 400 kilometrů proti proudu až k Dawsonu. Byla pohodlnější v tom, že odpadlo úmorné vláčení téměř tuny zásob přes horské průsmyky, zároveň však byla výrazně dražší a také velmi dlouhá.

Chilkoot a White Pass proto využila naprostá většina dobrodruhů. Ani mezi nimi přitom nebylo snadné si vybrat. Chilkoot byl kratší, ale mimořádně strmý a velkou část nákladu museli lidé přenášet vlastní silou. White Pass měl mírnější stoupání a umožňoval využívat koně a další soumary, jenže kvůli blátu, kamenitému terénu, přetěžování zvířat a obrovskému provozu se proměnil v jednu z nejhorších částí celé cesty. Zahynuly zde tisíce koní a jeden z úseků získal příznačné jméno Dead Horse Gulch – Rokle mrtvých koní.

Ani člověk bez koně však neměl vyhráno. Před ním ležel problém, který si mnoho dobrodruhů při odjezdu z domova vůbec nedokázalo představit. Musel s sebou vláčet skoro tunu zásob.

Kanadské úřady měly oprávněnou obavu, že kdyby do Yukonu vpustily tisíce nepřipravených lidí, mohla by během zimy vypuknout katastrofa. Zásobování bylo složité a v zemi nebylo dost potravin pro desetitisíce nově příchozích.

Proto začala kanadská Severozápadní jízdní policie vyžadovat, aby příchozí měli dostatečné zásoby přibližně na jeden rok. Jen jídlo představovalo podle tehdejšího výpočtu nejméně 1095 liber, tedy asi 497 kilogramů. K tomu bylo nutné přidat oblečení, nářadí, stan, přikrývky, kuchyňské potřeby a další vybavení. Celkově se proto vžilo označení „ton of goods“ – tuna zásob.

A teď si představte, co to znamenalo na Chilkoot Trail… Člověk samozřejmě nedokázal naložit tunu na záda a odnést ji přes hory najednou. Udělal tedy něco mnohem úmornějšího. Naložil si například třicet kilogramů, kus cesty je odnesl, uložil do provizorního skladu a vrátil se pro další náklad. Pak znovu. A znovu.

Prospektor tak mohl po svých nachodit stovky kilometrů, přestože skutečná vzdálenost mezi pobřežím a jezery za průsmykem byla jen několik desítek kilometrů. National Park Service uvádí, že někteří lidé při přesouvání zásob na přibližně třiatřicetimílové trase z Dyea k Lake Bennett nachodili téměř tisíc mil. Právě odsud pak pocházejí jedny z nejslavnějších fotografií celé zlaté horečky.

Na snímcích z Chilkoot Pass vypadají lidé jako dlouhá řada černých teček táhnoucí se vzhůru po zasněženém svahu. Stovky mužů stojí jeden za druhým a pomalu postupují po schodech vysekaných do sněhu a ledu. Začalo se jim říkat Golden Stairs – Zlaté schody.

Nebyla to romantická výprava do divočiny. Byl to monotónní fyzický výkon. Krok za krokem nahoru s nákladem, složit zásoby, vrátit se dolů a znovu. Ve sněhu, větru a mrazu. A hory si vybíraly svou cenu.

Dne 3. dubna 1898 zasáhla oblast Chilkootu ničivá lavina. Místní tlingitští nosiči už předtím kvůli nebezpečným podmínkám přestali přes průsmyk chodit, někteří zlatokopové však pokračovali. Lavina zabila desítky lidí a stala se jednou z největších tragédií celé klondikeské horečky.

Ani překonání hor přitom neznamenalo, že člověk dorazil na Klondike. Znamenalo pouze, že zvládl první část cesty.

Za průsmykem čekala jezera Lindeman a Bennett. Během zimy roku 1897–1898 se na jejich březích vytvořila bizarní provizorní města. Tisíce lidí zde čekaly, až roztaje led. Čekání využívali k práci. Potřebovali totiž lodě.

Jakmile nastalo jarní tání, čekala je další cesta po vodě směrem k Dawson City. National Park Service uvádí přibližně 560 mil, tedy kolem 900 kilometrů plavby. Na jaře 1898 tak vyrazilo z oblasti jezer více než sedm tisíc člunů a lodí.

Pro mnoho účastníků to byla další disciplína, kterou se museli naučit za pochodu. Člověk, který ještě před několika měsíci seděl například za přepážkou v kanceláři, měl nyní postavit loď, naložit na ni téměř celý svůj majetek a vydat se po řekách severozápadní Kanady. Čekaly ho peřeje, proudy, skály a nebezpečí převrácení. A teprve potom se před ním objevil Dawson.

Dawson City vzniklo na soutoku řek Yukon a Klondike. Ještě v roce 1896 tam žádné velké město nebylo. O dva roky později už šlo o jednu z nejpodivuhodnějších metropolí Severní Ameriky.

Na vrcholu horečky zde žilo přibližně 20 000 až 30 000 lidí. Bývá popisováno jako největší komunita západně od Winnipegu a severně od Seattlu. V roce 1898 zde otevřelo přes 300 podniků – od obchodů a kovářských dílen přes saloony až po taneční podniky.

Ulice byly plné bláta, dřevěných chodníků, stanů, srubů a rychle postavených domů. Vedle zablácených prospektorů se pohybovali obchodníci, prostitutky, tanečnice, hazardní hráči, právníci, novináři a podnikatelé.

Za peníze bylo možné získat téměř všechno. A peněz bylo v Dawsonu hodně. To ovšem neznamenalo, že je měli zlatokopové.

Tady přichází krutý paradox celé klondikeské horečky. Lidé, kteří na sever vyrazili poté, co se v létě 1897 v novinách dočetli o pohádkových nálezech, přicházeli většinou příliš pozdě. Nejlepší naleziště byla objevena už v roce 1896 a lidé, kteří tehdy v oblasti byli, si nejvýnosnější úseky dávno zabrali. Hlavní masa dobrodruhů dorazila do Dawsonu až v létě 1898.

Po měsících cestování, tahání tuny zásob přes hory a plavbě stovek kilometrů tedy člověk konečně vystoupil na břeh města svých snů – a mohl zjistit, že pozemky, kvůli nimž absolvoval celou cestu, už patří někomu jinému.

Někteří pokračovali dál a hledali nová naleziště. Jiní pracovali za mzdu pro majitele claimů. Další prodali vybavení a snažili se získat alespoň peníze na cestu domů. Jen menšina skutečně pohádkově zbohatla. Klondike byl totiž od samého začátku zvláštní loterií, v níž měli nejlepší šanci lidé, kteří začali hrát ještě předtím, než se většina ostatních dozvěděla, že nějaká loterie existuje.

Přesto se na klondikeské horečce vydělávaly obrovské peníze. Jen často úplně jinak, než si zlatokopové představovali. Každý člověk mířící na sever potřeboval jídlo, boty, nářadí, teplé oblečení, přikrývky, stan, dopravu a stovky dalších věcí. Seattle toho dokonale využil a začal se propagovat jako „brána ke zlatým polím“.

Ze zhruba 100 000 lidí, kteří se vydali směrem ke Klondiku, prošlo podle National Park Service přes Seattle asi 70 000. Nakupovali zde své pověstné tuny vybavení a utráceli obrovské částky. V době vrcholící horečky od července 1897 do března 1898 měli místní obchodníci prodat zboží přibližně za 25 milionů tehdejších dolarů.

Na Klondiku se tak dalo zbohatnout, aniž by člověk našel jedinou zlatou šupinku. Vydělávali majitelé obchodů, lodních společností, hotelů, restaurací a saloonů. Vydělávali lidé přepravující náklady přes průsmyky. Vydělávali podnikatelé prodávající pozemky v nově vznikajících městech. Vydělávali ti, kteří dokázali rozpoznat, co desetitisíce zlatokopů právě potřebují, a byli ochotni jim to za patřičnou cenu prodat.

Zlatá horečka byla stejně tak příběhem podnikání jako příběhem hledání zlata.

Žily a pracovaly zde ženy, vznikaly noviny, restaurace, obchody, divadla i kostely. Do města proudilo luxusní zboží, alkohol a potraviny, jejichž doprava přes obrovské vzdálenosti se samozřejmě promítala do cen. Bohatí majitelé výnosných claimů dokázali utrácet obrovské částky, zatímco pár ulic od nich mohl člověk bez peněz přemýšlet, jak přežije další zimu.

Velmi rychle vznikl zvláštní svět, v němž se vedle sebe potkávala primitivní těžba a městská zábava, extrémní bohatství a bída, bahno na ulicích a drahé oblečení. Dawson byl zároveň důkazem, jak rychle dokáže zlatá horečka změnit krajinu. Potřeba dřeva, stavebního materiálu, paliva a potravin zatěžovala okolní prostředí. Těžba postupně převracela údolí potoků naruby.

A do celého příběhu vstupovali také původní obyvatelé oblasti, jejichž země nebyla prázdnou divočinou čekající na příchod zlatokopů. Právě domorodé komunity měly znalosti cest, počasí a místních podmínek, bez nichž by první příchozí postupovali mnohem obtížněji. Zlatá horečka však zároveň znamenala zásadní zásah do jejich tradičního způsobu života a do prostředí, na němž byli závislí.

Zlaté horečky mají jednu nepříjemnou vlastnost. Dav, který se žene na jedno místo, může stejně rychle vyrazit někam jinam. V roce 1899 se rozšířily zprávy o zlatě v oblasti Nome na Aljašce. Tentokrát byla situace ještě lákavější – zlato se objevovalo i v písku na pobřeží.

Pro tisíce lidí v Dawsonu to byla nová naděje. Mnozí už na Klondiku zjistili, že nejlepší claimy vlastní někdo jiný. Neměli příliš co ztratit. A stejně jako před dvěma lety opouštěli lidé domovy kvůli Klondiku, nyní opouštěli Klondike kvůli Nome. V létě 1899 tak začal Dawson ztrácet obyvatele. Symbolicky právě tehdy končí klasická klondikeská zlatá horečka.

Těžba zlata samozřejmě neskončila. Naopak. Postupně však přecházela od jednotlivých prospektorů s lopatami a pánvemi k podnikům používajícím drahou techniku a obrovská rypadla. Romantická éra jednotlivce, který mohl přijít k potoku, zarazit do země kolík a doufat, že se stane milionářem, pomalu mizela.

Dawson přežil, ale už nikdy nebyl tím městem, jakým se stal na vrcholu horečky. Ještě kolem roku 1900 získával stále civilizovanější podobu. Měl kostely, divadla, noviny, obchody a městské služby. Jenže obyvatel ubývalo. V roce 1918 jich zde žilo méně než tisíc.

Kontrast s rokem 1898 byl ohromující. Během několika let se kus téměř neznámého severu změnil v cíl celosvětové horečky, vyrostlo zde město s desítkami tisíc obyvatel a následně velká část lidí zase zmizela. Zůstaly vytěžené potoky, opuštěné stavby, hroby, rezavějící vybavení a příběhy. A právě ty nakonec přežily nejdéle.

Mezi lidmi, které Klondike přilákal, byl také jednadvacetiletý Jack London. V roce 1897 vyrazil na sever stejně jako tisíce dalších dobrodruhů. Ani on se nestal bohatým zlatokopem. Pobyt v Yukonu mu však poskytl materiál, z něhož později čerpal při psaní svých nejslavnějších příběhů.

Právě díky spisovatelům, novinářům a později filmu získal Klondike druhý život. Vznikl obraz země sněhu, psích spřežení, srubů, whisky, hazardu a mužů bojujících nejen o zlato, ale také o přežití. Něco z toho odpovídalo skutečnosti, něco bylo postupně přikrášleno. Klondike se proměnil z konkrétní historické události v jeden ze symbolů severoamerické hranice.

Jeho nejslavnějším obyvatelem se nakonec dokonce stal člověk, který nikdy neexistoval – strýček Skrblík z komiksů společnosti Disney, jenž podle svého fiktivního životopisu položil základy svého jmění právě během klondikeské zlaté horečky.

V novinách se psalo o mužích vracejících se s hromadami zlata. Lidé si představovali potoky, z nichž bude stačit nabírat zlaté valouny. Skutečnost znamenala nejprve utratit značnou část úspor za vybavení, přeplout na sever, vláčet téměř tunu zásob přes hory, přežít zimu, postavit loď, absolvovat stovky kilometrů po vodě a nakonec dorazit do Dawsonu.

A tam zjistit, že ti nejúspěšnější přišli o rok dříve.

Právě proto se z Klondiku stal tak silný příběh. Kdyby skutečně zbohatl každý, kdo se tam vydal, byla by to jen pozoruhodná ekonomická epizoda. Ve skutečnosti to byl obrovský lidský experiment poháněný nadějí, strachem, chamtivostí, odvahou a představou, že někde daleko existuje možnost začít znovu.

Mezi ty, kteří na tom všem zbohatli, patřili nakonec především ti, kteří pochopili, že mnohem jistější než zlato hledat je prodávat lopaty lidem, kteří ho hledat chtějí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nps.gov/klgo/learn/goldrush.htm

https://www.nps.gov/klgo/learn/historyculture/tonofgoods.htm

https://parks.canada.ca/lhn-nhs/yt/chilkoot/culture/hist

https://www.pc.gc.ca/apps/dfhd/page_nhs_eng.aspx?id=50

https://www.pc.gc.ca/apps/dfhd/page_nhs_eng.aspx?id=770

https://www.nps.gov/articles/aps-17-1-5.htm