Článek
Chmurná noc
Měli jsme pejska. Byl to italský chrtík a pojmenovali jsme ho trochu zvláštním jménem Kamil. Ne, nebudu se dlouze rozepisovat o jeho roztodivných vlastnostech či veselých kouscích, které nás přiváděly k zuřivosti a zároveň lechtaly bránici. Ne! Dnes vám popíšu odcházení tvora, kterého milujete víc, než si myslíte. I to totiž patří k závazku postarat se o zvířátko, které si vyberete ke své potěše. Ano! Sobecky si ho vyberete, ne on vás, ale vy jeho! Tvoreček nemá na výběr. Buď má štěstí, nebo smůlu.
Náš chrtík měl štěstí. Dožil se 14 let. Šťastných let. Přinesl do rodiny vzruch, lásku, legraci, pohodu – prostě rodinný příslušník. Bohužel čas se naplnil… Kamil dovršil věk, kdy psíci chřadnou. Zhubnul, těžce scházel schody, přestal jevit zájem o delší procházky a hry. Starý, avšak stále bystrý pejsek zajímající se o život kolem.
Rodinná pohoda, Kamil, Charlie, Julek
Jenže čas plyne zvířátkům rychleji nežli nám. A tak se stalo, že nastal poslední den tohoto báječného tvora. Věděli to všichni, včetně Kamilka. Přestal přijímat veškeré pamlsky a stěží pil. Hladili jsme ho a konejšili. Přikládali do krbovek, aby byl v teple. Postupně se všichni rozešli do svých komnat a Kamil se odploužil do své boudy v ložnici. Zůstali jsme sami dva… a temný anděl.
Kolem půlnoci mě vzbudilo kňourání a vrtění. Rozsvítil jsem lampičku nad hlavou a chvilku poslouchal ten tichý nářek. Pak jsem rychle otevřel boční dvířka Kamilovy boudy. Byl natažený na polštáři. Chvěl se chladem a strachem. Cítil blížící se konec, tak jako já.
Ihned jsem připravil na mé posteli pelech z deky a polštářů. Vzal jsem pejska do náruče a opatrně položil na připravené lůžko. Přitom jsem ho konejšil a hladil po vyhublém těle. Přikryl jsem ho svou peřinou.
Pravou ruku jsem vsunul pod jeho hlavu, která se začínala podobat spíše lebce než psí hlavičce. Levou rukou jsem ho hladil po těle. Zvíře bylo neskutečně vděčné. Ač téměř v agonii, olizovalo mou pravou ruku. Velké, chladné slzy mi kapaly na předloktí.
Z mých úst zněla lživá, milosrdná slova, že vše bude v pořádku. Jen počkej na jaře! Budeme se brouzdat po louce, já se ti budu schovávat a ty mě vždy neomylně najdeš. A co balónek, pamatuješ? Ten tě snad nikdy neunavil. Vždy jsi za ním běžel, div ses nepřerazil. S vrčením jsi ho donesl ke mně. Nedám ti ho! Můj balónek! Po krátkém boji jsi ho stejně vydal, abys mohl sprintovat za dalším hodem.
Pejsek poslouchal konejšivý hlas.
Nutně potřebuji své léky. Mé tělo začíná ovládat nezvladatelný třes související s mou nemocí a stresem. Můžu však opustit tvorečka, kterému zbývají trpké minuty do hořkého konce? Lze opustit bytost, byť jen na pár sekund, a zanechat ho samotného s temným andělem?
Musím! Spolykám prášky a vrhám se zpět k zoufalému zvířátku. Pejsek přestal naříkat. Usnuli jsme.
Dokonce i temný anděl kdesi v koutě složil svá černá křídla. Zdá se, že rozumí. Není zlý. Dává dvěma bytostem čas se rozloučit. Kočky, v předtuše že temný anděl je blízko, zalezly do svých koutů a ani nedutaly.
Pak však přišel menší záchvat epilepsie, kterou Kamil trpěl. Tělo se křečovitě, nepřirozeně kroutilo. Okamžitě jsem ten uzlík prchajícího života přitisknul k sobě. To pomohlo – zuby přestaly o sebe cvakat. Tělíčko se přestalo vzpouzet. Opět spánek.
Zhruba ve 2:00 ráno temný anděl mávnutím křídel přivál chladný vzduch, kterým oznamoval, že už je čas. Psíček naříkal. Nevím, jestli bolestí, nebo strachem. Hluboce dýchal. Při každém výdechu vydával bolestivý sten. Kéž bych si mohl zacpat uši! Prosím, umři! V zoufalství nad nemohoucností pomoci tvoru, kterého milujete, jsem nořil obličej do polštáře a plakal.
Agonie naštěstí netrvala dlouho. Pět, šest bolestivých stenů z hlavičky ponořené do mé dlaně. Pak poslední hluboké nadechnutí. Klidný, smířlivý výdech bez známek utrpení. Jen to tělíčko se z posledních sil snažilo stočit do klubíčka, jak to pejsci dělají, když chtějí spát. Pomohl jsem mu s tím. Doufám, že to věděl.
Děkuji za pozornost.
Tony Black
