Článek
Ibrahim, přítel, průvodce i ochránce
Havěti bylo v Beni Slimane dost. Kromě těch neškodných, jako třeba želvy, ještěrky, gekoni, nejedovatí hadi, kudlanky a jiných divných stvoření, se vyskytovaly potvůrky, na které bylo třeba dávat pozor. Štíři, jedovatí hadi, pavouci, a hlavně jakási odpudivá černá stonožka s oranžovým břichem. Byla asi 20 cm dlouhá. Téhle potvory se báli všichni. Štíra Ibrahim klidně čapnul do ruky, i když jeho osten na ocasu vypadal hrozivě. Ale stonožku ne. Té se obloukem vyhýbal. Důrazně mě upozornil, že je moc nebezpečná. Víc jsem se bál hadů, no, ale když to říkal Ibrahim… Navíc jsem si všiml, že výrostci se té mršky opravdu báli.
Ibrahim mě zavedl na místo, kde to „žilo“ i v létě. Byla to říčka za B. S. V létě tam místo tekoucí vody byly louže a tůňky. V zimě, v období dešťů, se tato říčka někdy dokonce vylila z břehů. Poblíž tůněk byl rozmanitý život. Dokonce sladkovodní krabi a nějaké ryby. Ibrahim mě naučil je šikovně chytat, aby mě neštípli klepety. Zelenala se tam tráva, což byl v létě malý zázrak. Také se tam slétávalo žíznivé ptactvo. Ryby, mloci a krabi se v přehřátých tůních líně pohybovali. Sedávali jsme na břehu a pozorovali ten „šrumec“.
Při jedné z procházek mě náhle chytil za rameno a řekl: „Neš!“ (had). Byla před námi jedovatá zmije. Ještě pár kroků a byl bych na ni šlápl. Ibrahim byl nemilosrdný, sehnal jakýsi klacek. Přitiskl hlavu hadovi k zemi. Otevřel plechovou krabičku se žvýkacím tabákem. Za pomoci menšího klacíku nacpal hadovi do chřtánu tabák. Chvíli se zmítal, ale za chvíli bylo po něm. Tak nevím, jestli se udusil, nebo otrávil. Bylo mi to líto, avšak lepší než se nechat uštknout.
Taky jsme chodili krást fíky. Bylo to docela blízko. Ten fíkový sad jsem měl rád. Čerstvé fialové baňky byly prostě lahodné. Vždy jsem preferoval ananas. Tohle však bylo něco! Neznám nic lepšího nežli čerstvě utržený fík. Problém byl v tom, že plantáž střežil vždy nějaký hlídač. Dávali jsme bedlivý pozor, aby nás nenachytal. Jenže jednou jsme to podcenili. Hlídač se vynořil hned vedle nás. Jako by vyrostl ze země. Byl to statný Arab s hrozivou holí. Já zůstal zkoprněle stát. Zato Ibrahim zřejmě znal naši pohádku Obušku, z pytle ven! Nečekal, až mu hůl začne tancovat po zádech. Kamarád nekamarád, vzal prostě do zaječích.
Hlídač mě chytil za paži. Jeho stisk byl jako ze svěráku. Začal mi hrdelním vrčením vlka těsně před útokem sdělovat, co mě čeká. Ne, nepotřeboval jsem tlumočníka. Napřed mi žlutými tesáky, za které by se nemusel stydět ani šavlozubý tygr, bolestivě oddělí od hlavy má dětská ouška. Ty před mým zrakem chtivě polkne. Následovat bude krátké škrcení. Pak křup a vaz je zlomený. Dále upižlání hlavy tupým nožem. Ve finále nabodnutí mé rozkošné hlavinky na hůl. Ta bude zapíchnuta uprostřed sadu, aby plašila nenasytné ptactvo. Doufal jsem v toto pořadí. Nerad bych, aby bod číslo jedna bylo pižlání tupým nožem.
Ibrahim se po 50 metrech zastavil a otočil. Buď se v něm hnulo svědomí, nebo byl zvědavý, zda hlídač „naloží“ i bílému sáhibovi. Hlídač se najednou zasmál a něco na Ibrahima zavolal. Tomu se evidentně ulevilo. Přiklusal zpátky. Začalo vítání a objímání. Hlídač byl totiž jeho nějaký strýček. Hlídač mě pustil a bodře plácl po zádech, div mi nepřerazil páteř. V obrovské úlevě jsem objal strýčkův tučný břich a vděčně vydechl: „Šukran“ (děkuji).
Seděli jsme ve stínu pod fíky, neposlouchali slavíky, ale povídali si. No, přesněji si povídal Ibrahim se strýčkem. Já se jen culil. Když mě strýček oslovil, vycenil jsem v úsměvu zuby a horlivě přikyvoval, i když jsem nerozuměl. Co kdyby si to rozmyslel? Ten den jsem se poprvé a naposledy přejedl čerstvých fíků.
Na procházkách jsme si často zpívali. Mimo to, že jsem úžasný spisovatel, jsem i báječný zpěvák. Broukal jsem si písničku od Katapultu A co děti… Ibrahim to napodoboval. Pořád chtěl, abych ho to naučil. Roztomile šišlal: „A co dety, mají cy kde hlát?“ Na oplátku mě častoval arabskými hity. Moc mě to nenadchlo, protože mi stačilo kňučení muezzina v mešitě, kterou jsme měli za humny.
Na toulkách jsme potkávali zaběhnuté oslíky a mezky. Vždy jsem vzal pro ty ubožáky něco do kapsy. Tato nechtěná, stará a často nemocná zvířata žila na pláních kolem B. S. K tomu se váže historka, kterou píšu opravdu nerad, ale musí to ven.
Jednou v noci začala blikat před naším domem policejní světla a reflektory. Podívám se z okna. Policejní auto stálo tak, aby osvětlovalo planinu před domem. Vystoupili dva policisté s puškami. Začala jatka. Nemilosrdně stříleli ta nebohá stvoření. Byl jsem v šoku. Nejhorší na tom bylo, že oslík či mezek mnohdy nešel ihned k zemi. Nářek raněných zvířat byl srdcervoucí. Tento masakr se odehrával po celém B. S. Ležel jsem na posteli. Střídavě si utíral slzy a zacpával uši. Brzy ráno kafilerní vůz naložil mrtvoly. Bože, tohle už nechci zažít.
Rovinaté pláně se za B. S. zvedaly do kopcovitého terénu. Tam žilo několik pasteveckých rodin. Ibrahim mě tam zavedl. Středověk. Hliněné chatrče bez vody a elektřiny. Tam oslíci nosili tu vodu. Rodiny byly přátelské a zvědavé na Evropana. Moc jich v životě neviděly. Nechaly mě pohladit jehňátka a kůzlátka.
Blížil se den odjezdu do Čech. Trochu jsem Ibrahima zanedbával. Měl jsem jiné zájmy (ještě se zmíním). Přesto jsme si občas ještě vyšli. Den před odjezdem jsme Ibrahimovi věnovali všechny nepotřebné věci. Nádobí, šatstvo atd. Podali jsme si ruce a krátce se objali. Už jsme se nikdy neviděli, ale vím, že Ibrahim žije.
V době odjezdu byl v Alžírsku nějaký svátek. Všude visely vlaječky. Projevil jsem poslední přání. Chtěl jsem na památku jednu z těch vlaječek. Ibrahim neváhal. Riskujíc konflikt s hlídačem, či dokonce s policií, vylezl na jakýsi sloup a jednu mi přinesl. Mám ji dodnes. Děkuji za vše, Ibrahime!
A Vám děkuji za pozornost.
Tony Black
