Článek
Alžírsko 1979
Při výpravách do okolí jsme občas narazili na suchozemské želvy. Samozřejmě si snad každé dítě přineslo nějakou domů. Kdo neměl želvu, byl v očích ostatních bambula a snažil se to napravit. Což o to, to je přirozená touha každého dítka vlastnit nějaké zvíře. Želva byla nenáročná. Nároky veskrze žádné. V pohodě vydržela i laxní přístup ke krmení.
Jenže nás začaly velké želvy nudit. Propuklo šílenství! Čím menší želva, tím vyšší postavení v dětské hierarchii. A já byl vítěz! Zaúkoloval jsem Ibrahima a ten mi přinesl malinkou želvičku, asi 7 centimetrů velikou. Pojmenoval jsem ji Pityk – zkomolenina francouzského slova petit (malý). Takovou roztomilou želvičku neměl nikdo.
Provokativně jsem Pitykovi šeptal něžná slůvka, drbal ho na nožičkách a hladil po krunýři. Ostatní děti mi šíleně záviděly. Náležitě jsem si to užíval. Dmul jsem se pýchou a nafukoval se jako holub. Když někdo „venčil“ svou želvu, nenápadně jsem se přiblížil. Zdvihl jsem v předstíraném údivu obočí, nespokojeně zamlaskal a nesouhlasně vrtěl hlavou. Tohle má být želvička?
„Pozor, Pityku, ať tě ten obr nezašlápne,“ prohodil jsem jen tak mimochodem. Nenávistný pohled upřený na Pityka mě hřál u srdce.
Pityk byl skvělý. Bral jsem ho všude s sebou. Na jeho chytrá očka vzpomínám dodnes. Strouhal jsem mu mrkev a okurku, krájel rajčátka a meloun. Nechával jsem ho „proběhnout“ před domem. Střežil jsem ho jako oko v hlavě. Byl to můj habibi (arabsky miláček).
Rozpoutal se závod, kdo bude vlastnit menší želvu. Dlouho jsem byl král fakron (arabsky želva). Pityk vládl dlouho. Bráška jednou našel celkem malou želvu a přinesl ji domů. Přesto byla o dost větší než Pityk. Tak jsem spustil, držíc Pityka v dlaních: „Pityčku, podívej! Bráška našel dinosaura, ten nám to před domem pěkně zdupe! To bude asi tvůj tatínek. Jak se jmenuje? Rex, King Kong, nebo Golem? To je obluda, viď, Pityčku.“
Jo, provokace mi šly vždycky dobře. Bratr vypadal zuřivě. Chvíli jsem se bál, že po mně želvu hodí. Pak zasyčel: „Blbečku,“ a zalezl do pokojíku. Já zalezl do svého a tetelil se blahem. Druhý den se mnou nemluvil.
Nakonec každý sehnal nějakou malou želvu. „Pásli“ jsme je před domem. Pomalovali jsme jim krunýře a pořádali dostihy. Vytvořili jsme si závodní dráhu. Nevěřili byste, jak jsou ty potvůrky rychlé. Vystrčí to krčisko, vykulí oči a pádí vpřed. Popoháněli jsme je stébly a hlasitě povzbuzovali.
Měl jsem ještě jednu želvu. Omylem jsem na ni šlápl. Chudinka. Vypustila nejen duši, ale i vnitřnosti. No, neškleb se, čtenáři. Co myslíš, že by se stalo, kdyby ti na břicho stoupl slon?
Pityk žil dlouho, ale nakonec z neznámých důvodů zemřel. Zřejmě nějaký želví mor, protože v tu dobu zemřelo želviček hodně. Dal jsem ho do papírové krabičky a pohřbil ho v areálu školy. Bylo mi to moc líto. Měl jsem ho opravdu rád. Vlastně to bylo moje první zvířátko.
V B. S. (Beni Slimane) jsem také poznal rozkoš z vykořisťování člověka člověkem. Podnikání! Nesměli jsme jíst tamní zmrzlinu, protože hrozilo nebezpečí nějaké nákazy z vody nebo mléka. Určitě si umíte představit, jak nám chyběla! Tak jsme zaplnili díru na trhu. Maminka uměla udělat skvělý vanilkový krém, který nechala zmrznout. Připomínalo to zmrzlinu. Naučila nás to.
„Budeme ji prodávat ostatním dětem!“ navrhl jsem bratrovi. Ten souhlasil a my rozjeli byznys.
Nakoupili jsme potřebné ingredience, udělali několik vaniček a nabídli je dětem za několik dinárů. Fungovalo to! Zmrzka chutnala a prodej šel skvěle. Dinárky přibývaly a my bohatli. Kupovali jsme si mlsky, limonády, kazety a různé cetky. Seděli jsme na posteli a hodovali. Období nezřízeného blahobytu však brzy skončilo. Nevděčná dítka si stěžovala rodičům, že je mafiánská dvojice Black and White (tak nám říkali, aby nás rozeznali) odírá o kapesné. Rodiče nám vynadali a bylo po byznysu.
Hlavní zábava, alespoň pro mě, bylo zkoumání okolí Beni Slimane. Poznávat přírodu, pozorovat živočichy a sledovat život domorodců. Měl jsem tehdy skvělého průvodce. Ale o tom až za týden.
Děkuji za pozornost
Tony Black
