Článek
Alžírsko, Beni Slimane 1979
Nyní se musím vrátit k životu v Beni Slimane. Ve škole nás bylo asi dvacet. Děti od třetí do páté třídy. Mamka učila všechny v jedné třídě. Pak bylo ještě několik o málo starších dětí, co se učily individuálně. Po stěnách ve třídě lezl různý hmyz a gekoni. Bylo zábavné pozorovat je, jak loví. Lepší než matematika.
Ale to vedro! Na dvorku jsme měli malý gumový bazén. Tam jsme se o přestávce chodili chladit. Velmi oblíbená byla cisterna s pitnou vodou. Cákali jsme po sobě, myli obličej i nohy. Bylo to příjemné osvěžení. Vodu nám rodiče zakázali pít, dobře činili. Později jsme v cisterně našli chcíplou kočku. Vodu přivezli novou. Důvěra v tento způsob osvěžení však byla pryč.
Po škole se děti přibližně stejného věku družily a hrály si, jako děti u nás. Oblíbené byly výpravy do okolí. Chodila nás vždy banda. Místní výrostci byli nepříjemní a agresivní. Často po nás házeli kameny. Na dívky ukazovali obscénní gesty, naznačovali podříznutí krku a jiné vulgarismy. Pokud nás bylo víc pohromadě, netroufli si na nás. Běda však, když někdo zůstal osamocen.
Stalo se mi to dvakrát. Jednou mě zbili. Moc jsem se nebránil. Chtěl jsem vyváznout bez vážnějších následků. Podruhé jsem se dostal do konfliktu s tlupou, které velel jistý Rašid. Bylo mu asi třináct. Vyměnili jsme si nadávky a urážky. Pak jsem se otočil a odcházel pryč. Pomalu. Abych ukázal, že se jich nebojím. No, byla ve mně malá dušička. Házeli po mně kamení, dokud jsem byl v dostřelu. Asi dvakrát mě trefili do zad. Vůbec jsem nereagoval a šel dál, jakoby nic. Bolelo to však pekelně.
Každopádně můj „hrdinný“ odchod Rašid ocenil. Kontaktu s místními dětmi se při normálním životě nešlo vyhnout. Rašid mi přestal nadávat a začal komunikovat. Reagoval na dotazy typu: kdy otevře pekárna, kde je Ibrahim, nebo jestli mají v obchodě nové zboží. To byl pokrok. Ale s místními dětmi jsme až na výjimky moc nevycházeli. Byli jsme pro ně vetřelci. Ani dospělí nás neměli v lásce. Alžírsko byla kolonie Francie po dlouhá léta. Přes pokrok, který Francie přinesla, hořkost z útlaku v nich přetrvává dodnes.
Nakupovat jsme chodili zásadně minimálně ve dvou. Když bylo období „míru“, tolerovali nás. Celkem si nás nevšímali. Pokud však vznikl nějaký konflikt, který často pramenil z neznalosti jazyka či místních zvyků, bylo zle. Občas to byla pouhá averze. Pak přišla válka. Agresivita vzrostla. Několikrát to došlo tak daleko, že náš panelák po celý den hlídala policejní hlídka. Nemohli jsme nikam kromě školy. Házeli po nás kameny, plivali a nadávali. Policie se však šíleně báli. Represivní složky v nich vzbuzovaly veliký respekt.
Období válek naštěstí netrvalo dlouho. Život se vrátil do obvyklých kolejí. Přes týden nuda. Kupovali jsme s bráškou kazety do magiče v místním obchůdku. Nahrávali jsme písně z rádia. Krom arabské hudby pouštěli kupodivu i normální muziku. Dívali jsme se na TV. Dávali tam často japonské animované seriály. Autoroboti atd. Stejné jak dnes. Bavilo nás to, ale dívejte se na televizi s arabským překladem. Dialogy jsme odhadovali. Mockrát jsme se s bratrem dostali do konfliktu kvůli výkladu textu.
V „míru“ jsme si hráli před domem, pořádali výpravy do okolí nebo jsme se bavili v areálu školy. Tam bylo bezpečno. Do starého Slimáku jsme chodili kupovat žvýkačky. Za pár dinárů jich byl celý pytel. Byly příšerně sladké, ale pro nás, co jsme znali jen Pedro, lahodné. Taky Fanta a cola pro nás v tom vedru byla příjemná vzpruha. Tyto nápoje se daly koupit lacino.
Co jinak dělat ve vyprahlé pustině? Nějakou zábavu jsme si přece jen našli. Ale o tom příště.
Děkuji za pozornost.
Tony Black
