Článek
Kapitola: Ibrahim I.
Jmenuje se Ibrahim Lakrut Bezia. Je to můj přítel. Jediný arabský přítel, kterého jsem kdy měl a mít budu. Vlastně to byl přítel celé rodiny, ale my dva jsme k sobě měli obzvláště blízko.
Ibrahim byl patnáctiletý kluk. Vytáhlý, štíhlý, kudrnatý. Měl hezký, inteligentní obličej. Děvčatům se musel líbit. Všiml jsem si, že tento chlapec nápadně často brousí kolem našeho domu. Nebyl agresivní. Žádná obscénní gesta, žádné nepřátelské projevy. Jen zájem a zvědavost. Zaujal mě.
Když jednou opět zvědavě pokukoval po naší dětské partě, zkusil jsem ho oslovit. Zeptal jsem se, jak se jmenuje. Ochotně odpověděl. Řekl jsem mu své jméno, podali jsme si ruce. Poprosil jsem ho, zda by mi nenašel nějakou malou želvičku. Řekl: „Adua,“ (zítra). A tak se stalo. Přinesl krásnou malou želvičku, mého Pityka. Od té doby jsme přátelé.
Než budu pokračovat, musím vám objasnit, jak jsme se dorozumívali. Nejednalo se o žádné plynulé hovory. Ibrahim uměl částečně francouzsky, protože úřední řeč byla francouzština. Já uměl obstojně počítat francouzsky a znal jsem několik dalších slov a frází. Protože jsme však byli v arabské zemi, bylo přirozené, že jsme pochytili spoustu arabských slovíček. Většina se mi z hlavy vytratila, některá si pamatuji dodnes. Kde chyběla slova, zastoupily je ruce, nohy, posunky a zvuky. Jako v pravěku. Každopádně to fungovalo. Vždy jsme se na podstatném domluvili.
Ibrahim mě vybídl k procházce. Naznačoval to rukou, jako když ukazuje klikatou cestu. Od té doby to bylo naše znamení. Buď jsem je přijal, nebo řekl: „Adua.“ Byly doby, kdy jsme chodili na výpravy skoro každý den. Bylo to skvělé. Ibrahim mě zavedl všude. Provedl mě starým B. S. Všechno mi ukázal a snažil se to vysvětlit. Každého znal, s každým se zdravil. Dostali jsme se do uliček, kam bych si jinak netroufl.
Domorodci srkali před krámky svá kafíčka a hráli jakési deskové hry, kterým jsem nerozuměl. O zákazníky se moc nestarali. Všude pach a mouchy. O vodu byla nouze. Ve starém B. S. vodovod neexistoval. Když někdo něco kupoval, handrkovali se, rozhazovali rukama a hulákali. Člověk by řekl, že mord je blízko. Ibrahim mě však ujistil, že tak je to v pořádku.
Pach jehněčího a kuřecího masa se mísil s vůní koření. Zvláštní směsice. Cítím to dodnes. Staří Arabové nosili zvláštní oblek, ke kterému patřily podivné kalhoty s velkou kapsou u zadku. Traduje se, že prorok Mohamed se vrátí jako miminko. A světe, div se! Narodí se muži. Proto ta kapsa – aby chudáček nespadl na hlavičku. S hygienou to nebylo valné, a tak tito staří muži vydávali poněkud zvláštní „odér“. Myslím, že mnozí z nich opravdu do té kapsy kalhot porodili. Ale Mohamed to nebyl… Nedivím se, že se Mohamed dosud nevrátil. Do takových kalhot bych se narodit nechtěl. A cesta, kudy se má vyklubat na svět, je dost odpuzující.
Často mě někomu představoval. Podání ruky a pozdrav „Salam alejkum“ (mír s tebou) byla zdvořilostní povinnost. Protahoval mě kavárničkami i obchůdky. Také mě zavedl k sobě domů. Ibrahim bydlel v podobném domě jako my.
Vjezd do Beni Slimane se nezměnil, ale městečko vypadá mnohem lépe
Hned ve vchodu mě čekal šok. Na zemi bylo nakáleno. Nějaké děcko se neobtěžovalo jít domů, ulevilo si prostě na chodbě. A nejen to. Zřejmě pocítilo náhlé nutkání projevit svůj výtvarný talent, a tak svůj produkt trávicího traktu rozmazalo na stěně. Malý „umělec“ na sebe mohl být pyšný. Jeho grafity moje oči i čich opravdu zaujaly.
No, ale doma u Ibrahima to bylo jiné. Vše čisťounké a naklizené. V obýváku televize, ale chyběly židle a stůl. Doma byla jen matka a sourozenci. Nabídli mi čaj, který jsem pil v sedě na koberci. Byli přívětiví a milí. Konverzace trochu vázla, matka mluvila jen arabsky. Skončili jsme u zdvořilostních frází, jak se mi líbí Alžírsko a podobně. Vychvaloval jsem hlavně B. S. a moře. Ibrahim tlumočil, jak se dalo.
Ibrahima jsem na oplátku představil svým rodičům i já. Udělal na ně pozitivní dojem, takže se mě s ním nebáli pouštět ven. Pokud jsem na otázku: „Kam jdeš?“ odpověděl: „Budu s Ibrahimem,“ byli klidní.
Ibrahim mě střežil jako bodyguard. Drzé výrostky zaháněl kameny a pokřikem „Jala!“ Křičel na ně něco v tom smyslu: „To je můj bílý sáhib! Moje hračka! Najděte si svou!“ V jeho přítomnosti jsem mohl být klidný. Měl velký respekt.
Celé okolí B. S. jsme měli prozkoumané. V létě sice vypadalo jako pustina, ale i tak se dalo objevit mnoho zajímavého.
Když na mě budete hodní, dozvíte se to příště.
Děkuji za pozornost
Tony Black
