Článek
Milí čtenáři, jsme opět v Africe. Dorazili jsme do Beni Slimane, je to maličké městečko, spíše osada. Rozdělená na dvě části: nový B. S. a starý B. S. Slangově jsme mu přezdívali „slimák“. V nové části bylo několik obchůdků, kaváren, pekárna a hlavně mešita. Ve staré části to zavánělo středověkem. Hliněné chatrče, špína, smrad a místní, kteří k nám Evropanům chovali značnou zášť. Přesto tam kvetl drobný obchod. Prodávalo se zde vše, co bylo možné sehnat: kuřata, žvýkačky, limonády, dorty, placky, koření, časopisy, domácí potřeby, maso na hákách, na kterém hodovaly masařky. Také domácí zvířata, zřejmě určená ke konzumaci.
S bráškou jsme tam byli občas vysláni rodiči na nákup, ale potěšení nám to nepřinášelo. Ubytováni jsme byli v domě, který byl vlastně panelák. Asi 300 metrů přes plochu, která připomínala fotbalové hřiště, byl areál pro naše pracovníky. Obsahoval malou školičku, klubovnu s TV, hernu se stolním tenisem, cisternu s rádoby pitnou vodou a malou vyschlou zahradu. Místním vstup zakázán. Bylo to naše území. Něco jako ambasáda v cizí zemi.
Školička byla hezká, čistá, ale vedro jako všude bylo ubíjející. Ještě že jsme měli prázdniny jako normálně — červenec–srpen. Tak jsme se té největší výhni vyhnuli. Zato v tom paneláku bylo peklo. Slunce do něj pralo od rána do večera. Dřevěné žaluzie pomáhaly, ale to bylo málo. Po zkušenostech s naším létem, kdy bývá mnoho horkých dní, si aspoň můžeš udělat hrubou představu, jak nám bylo. A teď si představ, že od května do října prakticky nepršelo. Teploty dosahovaly 40 stupňů, zvláště v srpnu a červenci. Nebylo úniku.
Do toho ramadán. Muslimský svátek trvající celý měsíc. Což o to, ať se postí. Ale v červenci to je pro Evropana krutá zkouška. Správný muslim během ramadánu nesmí jíst, pít, klít, nakupovat, souložit atd. A to od svítání do západu slunce. To samé očekávají i od nás. Do toho kvílení muezína, který svolává k modlitbě několikrát přes den i v noci. Takže den je ztracený. Nic nekoupíte. Všude zavřeno. Všichni jsou zalezlí a prý čtou korán.
Zato v noci se otevřou obchůdky, kavárničky a nastává šrumec. A ta jejich hudba! Vyluzování zvuků připomínající kočku, kterou taháte za ocas, a do toho rytmické tleskání. Jenže my chtěli spát. Túdle! Domorodec je pěkný tyran. Na sebe řvou, zdraví se, krmí se, lemtají čajíčky a kafe. Pranic je nezajímá, že naši otcové vstávají do práce. Musejí 60 km každý den kromě čtvrtku a pátku dojíždět budovat jakousi továrnu. Navíc to vedro!
Voda se může pít jen převařená a originál zavřené tekutiny. Měl jsem rád Fantu — u nás doma v té době nedostatkové zboží. Jenže v době ramadánu prodávali (v noci) odporné místní limonády. Proto jsme zůstali u převařené vody. Vody byl akutní nedostatek. Došlo to tak daleko, že v době ramadánu byla značně omezena spotřeba. Prostě nemakali. Zřejmě neměl kdo obsluhovat vodárnu.
V těch největších vedrech nám pouštěli vodu dvakrát denně asi na hodinu. Ráno jsme pochytali vodu do všech nádob, které jsme měli. Bylo to na WC, vaření a trošku se opláchnout od potu. Taky se každý rychle osprchoval. Tak jsme v tom pekle s bráškou čekali na tu spásu, až pustí vodu. Třeba do dvou do rána. Povídali jsme si, četli nebo hráli kanastu. Losovali jsme, kdo půjde dřív pod sprchu.
Po osprchování (ta úleva!) jsme pokládali na postel mokré vyždímané prostěradlo. Vydávalo trochu chladu. Lehnout si nahý na postel a snažit se brzy usnout — to byl jediný recept, který zabíral. Opravdovou úlevu od vedra přinášely až naše cesty k moři, ale o tom později.
Příště si povíme o ŽIVOTĚ V BENI SLIMANE
Děkuji za pozornost
Tony Black
