Článek
Hovník se narodil jako obyčejná moucha domácí. Tedy byl to sameček a byl se svým rozmnožovacím ústrojím docela spokojený. O změně pohlaví neuvažoval.
Měl moc hodnou maminku i tatínka. A těch sourozenců! Ani si je všechny nepamatoval. Bydleli v úzké kolonii ve staré chalupě se starou kadibudkou. Chalupu obýval starý, nerudný stařík. Neměl mouchy rád. A mouchy neměly rády jeho. Jenže staroch měl výborné trávení, což pro mušky znamenalo pravidelnou stravu.
Každé ráno z něj v kadibudce vypadla slušná hromádka. Nikdy s funěním a vykulenýma očima, ale pravidelně. To pak maminka volala: „Děti, snídaně! Hovníku, leťte s brášky a nažerte se drobot, dokud je ta dobrůtka teplá! Dědek vám to nebude ohřívat dvakrát!“
To bylo radosti, bzukotu, strkání a handrkování o nejlepší místo. Tatínek se snažil dítka spočítat. Ale copak to jde? Vždyť chvilku neposedí. Potvůrky!
Po vydatné snídani posedaly na kadibudku. Hřály se na sluníčku. Čistily si křidélka, myly hlavičky, krčky a očíčka. Po odpočinku přišla na řadu zábava.
„Jde se k dědkovi!“ zavelil Hovník.
Ale zábava to byla nebezpečná. Staroch měl plácačku a uměl se s ní ohánět. O čemž svědčilo mnoho flíčků na stěně, oknech i nábytku. Chvilka nepozornosti znamenala smrt. To se pak dědek skřehotavě zlomyslně a výsměšně mručel:
„Copak, copak? Nedávaly jsme pozor? Už jsi dobzučela, mrcho.“
Hovník s kamarády mu zato káleli mušince na svaté obrázky a zažloutlé fotografie. Taky se koupali v kozím mléce. Zbytky snídaně trousili z nožek na potraviny. Létali dědkovi kolem hlavy a sedali mu na pleš. Kmet zuřil a máchal rukama.
„Jen počkejte, vy bestie! Až vás chytnu, urvu vám křídla i nohy! A zlomím sosák!“
Mezitím maminka kladla vajíčka na zbytky jídla, zkažené ovoce a různé odpadky. Za dva dny to vypadalo u dědka v kuchyni jako ve chlévě. Larvičky se hemžily a mlaskaly. Hejna narozených mušek se proháněla sem a tam.
A teď koza!
Mouchy se slétly do chlívku s kozou. Ta vypoulila oči a zlostně zamečela. Věděla, co ji čeká. Rozdováděné mouchy lezly koze do očí a uší. Lechtaly ji chlupatýma nožkama v nozdrách. Koza frkala a kýchala, až mlátila rohy o stěny. Ocasem točila jako vrtulí, ale bránit se nemohla. Tak jí prostě šiblo. Docela se zjančila. Vykopla vrátka od chlívku a s veselým mekotem vyrazila za svobodou.
A to byla pro starocha poslední kapka.
Dědek se vydal do nedaleké večerky k paní Li, protože tam byl i stánek s občerstvením – měli s mouchami a červy velké zkušenosti. Nakoupil spoustu mucholapek, novou plácačku a sprej proti hmyzu.
Doma vyklopil doprostřed kuchyně kýbl kozího hnoje. Všude rozvěsil mucholapky. Zavřel okna a nechal pootevřené dveře. Číhal a čekal, až se muší hejna snesou na tu mlsotinu. Omámené vůní čerstvého hnoje ztratily ostražitost. Marně maminka s tatínkem varovali dětičky:
„Neolizujte mucholapky! Přilepíte se!“
Jenže vábení bylo příliš silné. Spousta nezkušených mušek, které se nevešly na hromadu, posedala na voňavé mucholapky.
Poté do kuchyně vtrhnul s chechotem šílence stařík. Odjistil sprej a spustil palbu. Pak rychle zavřel dveře a vyčkával.
V řadách muší kolonie nastal chaos.
„Plyn! Plyn! Prchejte, schovejte se!“ volali zoufalí rodiče.
Omámené mušky padaly na zem. Točily se dokola na zádíčkách a naříkavě bzučely. Další a další, ve snaze uniknout, narážely do hustého lesa mucholapek, kde bídně hynuly.
Do toho chaosu vnikl dědek s plácačkou. Dokonal dílo zkázy. Na stěnách samý flek, krev a krev. I původní malba se ztrácí. Zní mroucích mušek sten a poraněných řev. Dnes má stařík radostnou práci.
Z celé muší kolonie nikdo nepřežil.
Nastalo ticho. Jen dědek si prospěvoval. Zpod postele vytáhl láhev slivovice, pořádně si přihnul a za chvíli byl v limbu.
Smutný byl pohled na světnici. Mrtvé mušky byly všude.
Ale co to? Za závěsem, ze škvíry zpod parapetu, se cosi hýbe. Vždyť je to Hovník! Má opuchlé oči, zmačkaná křídla, ale žije! Vyděšeně pozoruje zkázu kolem.
Začalo svítat. Narovnal křidélka a opatrně se vznesl. Kličkoval mezi mucholapkami a hledal nějaký život. Nic.
Až najednou…
„Hovníku, Hovníku!“ zaslechl slabý bzukot.
„Tatínku! Jste to vy?“ Vznášel se nad mucholapkou, ze které se ozýval hlásek.
„Ano,“ odpověděl otec, zabořený do lepkavé hmoty.
„A maminka?“ tázal se přiškrceným hláskem Hovník.
„Maminka padla. Dostala plnou dávku Biolitem, když se snažila zachránit děti,“ unaveně bzučel tatínek.
Hovníkovi se sevřelo hrdlo lítostí. Hned se však vzpamatoval.
„Tatínku, já vás vytáhnu!“
„I kdypak, synku, je pozdě. Musím za maminkou do mušího nebíčka, kde nejsou žádné spreje a plácačky. Jen přetékající kadibudky plné sladounkého průjmíčku, který maminka tak ráda srkala. Ale ty,“ pokračoval otec, „leť do světa a najdi si hodnou mušku. Založte novou muší kolonii. Náš rod žije!“
Z posledních sil bzukl tatínek a navždy se ponořil do lepkavé hmoty.
„Slibuji, tatínku!“
Podíval se na chrápajícího dědka. „Ale napřed… pomsta!“
Hovník se hluboce nadechl. „Jdeme na to!“
Kroužil starcovi kolem hlavy. Bzučel jak vrtulník. Začal usedat dědkovi na rty a chlupatýma nožkama lechtal, co to dalo. Starý mručoun se pleskal po hubě a rázem byl vzhůru.
„Co je to? Jak to? Vždyť hmyzouni měli být po pánu!“
A opět nesnesitelné šimrání na rtu. Další pleskanec po hubě. Začal zuřit.
Bzzz — horní ret. Bzzzz — dolní ret.
S železnou pravidelností usedal na tatáž místa Hovník. Dědoušovy ruce se mlátily po obličeji. Nenávistně řval bezmocným vztekem. Vstal z postele a jak nadával, rukama se čím dál víc zamotával do visících mucholapek.
Nakonec upadl a strhnul petrolejku, která dohořívala na stole. Neměl totiž na platby skupině ČEZ. Copak je boháč, aby svítil elektrikou? Naposledy v životě se ohřál, a to bez dvou svetrů.
Pohltily ho plameny.
„Toto krásně pálí…“ byla poslední slova důchodce.
Hovník to pozoroval z povzdálí. Smutně klopil velká kukadla. Jeho domov a úctyhodného soupeře pohltily plameny. Podíval se na blankytně modré nebe a vzpomněl si na tatínkova slova.
Rod žije!
Protáhnul křídla a start! Kam? Sám nevěděl. Zato to věděla hbitá vlaštovka s rozevřeným zobačiskem.
Možná to Hovník přežije. Ale nevím, nevím… taková rychlá vlaštovka…
