Článek
PROČ (NE)MÍT KOČKU
Každý čtenář to zvíře zná. Kočka domácí. Pro mnohé roztomilý shluk chlupů, přinášející do domu radost a život. Hravé zvířátko zrozené k mazlení a rozmazlování. Tak to určitě! Kdo si to myslí, žije ve velkém omylu. Vím to. Máme jich doma pět. Nedoporučuji pořizovat si toto lstivé zvíře lidem, kteří jsou nervově labilní či mají slabé srdce. Po přečtení tohoto článku mi jistě, vážený čtenáři, dáte za pravdu.
Gina, Gulian, Otík, Klučíček a Xena. Tak se ti tyrani jmenují. Každá z nich má jinou povahu.
Gina. Krásný, čistokrevný ragdolík. Černobílá barva, úžasně modré oči. Velkého, zavalitého vzrůstu. Říkám jí Droběna. Mnohý z vás ji zná z našeho obchodu. Je hodná a milá. Společenská, zvědavá. Všude musí být. Všechno chce vidět. Lidí se nebojí. Mňoukáním vyžaduje pozornost a pohlazení. Ale i toto zdánlivě dokonalé stvoření má své mouchy. Předně nenávidí naši další kočku Xenu. Což o to, Xena není moje oblíbenkyně. Ať jí klidně vypráší kožich. Jenže projevy nenávisti mají neblahý vliv na mou nervovou soustavu.
Jak by se čtenáři líbilo, kdyby se uprostřed napínavé scény v TV ozval zničehonic hrozný rachot? S vyděšeným jekotem se obývákem prožene naježená černá koule, za ní další koule, rozhodnutá první kouli dohnat a vyprášit kožich. Při této snaze padají květináče, nábytek duní od nárazů, předměty na podlaze se rozlétnou na všechny strany jako hmota při velkém třesku. Občas to vezmou zkratkou přes stůl. Takže skleničky jsou v lepším případě převrhnuté. Víno teče po stole a po podlaze. Talíře s dobrotami k TV se válejí na podlaze, což s radostí kvitují ostatní zvířata včetně psa. Hltavě využívají svou příležitost. Takové laskominy – a páníčci je hází na podlahu.
Tuto „zábavnou činnost“ Gina často provozuje v noci. Takže nás vzbudí hřmot padajícího sušáku na prádlo a ustrašené vrčení Xeny zahnané do kouta. „Gino! Ty mrcho! Nech ji!“ Gina, stižená náhlou hluchotou, nereaguje. Pomůže až vržený polštář. Jenže pokud chci mít něco pod hlavou, musím vstát a jít pro něj. Takže je po spánku. To se opakuje skoro každou noc.
Další její neřestí související s nenávistí ke Xeně je značkování. Když značkovat, tak pořádně. Žádná nedomrlá žlutá loužička. Hezký, poctivý větrník i se šťopičkou. Vytvořený v noci v obýváku, v nejfrekventovanějším místě při cestě z ložnice do kuchyně. Někdy mě varuje zápach, tak rozsvítím, většinou je to však ve stylu „A ta kačka bláto tlačká!“ „Produkt“ prohnaný přes prsty u nohou je třeba odstranit. Takže dlouhá štreka po patě do koupelny a sprcha. A spánek…?
Občas mám „štěstí“ a přistihnu ji při činu. Nahrbená, upírá na mě svá chrpovitě modrá, bezelstná očka. Strašlivě toužím ji přetáhnout po hřbetě, ale ovládnu se. Mně by se taky nelíbilo, kdyby mě někdo fackoval na záchodové míse. Netrpělivě čekám, až dokončí „šťopičku“, a pak teprve začnu řvát. Zdánlivě neobratné zvíře se mění v kulový blesk. Marná je snaha ho dohnat. Vztek ve mně bobtná jak guláš na plotně.
Ještě si čtenář myslí, že chovat kočku je rozumné? Ještě mu to nestačilo? Tak čtěte dále!
Gulian, říkám mu Julek. Bratr Giny. Krásný krémový kocour. Okolo krku hříva jako u lva. Jemná srst svádí k muchlování. Povahově opak Giny. Nesnáší změny a cizí lidi. Něco jako já. Proto ho mám docela rád. I když…
To milé zvíře je až moc milé. Pokud se rozhodne, že se chce mazlit, je neuvěřitelně trpělivý. Chodí za námi jako pejsek a vydává stereotypní mňoukání. Pronásleduje nás kamkoliv. Je vlezlejší jak špatné svědomí. Koupelna, záchod, obývák, ložnice. Stále v patách. A do toho mňau, mňau. Povalím ho a pomuchlám. Tím ho vydráždím k ještě intenzivnějším projevům lásky. Mňau, mňau se stává nesnesitelným. Pravidelný rytmus dohání k šílenství. Americká CIA by nám dala za toho kocoura balík. To by teroristi „zpívali“ po dvou dnech otravného mňoukání. Zlatý waterboarding.
Nezbývá než ho umlčet dobrou kapsičkou. Dám ji do misky na okno. Výška 1,2 m – Julek neriskuje. Pád z této výšky by mohl být fatální. Stojí pod oknem a zírá na mě: „Mňau, mňau, tam já nevylezu, mám příšerný hlad, prosím, pomoz mi, mňau.“ Zvedám kocoura na parapet. „Hladový“ Julek mě odmění olízáním sosu z masových kostiček. Pronikavé mňau, mňau oznamuje, že je již syt. Julek nasadí žalostný výraz. Kocour v botách by mohl závidět. Chybí jen slzička v koutku oka. Ustrašeně hledí do propasti pod sebou. Prosebným mňoukáním přivolává výtah. Přiběhnu tedy a ten živý polštář opatrně snesu na zem.
No, nejsem já chudák? A to nám zbývají ještě tři tyrani. Ale o nich až příště.
Váš Tony Black
