Článek
Vážení čtenáři,
řeknu vám, lidičky, žít s optimistou není žádný med. Optimisté jsou zvláštní kasta, které moc nerozumím. Radují se z maličkostí, jsou veselí a hlavně očekávají, že události budou mít dobrý konec. Nesmysl! Každý přece ví, že život není peříčko. Žijeme proto, abychom trpěli a stali se hračkou vyšší moci. Tak to aspoň vidím já – a mám pravdu jako vždy. Na to si časem zvyknete.
Na učilišti jsem měl kamaráda optimistu. Hrůza! Ten uměl provokovat. Vždycky jsem byl slabý v matematice a my měli učitele, který byl v minulém životě jistě dozorce v koncentračním táboře. Byl do svého předmětu zamilovaný. Matematika byla pro něj středobod vesmíru. Vzorečky, rovnice, slovní úlohy… prostě nesmysly, které jsou v době kalkulaček naprosto zbytečné (milovníkům této pavědy se omlouvám).
Na jeho písemky nikdy nezapomenu. Neměl mě rád. Moc se mu nedivím. Dělení dvojciferným číslem mi zůstane navždy zahaleno tajemstvím. Natož rovnice! Při každé písemce se na mě díval přes tlustá skla brýlí a sledoval mě jako hroznýš nebohou myšku. Kochal se tím, jak nervózně hryžu tužku a zírám na tu chaotickou změť čísel na papíře. Občas se přitom podíval na hodinky, aby mi naznačil, že koule je už blízko.
Tenhle sadista se nikdy neopozdil, natož aby nepřišel na hodinu. Ale můj kamarád optimista mě doháněl k šílenství. V zimě silně sněžilo, venku to vypadalo jako na Sibiři. Blížila se osmá a můj kámoš prohlásil: „Ten nepřijde. Na silnici je moc sněhu.“ Pak pokračoval: „Ten nepřijde. Nenastartuje auto.“
Takový nesmysl! Věděl jsem, že tyran dorazí. I kdyby měl přijet na sněžné fréze nebo se sobím spřežením ukradeným Santovi. Mučení nebohého hocha, jenž se třásl strachy jako zajíc, kterého brzy rozšmelcuje kombajn, si přece nenechá ujít. Měl jsem pravdu. Dorazil. A byla koule.
Optimisté jsou zkrátka nebezpeční mystifikátoři. Jednoho mám doma.
Představte si ráno. Probudíte se – a venku je nádherně. Olověná obloha, která vypadá, že každou chvíli spadne na zem a rozdrtí vše živé. Těžké kapky buší do země a okenních tabulí. Apokalypsa je blízko. Člověk se zasní o potopě nebo o obrovském třesku, který bude provázet asteroid, co rozpůlí zeměkouli. Nebo si představuje svůj vlastní pohřeb: smuteční průvod, lkající spoluobčany a slzy nad skonem velikého rodáka. Prostě skvělé ráno.
A do toho se ozve zavrnění, šustění peřiny a sladký hlásek: „Dobré ráno, jak ses vyspinkal, broučku?“
A je po náladě. Copak jsem nějaký hmyz? Jsem snad šváb, cvrček nebo beruška?! „Prší,“ odvětím načuřeně. „Neboj, to přestane. Prý má být hezky,“ zaševelí zpod peřiny.
To by tak scházelo! To protivné slunce leze člověku na nervy. Když potřebujete, aby hřálo, zaleze za mrak. Když nechcete, smaží vás jako laserem. Chce z vás udělat sušenou makrelu. Všimli jste si, že sotva vylezete ze studené vody, ta žlutá potvora se schová za jediný mrak na obloze? A naopak: vezměte do ruky sekeru, že budete štípat dříví — a hned najde skulinu v zamračené obloze a pere to do vás, až vám slzy tečou.
A to nemluvím o ptácích. Sotva začne být trochu světla, hned to začne štěbetat, pískat, trylkovat… prostě rámus! „Kde jsou naše kočky?“ ptám se. Máme jich pět — tak proč tu provokaci trpí?
Pak si má žena začne vesele prozpěvovat v koupelně. Jsem tolerantní manžel, ale čeho je moc, toho je příliš. Copak neví, že musím do práce? Co když nebudou chodit zákazníci a bude malá tržba? Anebo ještě hůř — přijde jich moc a já nebudu vědět, co dělat dřív?! Den prostě nemá dobrou budoucnost. Už aby byl večer a já mohl snít nějaký pěkný sen s noční můrou.
Se vzdycháním se obléknu a odšourám do obchodu. Předtím se má roztomilá žena zeptá: „Co si dáš k snídani, miláčku?“
Jako kdyby na tom záleželo. Stejně budu žvýkat hořký pelyněk. Ale mám svou ženu rád — a dobrou náladu jí odpouštím.
Dobrá rada na závěr: jistě jste si všimli, že vypadám mnohem mladší, než ve skutečnosti jsem. Je mi přes padesát a nehádali byste mi víc než čtyřicet. No dobře — dvaačtyřicet. Ale víc ani ň!
Elixír mládí? Kdepak! Nesmějte se. Smích je ošklivá grimasa. Křiví obličej a vytváří nehezké vrásky kolem očí a úst. Ano, někdy se smíchu ubránit nedá — třeba když sousedovi těsně před porážkou vychcípají králíci, nebo když někdo nutně spěchá na autobus a ten mu ujede před nosem. Tomu rozumím.
Ale smát se jen tak? Tak veselý život rozhodně není.
„Pesimisté všech zemí, spojte se! Braňte svůj přirozený svět! A hlavně si pamatujte, že nakonec všechno špatně dopadne!“ Tony Black
