Článek
Dobrý den, vážení čtenáři!
Další na řadě je Klučíček. Kocour, který žil několik měsíců u našeho vietnamského souseda na střeše. Dost nás to trápilo. Naše okno z kuchyně vede akorát na tu střechu. Kocour tam žil se svou sestrou. Sestru někam odvezli. Zřejmě posloužila jako příjemné zpestření jídelníčku.
O kocourka jsme se dost báli. Byl velmi milý, ale plachý. Žena se ho snažila lákat k nám domů. Všelijak mu podstrojovala, až ho nakonec nalákala na židli v kuchyni. Vždy, když nás poctil návštěvou, uvelebil se na židli a nechtěl se hnout. Týdny se neodvážil seskočit. Nakonec to hrdina zkusil a zjistil, že u nás je ráj. Soused Vietnamec ho chtěl zpátky, ale Boženka ho nedala. Zvlášť po tom, co jsme zjistili, že ho stříká voňavkou. Dali jsme kocourkovi jméno Klučíček. Já mu občas přezdívám Chanel. Je to milý a hodný kocour. No, ale nějakou tu chybku má. Jednak je neustále hladový.
Při krmení se jeho tlama mění v lopatu, kterou si co nejrychleji hází do trávicího traktu krmení, jenže se zdá, že žádný trávicí trakt nemá. Vypadá to, že na druhém konci vše zase vypadává. Je schopen zbaštit neuvěřitelné množství potravy za den. Je jako nějaký hmyz, který dokáže zkonzumovat víc potravy, než váží. Možná je to důsledek střešní odtučňovací kúry, které se mu dostalo u vietnamského souseda.
Je to trochu posera. Občas k nám zabrousí cizí kočka. Klučíček nesnáší konflikty. Úlisně mňouká a vetřelec má pocit, že mu spadlo do klína nové území. Ale jen do té doby, než se objeví Julek. Julek je Klučíčkův bodyguard. Naježí se a zvětší svůj objem. Vypadá jak mládě ledního medvěda, bez váhání vetřelce zažene a na cestu mu uštědří pár pohlavků.
Pokud se jedná o krmení, Klučíček je vždy první. V noci chodí sledovat, zda jsem již vzhůru. Ráno kolem 7:00 jdu do obchodu zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Celá kočičí banda je mi v patách. Můžu jít klidně potmě potichu jako duch. Stejně začnou chlupáči vylézat ze svých pelechů a skrýší. Všichni v zástupu za mnou. Jsem jako bájný Krysař, co odvedl všechny krysy z města. První je Klučíček a řve hlady. Bodejť by ne, když celou noc nežral!
Poslední je Xenuška, má „láska“. Tak se ta potvora jmenuje. Vypadá přesně jako kočka vyfocená na konzervě Felix. Roztomilé foto, že? Vážený čtenáři! Není všechno zlato, co se třpytí! Tahle potvora vypadá roztomile, ale je to ďábel! Nebo přinejmenším jeho příbuzný. Je nesmírně vychytralá, zákeřná, pomstychtivá, lstivá, falešná atd… Úmyslně mě provokuje a rozčiluje. Jejím životním cílem je zbavit mě života.
Tak například v ložnici nemůžu nechat otevřený šuplík u postele. Počká, až začnu dřímat. Potichounku vleze bez sebemenšího šramotu dovnitř a pak dále do útrob postele. A začne peklo. Čičinka si hraje se vším, co najde. Šustí, rachotí, mňouká a škrábe dřevo. Tolik se mi chce spát, ale copak to jde? Otevřu šuplík v zadní části postele. Zuřím. Snažím se toho tvora bušením do pelesti vypudit. Marně. Kočička ztichne. Je jako pěna. Ale jen do té doby, než téměř usnu. Pak začne znovu.
„Xenuška, mistryně chaosu“.
Nezbývá než vstát, sundat matrace a nenávistným syčením donutit příšeru prchnout. Zdrhne do obýváku. Zavřu dveře a jdu na kutě. Najednou se ozve úder a cvaknutí kliky dveří. Zavřené dveře? NO PROBLEM! Stačí párkrát skočit na kliku… Jak známo, kočky ve tmě vidí výborně. A tak si Xenuška začne listovat v časopise ležícím na podlaze. Tak, tak čtenáři. Zcela oprávněně mě lituješ! Tím to však nekončí. Začíná svítat. A Xenuška chce rozhodně pozorovat probouzející se život. Takže žaluzie z cesty! Drnká na ně jako na harfu. Spánek? Snad zítra…
Je neděle. Ženuška mi udělá kafíčko. Čerstvá debrecínka voní na talíři. Relativně dobře naladěn odnáším dobrotu do obchodu, abych si zde přečetl novinky na Seznamu a poté se pustil do práce. Snídani pokládám na pult, zapínám počítač. Jdu rozsvítit světla. Vracím se zpět. Dokonce si pohvizduji. Hvízdání se mění v užaslé funění. „Kde mám snídani?!“
Na talíři se provinile krčí krajíc chleba a bojí se, co bude. Oprávněně. Zuřivě s ním plesknu o zem a zařvu: „Kde jsi, ty kryso!“ Je mi jasné, že satan je tady. Něco černého se mihne kolem a v tlamě má růžový plátek. Zmizí pod regálem. Moje debrecínka, moje snídaně! Kňourám plačtivě. Líto se mění v zuřivost. Tak to ne! To tedy ne! To mi zaplatíš!
Popadnu násadu od smetáku. „Xenuško! Na čičiči! Pojď ven, tatínek má dobrůtku! Vylez, holčičko! Nic se ti nestane.“ Bezostyšně lžu jak nacisti lákající hrdinné parašutisty z krypty. (Fšdejte se! Nyc se vám néstané.) Líbezným hláskem jako vlk, co láká opuštěná kůzlátka, aby otevřela vrátka. Ale kdeže! Stvůra pod regálem mlaská jako Číňan dávající hostiteli najevo, že mu chutná.
„Pojď sem, motýlku,“ brumlám si pro sebe a snažím se nabodnout tu černou můru na násadu. Jenže zapomínám, že každá hůl má dva konce. Zatímco první konec se snaží přišpendlit satana ke stěně, druhý konec nekontrolovatelně smete vše z pultu. Vzorky granulí, pamlsky, stojánky a přihrádky. Vše končí v chaosu na podlaze. Aúúúú!!! Vyju vzteky! Něco mě nutí padnout na všechny čtyři. Bojím se, že se měním ve vlkodlaka.
Čičinka mezitím opustí skrýš a schová se za pultem. „Konečně! Teď ti ukážu!“ Zachechtám se šíleně. „Dnes zemřeš, kočičko!“ Pronáším temné proroctví. Oči se mění ve dvě nenávistné škvírky. Na chvilku zasním. Představuji si, jak přibíjím černý, sametový kožich na dveře kůlny. Pohladím ho, poodstoupím a spokojeně pronesu: „To bude ledviňáček!“
Ale ještě mám práci… Leč čičince se umřít nechce. Marně ji honím kolem pultu zleva či zprava. Udýchán, pološílený vzteky, se opřu o pult. Ne! To ne! Xenuška stojí na druhém konci a líže si znuděně tlapku. Zdá se mi to, nebo jí opravdu místo očí žhnou dva uhlíky? Popadnu první předmět, co mi padne do oka. Naběrák. Mrsknu ho po té šelmě. Mimo.
Číča se však přece jen lekne a nedovřenými dveřmi prchá na zahradu. Můj milovaný naběrák je na kusy. Kolik tun jsme spolu navážili, kolik zákazníků na váze ošidili. A teď tohle.
Zdrcen odcházím domů. No, ale do večera vztek vyprchá. Krbovky příjemně plápolají a hřejí. Kočky spokojeně odpočívají na svých místech. Přichází Xena. Ví, že už jí nic nehrozí. Jde lhostejně kolem mého křesla. Ze zvyku se jí snažím podrazit nohy. Marně. Ladně přeskočí překážku a uvelebí se na horní, protější části křesla. Se zájmem tu potvoru pozoruji. Když jdu na toaletu, dokonce pohladím ten její sametový kožich. Spokojeně zavrní a natáhne přední packy. Mezi člověkem a kočkou nastalo příměří. Do zítřka…
Děkuji za pozornost
Tony Black
