Moje zkušenost s kočičím ufonem

Pokračuji ve svém odhodlání odradit slabé povahy od chovu koček.

Další na řadě je Otík. Sfinx – kočka naruby. Tedy bez srsti. Otíka mám ze všech pěti trýznitelů nejradši. Vypadá odpudivě, ale je to můj miláček. Říkám mu opičátko. Zkrabacená kůže především v „obličeji“, velikánské netopýří uši, velké žluté oči. Stařec křížený s Glumem a ufonem. Občas se vyskytuje v obchodě. Svým hororovým zjevem rozplakal již nejedno dítko. Často vyděsí i dospělého. Někteří takového tvora viděli poprvé v životě. Ošklíbají se a ptají se, co je to za zvíře.

Avšak jeho vlastnosti mě někdy dohánějí k zuřivosti. V obchodu rád vysedává na teráriu s hadem. Někdy ho popadne těžký záchvat mazlivosti. Vrčí jako traktor, pronikavě mňouká a vyžaduje kontakt. Kontakt si představuje tak, že skočí nečekaně zákazníkovi na rameno. Má velké uši, které produkují dosti ušního mazu. Při mazlícím záchvatu slintá jak bernardýn. Tuto nechutnou kombinaci na znamení přízně otírá svou strašidelnou kebulí zákazníkovi o tvář. Šokovaní zákazníci se často leknou. Někdy se smějí, jindy se toho odporného tvora snaží zbavit. Jenže obluda zatne drápky. Pokud nechcete, milé dámy, s vřískotem prchat z krámu bez svetříku či blůzky, nesnažte se to zvíře ze sebe sundat. Povolejte obsluhu. Pomůže vám se dotěry zbavit.

Další Otíkovou zálibou je řádný úklid stolu. Co má co dělat váza na stole? Proč je tu ten talíř? A co ovladač na televizi? Bordeláři! Na stole nesmí nic být! „Tak asi přemýšlí ten ošklivec.“ Čumákem vše dostrká na kraj stolu a ještě dál… Úklid stolu ho zajímá především v nočních hodinách. Věř mi, milý čtenáři, že uklízet střepy po půlnoci je fakt otrava.

Tohle jinak milé zvířátko mně přesto zkracuje život. Především v době spánku. Už teď musí čtenář nabýt dojmu, že prakticky nespím. Je to pravda. Géniové všeobecně spí málo. Jenže já jsem ke genialitě dotlačen tou naší kočičí bandou. Jakmile Otík zjistí, že si jdu čistit zuby, je mi v patách. Nemůže se dočkat, až zalezu pod peřinu. Spát chodím v pyžamu jako Otík. Tedy bez ničeho.

Uléhám k spánku. Otík si položí hlavu na rameno a spokojeně chrupká. Chvíli na to usínám i já. Během noci mě vzbudí nepříjemný, bolestivý pocit. Otevřu oči a snažím se identifikovat místo. Bože! Co se to děje? Zprvu nechápu a pak mi to dojde. Podívám se na ženu. Spokojeně spí na boku. Její nehty poháněné chlípným chtíčem to nejsou. To Otík! Uvelebil se mi v klíně a teď zatíná s vrněním drápky do orgánu, na němž mi velmi záleží.

Tichounce úpím bolestí a strachy. Co když se mu bude zdát, že loví myši? „Otíčku, klid. Hlavně se nelekni.“ Představa, že se lekne a prchne z části mé chlouby, je děsivá. Pomaličku sunu ruce pod peřinu. Otík vrní a sem tam zaboří drápky ostré jak jehly. Zatínám zuby. Začínám se rosit. Konečně nahmatám jeho packy. Jeden drápek po druhém uvolňuji. Je to napínavé jako když v akčním filmu stříháte drátek, který může spustit výbuch.

Povedlo se! Ta úleva! Otík za odměnu dostane pleskanec na zadek a maže si najít jiné hnízdo. A já, šťastný, že mé reprodukční orgány nepřišly k větší úhoně, zase usínám.

Děkuji za pozornost Tony Black

Už zbývají poslední dva trapiči, tak vydržte.

Děkuji za Vaše milé reakce v minulém článku:-)