Článek
Na celý měsíc.
No co, měsíc to vydržím. Holedbal jsem se. Alespoň můžu přepínat televizi, jak se mi zachce. Pohoda.
Po třech dnech pohody jsem změnil názor. Snad by mi bylo líp na galeře, připoutaný řetězem k veslu. Den jako každý jiný – skromná, ale pravidelná strava, sem tam šlehnutí bičem, abych přestal sledovat ty delfíny. Sluníčko, čerstvý vzduch, žádné jiné povinnosti než pěkně zabírat veslem.
Budík v 6:30 mě vrátil do reality. Sakra, mrzne. A pořádně! Králíci mají zmrzlá pítka, slepice též. Pomalu se oblékám. Venku je tma jako v ranci a já musím do mrazu. Brblám. Ještě ponožky… a nastává cirkus.
Nejsem zrovna ohebný jako proutek. Chvíli si připadám jako šaman poskakující kolem rituálního ohně. Ponožky ne a ne dostat přes nárt. Prsty na nohou se změnily v háky, které nedovolí dostat ponožku přes patu. Měním se ve slavného Houdiniho, snažícího se vymanit z řetězů a uzlů dřív, než se utopí v nádrži s vodou.
Po chvíli funění, zmítání a poskakování po jedné noze jsem konečně vítěz. Jedna ponožka je sice naruby, ale v botě to není vidět.
Asi v 6:50 jdu zkontrolovat krám. Všechno v pořádku – žádná potopa, elektřina funguje, plyn pracuje na plný plyn. Doslova. Ohřeju vodu v rychlovarné konvici a vyrážím na mráz a sníh nakrmit slepice a morčata. Králíky jsem mazaně už dřív uklidil do garáže, takže mám méně starostí a je to blíž.
7:30. Kočky jsou v pozoru a vytrvale mňoukají. Umírají hlady. Alespoň podle zvuků, které vyluzují. Krmení koček je peklo. Jsou čtyři.
Nejstarší Julek odmítá dojít si k misce sám. Milostivě mi dovolí ho tam donést. Měním se v osobního strážce. Ostatní kočiska číhají, aby o gáblík připravila toho starého chudáka. Dávám konzervu i ostatním, ale nesmím se otočit zády – jinak je Julek bez snídaně.
Netrpělivě čekám, až olíže omáčku a důstojně odkráčí vykonat potřebu. Naštěstí ne v bytě, ale na chodbě.
Je po osmé, tak spěchám do krámu. Za chvíli přivezou zboží. Pět set kilo krmení pro králíky a slepice. V těchhle mrazech lahůdka.
Konečně snídaně. Většinou rohlík a salám. Kafe vynechávám – nechce se mi ho dělat. Jenže přijde zákazník a snídaně se protahuje. Potřebuju do zadní části obchodu postarat se o akvaristiku – čištění, krmení a tak dál.
Jenže do obchodu vtrhne parta občanů ze sídliště. Nekonečně dlouho se probírají textilem. Nakonec si tučná máma usmyslí, že se narve do trika visícího úplně na konci tyče. Marně se snažím modelce XXL rozmluvit její přelud, že je anorektická kráska. Se vzdycháním a vysokým rizikem pádu sundávám triko.
Macatice se pokouší nacpat ruku podobnou stehnu do úzkého rukávu. „Dost!“ vykřiknu. „Vždyť vidíte, že vám ta velikost není.“
S ukřivděným výrazem mi triko vrací.
Konečně poledne. Beru si oběd z bistra. Nemám hlad, a tak se místo oběda vrhám na postel. Mám zhruba hodinu čas – pokud mě zrovna nevytáhne z postele nějaký dodavatel.
Končím ve čtyři. Nanosit dříví do krbovek, další kolečko krmení slepic, králíků a morčat. Včetně dalšího ohřevu vody. Pak aspoň na patnáct minut vyvenčit chrtíka.
Konečně doma. Snažím se používat jeden talířek, jeden hrnek, jednu lžíci a jednu skleničku. Přesto se nějakým záhadným způsobem hromadí nádobí. Asi tu v noci řádí šotek.
Mám hlad, ale nic neuklízím. Zírám do lednice. Párky? Ne. Klobásy? Ne. Sýr? Nuda. Rybičky v konzervě? Ty jsem měl včera.
Vajíčka na cibulce! To je nápad!
„Klídek, mladej,“ ozve se moje druhé já. „Ty myslíš, že ti samy naskáčou do talíře?“
„To máš najít pánvičku, nakrájet cibulku, najít máslo nebo sádlo, osmažit cibulku, nakrájet chleba – a hlavně dojít pro vejce dolů do chodby. Což znamená opustit křeslo, sejít schody… a ta zima! Kdo bude uklízet ten binec? A při tvé šikovnosti nejméně jedno vejce skončí mimo pánev. Mám pokračovat?“
„Ne, už dost. Chci sýr.“
„No vidíš, bambulo,“ pronese vítězoslavně mé druhé já.
Je šest třicet. Pro mě půlnoc. Klimbám u televize. Tolikrát slyším slovo Okamura, že se mi zdá o Japonsku. Vypínám ten krám. Sprcha, vyčistit zuby.
A co prádlo? Mám ho dát do pračky? Zítra. Nebo jak říkají Kubánci – mañana. Což znamená odložit úkol na neurčito. To slovíčko se mi líbí čím dál víc.
Pouštím si na mobilu rozhlas, ale za chvíli jsem v jiném světě. V noci mě vzbudí chrtík – chce očůrat stromky na zahradě. Ach jo. Už toho moc nenaspím.
Tak zase zítra. Už jenom deset dní.
Držte mi palce.
Tony Black
í
