Článek
Vážení čtenáři, čtěte a čtěte a čtěte cokoliv. Čtení totiž rozšiřuje člověku obzory – a to mé doslova. Tak se za ten obzor podíváme, protože kdesi v dáli si loď Blaník razí cestu do Indie. Zkusme se podívat, co se tam odehrává…
Začalo to už ráno. Bocman přišel od čífa a tvářil se starostlivě. „Hoši,“ začal nezvykle mírným tónem.
Hoši? „Tady něco nehraje,“ pomyslel jsem si. Kam se podělo jeho tradiční: „Táhnete se jak smrad! Bando líná! Do práce chodíme vychcaní, vysraní a odpočinutí! Ne, že hned bude někdo škemrat, že chce na hajzl!“
Jestli se buldok tváří starostlivě, nečeká nás nic dobrého. A taky že ne. Pokračoval: „Vracím se od čífa. Před námi je štorm a nemůžeme se mu vyhnout. Změníme trochu kurz, abychom šli špičkou proti vlnám.“ „Kolik?“ ptá se jakýsi ejbík. „Devět,“ odpovídá. „A do prdele, kurva, do hajzlu,“ projevují starost ejbíci a oesáci. „Kdy?“ „Kolem sedmé.“
Devítka je označení síly větru a vlivu na oceán. Je to silná vichřice. Beaufortova stupnice má dvanáct stupňů, dvanáctka už je orkán. Takže devítka znamená silný štorm.
Bocman nakázal: „Rozdělíte se po dvou. Natáhnete do každé ládovny sluníčka a zkontrolujete náklad. Dotáhnete napínáky a žabky.“
Kryty nákladových prostorů se v tomhle počasí nedaly otevřít. Tak jupí do horka a šera. Prodírali a plazili jsme se mezi čluny, které jsme vezli do Indie. Vlny bušily do lodi. Houpání nám taky nepomáhalo. Všechno jsme pečlivě zkontrolovali a dotáhli ocelová lana. Nikdo si nedovolil něco odfláknout. Dělali jsme to pro sebe. Žádaný z nás netoužil skončit na dně oceánu kvůli špatně zajištěnému nákladu.
Poté jsme zkontrolovali a dotáhli poklopy kryjící vlezy do ládoven. Všechny ocelové dveře byly zajištěny dřevěnými klíny. Následovalo přišroubování krytů na kulatá okna v nižších částech nástavby. V korytářích jsme natáhli lana. Starší námořníci si vzali bezpečnostní pásy, zahákli se za lano a začali šroubovat.
V tu dobu se moře začalo vlnit víc a víc. Vítr zesílil. Sem tam se nějaká vlna přehoupla přes burtu. Nahrnula se do korytáře, a protože z jedné strany byla nástavba a z druhé burta, voda nestačila odtékat. Vršila se v korytáři, takže chlapi byli každou chvíli po pás ve vodě. Měli jsme o ně trochu strach. Proběhlo to však celkem rychle.
Poslední úloha byla zajistit vchody do nástavby. V přízemí jsou dva – v levém a pravém korytáři. Ocelové páky sloužící k zavírání byly rovněž zajištěny dřevěnými klíny. Teď už nikdo nemohl ven. Tedy dostal by se ven z vyšších pater, ale stejně byl vyhlášen zákaz opuštění nástavby.
Večeře byla podávána na mokré ubrusy, protože houpání se zhoršovalo. Talíř, miska či sklenka na mokrém ubrusu neklouzala. Nálada v jídelně byla ponurá. Sem tam se někdo pokusil o vtip. Jinak bylo ticho. Jen příbory občas cinkly o talíř.
Boční výkyvy se zřetelně zvětšily. Blížila se sedmá. Vyšel jsem z jídelny. Potácel jsem se do vyšších pater, odkud bylo možné podívat se ven. Zhrozil jsem se. Vysoké, kupící se hory se zpěněnými vrcholky, které rval vítr a rozprostíral po hladině. Vodní tříšť byla snad všude. Do toho liják. Moře se nárazovitě valilo na naši skořápku.
Co chvíli velký kopec pohltil příď. Voda se valila po nákladových prostorech a tříštila se o nástavbu. Blaník se ztěžka sunul vpřed. Chvílemi to vypadalo, že stojíme na místě. Občas lámající se hřeben vlny narazil do spodní části přídě. Loď začala poskakovat jak neposedné kůzle. Vypadalo to, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Byl to strašidelný pohled.
Kymácivým krokem jsem se po úzkých chodbách dostal do kabiny. S potížemi jsem provedl hygienu. Lehnul jsem si na postel. Boční výkyvy začaly být děsivé. Dvířka od skříně se rozlétla a hrůzostrašně hlučně se otevírala a zavírala. Jako na hradě, kde straší. Obsah skříně byl rázem na zemi. Taky hrnek na kávu se poroučel. Kutálel se po kabině.
Teď bych se mohl vykreslit jako hrdina, ale opak je pravdou. Ledová pracka paní Hrůzy mě hrábla do vlasů. Už vím, co to je, když vlasy vstávají hrůzou. Její bratr Strach mi sevřel útroby a srdce. Usedl na mé plíce. Ztěžka jsem dýchal. Vyděšené srdce nestíhalo přivádět do mozku dost kyslíku. Dělalo se mi zle. Tep pulzoval ve spáncích.
„Bože, my se potopíme! Kde mám vestu?“
Po čtyřech jsem dolezl pro záchrannou vestu. Při každém bočním výkyvu jsem čekal, že se převrátíme. Tam, kde byla před chvilkou stěna, se vnucovala podlaha. Vlezl jsem zpátky do postele. Jednou rukou jsem se držel madla, druhou tiskl vestu k hrudníku. Čekal jsem, až se spustí zvonky nařizující spuštění člunů. I když pochybuju, že bychom je dokázali spustit. Prosil jsem vyšší moc, abychom se nepřevrátili. Raději se nechat zadusit vodní tříští než se utopit v útrobách převrácené lodi.
Okno jsem měl přímo v korytáři. Železný kryt mi nedovolil podívat se ven. Voda se hřmotně valila korytářem, takže má kajuta se ocitla pod úrovní hladiny. Fantazie pracovala na plné obrátky. Chvílemi jsem byl přesvědčený, že klesáme ke dnu.
Nevydržel jsem to napětí a vypotácel se před kabinu. Křečovitě jsem svíral zábradlí. Můj cíl byl jídelna. Sunul jsem se podél stěny, co chvíli přimáčklý výkyvem na stěnu a neschopný pohybu. Pak následovalo pár vteřin klidu. Loď se narovnávala. Rychle využít vteřiny k cestě vpřed! A pak zase výkyv na druhou stranu.
Dorazil jsem do jídelny. Tam nikdo. Chodby prázdné. Bludný Holanďan vypadá méně strašidelně. Atmosféra hrůzy, děsu a obav zaplňovala chodby jako kouř. Prosakovala z každé kajuty. Ticho umocňovalo ty strašné pocity. Tedy ticho na chodbách – moře burácelo a loď vrzala jako starý gauč. Všichni byli zalezlí se svým strachem.
Vrátil jsem se do kabiny a strachy jektal zubama. Noc byla nekonečná. Oka jsem nezamhouřil. Nemohl jsem se dočkat rána. Určitě to byla moje nejdelší noc v životě.
Ráno se začalo moře uklidňovat. Špatné počasí nás provázelo po celou cestu, ale tohle byl děsivý zážitek. Něco jako když s vámi spadne letadlo. Bocman ráno začal láteřit a já věděl, že to nejhorší máme za sebou.
Děkuji za pozornost.
