Článek
Vážení čtenáři,
jsme v Beni Slimane, Alžírsko – 1978.
Ve škole jsme měli malou knihovnu. Objevil jsem v ní několik mayovek. Hlavně trilogii Vinnetou. S bráškou jsme tou četbou byli okouzleni. Náš svět se přeměnil na Divoký západ. Hlídač před domem, který měl za úkol držet místní omladinu v patřičných mezích, se v naší mluvě proměnil ve strážce týpí. Majitel pekárny, který se nám snažil prodat staré bagety, se od té chvíle nazýval proradným Tanguou, náčelníkem Komančů. Náš otec se začal jmenovat Bílý otec, jelikož byl zcela šedivý. A matka, coby učitelka, dostala přezdívku Moudrá squaw.
Já byl Vinnetou. Můj bráška Old Shatterhand. Role jsme si rozdělili celkem bez hádek. Já měl tmavší vlasy, takže volba byla jasná. Navíc obě postavy byly kladné.
Vždy jsem toužil projet se na koni. Teď, když jsem byl Vinnetou, má touha se zintenzivněla. Pomohl Ibrahim, můj arabský přítel (o něm bude samostatná kapitola). Vysvětlil jsem mu svou touhu, slíbil, že vše zařídí. Ráno měl stát pod okny oř, jehož jméno bylo jasně dané. Ilči (Vítr), legendární Vinnetouův kůň.
Pro neznalé. Ilči byl krásný černý hřebec. Svaly pod jeho kůží se rýsovaly jako svaly kulturisty. Byl v plné síle. Vyloženě se těšil, až se svým pánem, Vinnetouem, prosviští prérií. Z nozder občas vytrysklo netrpělivé zaržání. Toužil po prudkém trysku, aby potěšil svého pána a vybouřil svou energii. Předním kopytem hrabal do země. Naznačoval, že ho nic nezastaví. Navíc byl velmi inteligentní. Stačilo jediné slůvko, špitnutí do ucha, a hned věděl, že má hledat Old Shatterhanda.
Ilčiho jsem viděl ve svých představách naprosto zřetelně. Však ráno bude řehtat před domem a těšit se na výpravu. S takovou krásnou myšlenkou jsem uléhal ke spánku.
A opravdu! Ilči byl ráno připraven před domem.
Ale ouha! Ibrahim mě trochu podvedl. Ilči byl vlastně mezek. Kříženec oslí samice a koně. Navíc byl ověnčen kanystry na vodu, které měl za úkol vláčet odkudsi kamsi. Ilčimu se nepodobal. Možná jen tím, že měl čtyři nohy.
To nebohé zvíře vypadalo, že jeho dny na tomto světě jsou sečteny. Tupě zíralo do jednoho fleku. O inteligenci nemohla být řeč. Občas zastříhalo ušima a zatřepalo hlavou, čímž popudilo hejna masařek. Ty se slétly z celého B. S.. Opustily své jistoty v podobě vyvržených vnitřností a exkrementů všeho druhu. Toužily po ušním mazu mého oře. Možná doufaly, že si srknou i trošku mozkomíšního moku. Také se snažily připravit ho o zrak. Další část hejna vysedávala kolem ocasu. Čekala na to, až se zpod ocasu snese na zem mlsotina. A dočkaly se!
Sešel jsem dolů podívat se na to stvoření, které se mnou prosviští prérií. Nechápal jsem, jak to nebohé zvíře ze sebe mohlo nějaký exkrement vyprodukovat, když několik dní evidentně nežralo. Ilči byl vyhublý na kost. Hotová anorektická modelka.
Majitel, mladý Arab, se tvářil, že pronajímá arabského plnokrevníka. Vtiskl jsem mu do dlaně několik dinárů. Klučina spustil nářek. Všemu jsem nerozuměl, ale podstata byla jasná. Dává všanc vzácné zvíře za mrzký peníz.
Vzácné zvíře tupě civělo. Zdálo se, že mu je jedno, jestli zcepení teď, nebo vysílením na prérii.
Ibrahim s majitelem mě pomohli do „sedla“. Přes kanystry s vodou nic jednoduchého. Ze zbytků srsti začali emigrovat paraziti podobní vším. Obalili mi nohy i paže. Cítili čerstvou krev a začali chtivě sát.
Ilči vydával ošklivý zápach. Nebýt toho, že stál na všech čtyřech, vsadil bych se, že je po smrti ve značném stádiu rozkladu.
No nic. Indián musí přece něco vydržet.
Pobídl jsem Ilčiho patami k trysku. Tak jako v knihách.
A nic.
Stál a lhostejně civěl před sebe.
Majitel vykřikl: „Jala!“ a praštil ho dlaní přes zadek.
Malá odbočka. Jala znamená v arabštině univerzální rozkaz k pohybu. Třeba jdi, pojď, táhni, hni se, odejdi, dělej atd.
Jenže Ilči slyšel ve svém životě „jala“ tolikrát, že to naprosto ignoroval. Pomohla až rána prutem do kostnatého zadku.
Mezitím se poblíž srotila arabská mládež. Řvali smíchy.
Hřebec se dal do pohybu, ale trysk to nebyl. Držel jsem se zbytků hřívy v očekávání prudkého startu. Zbytečně.
Hřebec se začal pohybovat jako špatně promazaný robot, chyběl jen skřípot. Líně se šinul kupředu. Kolébal se ze strany na stranu jako bárka na moři. Dostal jsem strach, že spadne na bok a jeho žebra mě přišpendlí k půdě. Zbytek života ze mě vymlátí kanystry s vodou.
Tak jsme se šinuli ke konci města, k vytoužené prérii (pustá planina s bodláky). Tam jsem měl v plánu pronásledovat Santera, toho padoucha, co připravil o život Nšo-či a Inču-čunu.
Leč Ilči měl jiný plán.
Konečně se nasytit!
Naše družina, čítající mě, Ibrahima, majitele Ilčiho a tlupu arabské omladiny, se šouravě pohybovala kupředu. Vypadali jsme jak pohřební průvod. Chyběla jen rakev s nebožtíkem. Prostě ostuda.
Ilči zastavil na prérii u prvního bodláku. Ta uschlá rostlina měla bodce jak pletací jehlice. Ilči je začal lhostejně chroupat a cpát si pichláky do krku. Jiné vysvětlení než to, že chce ukončit svou životní pouť tím, že si nechá roztrhat vnitřnosti, mě nenapadlo.
Později jsem však přišel na to, že mezci a oslíci tyhle bodláky konzumovali běžně.
Majitel mezka začal strkat zvíře od bodláku, ale marně.
Vinnetou (tedy já) už měl té ostudy dost. Navíc puch Ilčiho už nebylo možné dále snášet.
Lépe zemřít u mučednického kůlu!
Důstojně jsem odkráčel zpět domů, hrdě napřímený, jako kdybych vyhrál Velkou pardubickou.
Ten den jsem se vzdal indiánského života navždy.
Pokud máte obavy o osud Ilčiho, vězte, že jsem ho potkal vláčet kanystry ještě mnohokrát. Vzhledem k jeho houževnatosti se domnívám, že žije dodnes.
Děkuji za pozornost.
Tony Black
