Článek
Co ve mně vyvolalo touhu stát se námořníkem a cestovat
Málokdo ví, že než jsem se stal majitelem zverimexu, což mě mimochodem velmi baví, pracoval jsem jako námořník u ČS. námořní plavby. Často jsem přemýšlel, že si pro sebe zaznamenám vzpomínky na ty úžasné a romantické časy.
No a tak mě napadlo, že když je budu sdílet i s jinými lidmi, budou pečlivější a mnoho vzpomínek se vynoří na povrch. Je to už hodně dlouho.
Asi se ptáte, co mě vlastně motivovalo stát se námořníkem. Byla to přelomová událost z dětství. Moje maminka učitelka se podruhé vdala za elektromontéra, který pracoval na mnoha montážích ve světě. Dostal nabídku pracovat v Alžírsku. No a moje maminka získala příležitost učit děti montérů na prvním stupni v této severoafrické zemi. Můj nevlastní otec měl syna shodou okolností rovněž Antonína. Byl o rok mladší. Už jsem byl v páté třídě a měl jít do šesté, jenže škola pro české děti v Alžírsku byla jen do páté třídy. Mohl jsem využít samostudia a učivo šesté třídy řešit individuálně. Ale možnost být s nevlastním bratrem v jedné třídě byla super. Tak jsem opakoval ročník.
Rok 1979: Směr Afrika
Tak se stalo, že jsem se 17. července roku 1979 ocitl v letadle směr Afrika. Bylo mi 11 let a neskutečně jsem se těšil. V té době se dostat na tento kontinent byl sen mnoha dětí i dospělých. A mně se to podařilo! I když mé představy o divokých zvířatech, exotické fauně a floře a podivných domorodcích vzaly trochu za své.
Už na schůdcích letadla při vystupování mě udeřil do tváře horký vzduch jako z fénu, léto bylo v plné síle. Palmy, které jsem si vysnil, tam sice rostly, ale žádné exotické oázy to nebyly. Země byla vyprahlá a vysušená, všude byl nepořádek a všudypřítomný pach odpadků. Domorodec prostě není žádný mistr Proper! Na čistotu moc nehledí.
Náš nový domov byl asi 200 km od letiště. Nevím jak teď, ale tenkrát to bylo malinké městečko s názvem BENI SLIMANE. V Alžírsku jsem strávil 12 měsíců. Přes všechny zidealizované představy to byla krásná část mého dětství.
Darebné opice v opičím údolí
Cestou z letiště nás potkalo první dobrodružství. Do BENI SLIMANE jsme totiž jeli přes takzvané opičí údolí. Je to krásný přírodní útvar. Pod klikatou úzkou silnicí v hlubokém údolí teče v létě říčka, v zimním období se měnící na mohutnou řeku. Po obou stranách se tyčí skály a kopce, ze kterých tryskají vodopády. Vše je na rozdíl od ostatní krajiny svěží a zelené. Jako oáza v poušti. V tomto kouzelném místě se volně pohybují opice
Makakové jsou velmi krotcí až drzí. Zvyklí na lidi. Nechají se krmit z ruky, což bývá i někdy nebezpečné. Jsou totiž zákeřní. Když si člověk nedá pozor, mohou i škrábnout nebo kousnout. Nechat volně ležet nějaký předmět, jako třeba foťák, je holý nerozum. Na to opičák čeká. Drapne ho a prchá. Za chvíli svou kořist pyšně ukazuje svým druhům.
Na vlastní oči jsem viděl, jak německé turistce strhnul opičák medailon z krku. Měla štěstí, že řetízek povolil. Jinak by přepadla přes zídku lemující silnici do hluboké rokle. Marná snaha byla opici nalákat na bagetu. Potvora vylezla na skalní výstupek a kochala se svým úlovkem.
Zastavili jsme na kávu v malé kavárně. Mamka si dala kabelku přes židli. Po chvíli nečekaně přiběhla opice a už chňapala po kabelce. Maminka se však nedala. S opicí souboj vyhrála. Kabelku uhájila po krátké přetahované. Což bylo velké štěstí — přijít o veškeré doklady by v této zemi byl velký problém. Pokaždé, když jsme jeli k moři, vždy jsme se zde zastavili a tu nezbednou chásku krmili a pozorovali.
Teď nás však čekala cesta do Beni Slimane a spoustu zážitků. O tom ale až příště.
Děkuji Vám za pozornost,
Tony Black
