Článek
Dnes se může za novináře, nebo alespoň publicistu, vydávat naprosto kdokoli. Tedy pokud je alespoň průměrně gramotný. Nejen díky „pomoci“ umělé inteligence se psaním, která už dnes generuje části časopiseckých textů, ale i přirozenému úbytku novinářů „staré“ školy. Staré, myšleno té poctivé. Té, která čerpala z vlastních znalostí, knih, osobních kontaktů. Té, která své informace ověřovala a snažila se dbát na kvalitu více než na rychlost, s jakou musí být text publikován.
Petra Procházková, grandiózní znalkyně ruského prostředí, k této generaci patří a její kniha je důkazem té nejpoctivější novinařiny. Podařilo se jí kontaktovat a vyzpovídat 28 osobností, které k Rusku mají skutečně co říct. Od politiků, novinářů a spisovatelů až po odborníka na válečnou strategii či členku punkové skupiny Pussy Riot, kterou tak vulgárně zpopularizovat Miloš Zeman během jedné ze svých mediálních eskapád.
Pokud jste si kladli otázku, jak je možné, že z Putina se stal agresor a zločinec mezinárodního formátu, tak v mnoha odpovědích dostanete odpověď. Nikoli přímou, ale přesto jasnou. Tkví v jeho kágébácké minulosti, rozpadu SSSR a snaze vrátil Rusku jeho imperiální lesk. A teď už nemůže couvnout.
Stejně tak si díky mnoha odpovědím poskládáte obraz ruské společnosti, která je všechno, jen ne demokratická. Putin jakékoli projevy demokracie a občanského života potírá, protože jeho paranoia občanskou společnost bere tak, že zatímco dnes chcete chránit přírodu, zítra se váš spolek změní v politickou stranu.
Výzkumnice Jelena Koněva pracuje na výzkumu veřejného mínění je jednou ze zpovídaných. V knize tvrdí, že potřebuje exaktní data, aby mohla něco tvrdit, což je od výzkumnice jejího kalibru chvályhodné. Podle ní je touha Rusů po impériu mýtus, který umí pomocí dat vyvrátit. Sama sebe ovšem vzápětí popře, když podle ní „Rusové Ukrajince vyléčí třeba násilím“ a prý nikdy nezaznamenala u Rusů imperiální sklony. Jakoby samotná válka proti Ukrajině nebyla expanzivně imperiální a obrovské množství Rusů ji podporuje. To si ale není ochotna připustit. Nejspíše jí „chybí data“.
Pavel Luzin, politolog, a expert na bezpečnostní otázky, vysvětluje, že snaha Ruska vyhrožovat umístěním jaderných zbraní do Běloruska má své limity, a NATO by mělo být připraveno případné jaderné zbraně eliminovat. Podle něj je pouhých 11 míst, která by stačilo obsadit. Netvrdí, že by NATO mělo napadnou Rusko, ví, že na to je Putinovo impérium příliš rozsáhlé. Tvrdí, že NATO má mít plány i pro případ další, mezinárodní eskalace konfliktu, kdy bude potřeba zasáhnout.
Někteří ze zpovídaných žijí v Rusku s vědomím, že jejich bezpečnost rozhodně není zaručena, jiní už jsou v zahraničí. V Rusku skutečně není bezpečno a i lidí, kteří měli dříve k Putinovi blízko si jsou vědomi svého nejistého postavení. Země se vrátila k osvědčeným kágébáckým metodám, tak „úspěšným“ v době vrahů Lenina a Stalina. Mučení a fyzická likvidace oponentů ve smyslu není člověk - není problém.
Naopak Stanislav Naumov, poslanec ruské státní dumy. Rozhovor je krásnou ukázkou kličkování a odpovídání v duchu „osvoboditelské“ doktríny. Podle něj duma lidem připravuje jen krásné zítřky. Chce se dodat v duchu socialistických hesel „a nikdy jinak“.
Naopak Marija Aljochina z Pussy Riot si myslí, že smrt by pro Putina byla příliš mírným trestem, a srovnává Rusko, respektive jejich propagandisty, s nacistickým Německem. Sama musela z Ruska emigrovat poté, co jí hrozil místo domácího vězení tvrdý žalář. Části české populace se jen těžko bude líbit, že by se (podle ní) Česko mělo zcela zřeknout ruského plynu a ropy, a obléknout svetry (rozhovor byl veden 19. září 2022).
Jevgenija Čirikova, původně ekoaktivistka, ale i vzdělaná programátorka vyznamenaná prezidentem Bidenem organizuje (rozhovor veden 12. července 2022) v Estonsku začleňování ruskojazyčného obyvatelstva. Byť je sama Ruska, tak pomáhá Ukrajincům dostat se z okupovaných oblastí, přičemž sama je v nezáviděníhodné pozici. Doma vlastizrádce, venku členka okupantského národa.
Co rozhovor, to příběh, ale i jiný úhel pohledu. Střípek, ze kterého si čtenář může poskládat obraz ruské společnosti. Vždycky je v pozadí válka. Někdy jde o zásadní informace z Putinova okolí, někdy osobní postřehy a zkušenosti.
Čtení je to smutné a „oči otevírající“. Petra Procházková se nesnaží nikým manipulovat a nepodsouvá záludné chytáky. Díky tomu se jí dostává většinou férových odpovědí. Celkové vyznění je vlastně velmi drsné. Obyčejný Rus si myslí, že je součástí neobyčejného národa. A všechny tajné služby spolu s velmi účinnou propagandou pracují na tom, aby si myslel, že tomu tak skutečně je. Rusko je osvoboditelské. Osvobodilo Evropu od Hitlera a nyní osvobozuje Ukrajince od nacismu. Co na tom, že ukrajinský prezident má židovské předky.
Rus není důležitý, Rusů je hodně. Ale Rusko je jen jedno. Velké a důležité. Časté je zmínka o tom, že byly doby, kdy bylo hůř, takže teď není zas až tak špatně. Rusko prý není v izolaci, baví se s ním Čína nebo Severní Korea.
Ruské kolaboranty v české společnosti kniha nepotěší. Ale možná je alespoň trochu přivzdělá v tom, že Rusko není země, kde se dobře žije. A těm ostatním vysvětlí, jak je možné, že se situace dostala tak daleko, proč Rusové Putinovi věří. A že konec rozhodně není v dohledu.
Procházková P.: Cesta Rusů k válce, 2024, N media a.s., 464 stran, ISBN 978-80-88433-51-4
