Článek
Pořekadlo o tom, že je dobré chodit „dále od hradu, dále, aby vás nestihlo neštěstí nenadálé“, známe asi všichni. Naráží na to, že u hradních zdí byly prevéty alias „výsernice“. Tedy záchody vystrčené za hradby, odkud živin zbavená fekálie padala dolů. Právě před takovouto nadílkou zvolání varovalo. Města ve středověku neměla zavedenou kanalizaci, splašky byly až nepříjemně často součástí chodníků, takže cholera a další přenášené lidskými exkrementy měly zásadně usnadněnou cestu.
Jak s tím souvisí křesťanství
Křesťanství vzniklo na Blízkém východě, v oblasti, kam dosahovala Římská říše. Pilát Pontský, muž, jenž proslul jako Ježíšův soudce, byl římským prefektem provincie Judea, což spolu s celou řadou dalších událostí vedlo k tomu, že cokoli římské bylo zavrženíhodné.
Římané znali splachovací záchody a toalety, které se zachovaly například u pevnosti podél Hadriánova valu. Ty ukazují, že šlo o společenskou záležitost. Vojáci seděli vedle sebe na prkénkách s dírou, pod nimi proudila voda a houba na klacíku sloužila k očistě. Samotni Římané stavěli akvadukty všude, kde to šlo, což znamenalo přísun čerstvé neznečištěné vody. Tu odpadní vyváděli pryč systémem krytých stok. Jejich proslulé lázně pak na nějakou dobu zmizely, protože přišla, bráno pohledem hygienika, středověká doba temna.
Římský akvadukt v Saint Chamas v jižní Francii
„Částečně byl tento obrat o 180 stupňů spojený se vzestupem křesťanství ve 4. století. Řekové i Římané, nemluvě o hinduistech nebo muslimech, všichni předepisovali očistné rituály. Hinduista se musí omýt po jakýchkoli úkonech považovaných za nečisté, stejně tak před modlitbou. Muslim, který se modlí pětkrát denně musí alespoň třikrát denně před modlením provést očistu,“ píše Sonia Shahová v knize Pandemie.
Oproti tomu křesťanství žádné očistné rituály nenařizuje. „Sám Ježíš usedl k jídlu, aniž by se předtím umyl. Představitelé křesťanstva otevřeně zavrhovali očistný účinek vody jako zbytečný, povrchní a dekadentní,“ dodává Shahová. Dokonce když v polovině 14. století propukl dýmějový mor, bylo jeho šířen připisováno vodě a doporučeno se jí vyhýbat.
Tělesná konstituce po koupeli změkne
Lékař krále Jindřicha III. Horoval pro zákaz lázní. Zdůvodňoval to tím, že „když se člověk vynoří z vody, jeho tkáně a celková tělesná konstituce změknou, póry se otevřou a nebezpečné výpary mohou okamžitě vstoupit do těla a způsobit okamžitou smrt.“ Nakonec se skutečně podařilo všechny do té doby fungující lázně z dob čistotného Říma zrušit a zavřít. Očistné síle vody na nějakou dobu odzvonilo, naopak se naplno otevřela stavidla nemocím „ze špíny“.
Církev dokonce hlásala, že Bůh spasí jen lidi špinavé, neboť čistota znamená bohatství, a to je hřích. Jana Kastilská se koupala a myla si vlasy tak často, že se její manžel obával, že onemocní.
Pravdou je, že mytí nevymizelo a prádlo se pralo dál, nicméně stalo se mnohem méně běžným než v dobách předkřesťanských. Lidé se mnohem častěji koupali tam, kde byly horké prameny, od Japonska po samotnou Římskou říši. Teplá voda rozpouští mastnotu včetně té lidské a člověk se přece jen cítí lépe. A taky méně páchne. Jenže zároveň věří autoritám, které často koupel zavrhovaly. Botafumeiro, obří kaditelnice v kostele sv. Jakuba v Santiagu de Compostela měla zmírnit zápach nemytých těl poutníků, kteří dosáhli svého cíle ve zmiňovaném svatostánku. Obsluhovat ji muselo osm mužů.
Shahová ve své knize sice popisuje středověkou Evropu jako extrémně nebezpečnou, jenže je potřeba brát v úvahu, že téma publikace jsou pandemie. Dokonce zmiňuje pojídání výkalů, což kupodivu nevymizelo ani v době moderní medicíny. Urinoterapie je ta soft varianta.Ale má pravdu v tom, že hygiena ve středověké křesťanské Evropě byla daleko za tím, co ve stejném čase měli Byzantinci nebo muslimové. Není proto divu, že tu a tam prošla Evropou epidemie moru nebo cholery. Možná měli králové zůstat u toalet římských vojáků s tekoucí vodou, než přejít na „výsernice“ na vrcholu hradních zdí.
