Článek
Představte si, že by olympiády nebyly. Ta představa není zas až tak těžká, protože ony skutečně po většinu let nejsou. Byla by jen jednotlivá mistrovství světa. Tu v atletice, onde v plavání, surfingu nebo skateboardingu. Svět by nepřišel o chléb, jen o hry.
Olympijské hry jakožto celosvětová sportovní klání naprosto ztrácí na významu. Původní Coubertnovská myšlenka o „mírových“ hrách vzala za své už v Berlíně v roce 1936, kdy nešlo o nic jiného než propagaci moci. Dle stranických novin NSDAP Völkischer Beobachter měl být původně zakázán start na hrách všem Židům a černochům, což se nestalo, a Hitlera získání čtyř zlatých medailí černošským běžcem Jessie Owensem dost podráždilo.
Pořádání her v Rusku nebo v Číně zase ukázalo, že pravidla týkající se lidských práv olympijský výbor ignoruje. Pořádání zimních olympijských her v subtropické Soči už úplně postrádalo logiku. To jen zpolitizovaný a úplatný olympijský výbor dal šanci Putinovi uspořádat nejdražší olympiádu v historii v zemi, kde mnohde chybí základní hygienické vybavení, včetně splachovacích záchodů.
Že o politiku jde i u nás dokázal Český olympijský výbor, který šel na ruku ruským a běloruským sportovcům (jde o jeden z důsledků dlouhodobé ruské hybridní války) a přišel tak jednoho ze svých důležitých sponzorů.
Pokud se o aktuální olympiádě v Paříži mluvilo, tak ne rozhodně o přípravě sportovců, jejich kondici, kvalifikacích, dosavadních výkonech, výkonech konkurentů a z toho vyplývajících šancích. Mluvilo se o oblečení (ať už si o něm myslíte cokoli, tak zprávám o olympijské kolekci jste neunikli), aktuálně se olympijský výbor církvi a věřícím omlouvá za to, že se vystoupení účastnili i transvestité.
Není nejmenší důvod, proč by si pořadatelská země nemohla udělat zahajovací rituál podle svého. Církev si nemůže monopolizovat výklad obrazu Poslední večeře, který už karikoval kde kdo. Zároveň nemá se svým rigidním pojetí manželství, potlačování práv lidí s jinou sexuální orientací a sexuálními aférami kněží ve svých řadách ani náznak morálního práva něco takového požadovat či cítit se uražena.
Co se týče férovosti sportu na olympiádě, tak snad nejhorší dobu východoněměckýcha sovětských dopovaných sportovkyň už máme za sebou, na druhou stranu přichází doba mužů, kteří by po tranzici rádi závodili v ženské konkurenci.
Je samozřejmé, že pro sportovce, kteří se olympiády účastní, jde o jeden z vrcholů kariéry, na který se připravovali možná celý dosavadní sportovní život. Olympijská medaile má stále svou cenu, a to nejen symbolickou či sportovní, ale i finanční. Ta letošní má v sobě kov z Eiffelovy věže. Ti, kdo v minulosti medaili prodali, znají její cenu. Z našich to byl například Lukáš Pollert, který tvrdil, že olympiáda pro něj není důležitá.
Každá země, která měla tu smůlu, že získala pořádání olympijských her, na nich finančně prodělala, od Řecka po Rusko. Je jen dobře, že Pavel Bém konání olympiády v Praze neprotlačil. Olympijské hry jsou důležité pro sportovce, a zejména ty letní i pro novináře. Konají se totiž uprostřed okurkové sezóny. Koho by pořád bavilo číst o skutečně podstatných věcech, jako je čím dál silnější český rasismus, čím dál rozpínavější ruská politika nebo stav vlastních peněženek.
Hry jako výraz mezinárodního férového mírového sportovního klání čím dál víc ztrácejí na významu. Kdyby si to sportovci „rozdali“ mezi sebou v rámci jednotlivých disciplín na jednotlivých mistrovstvích, vyšlo by to nastejno. Tedy vyšlo by to výrazně levněji. S velkou slávou otevírané olympijské vesničky totiž chátrají.