Článek
Jako mladý nadšenec do fotografie jsem se chtěl v oboru přivzdělat. Do opavské školy fotografie, dnešní Institut Tvůrčí fotografie, jsem to z Ostravy měl kousek, a byl by hřích nevyužít nabídky Dne otevřených dveří. „Přijďte si udělat přijímačky nanečisto,“ hlásal tehdy lákací letáček.
Nanečisto, to znamená, že člověk nic neriskuje a leccos se dozví, takže na přijímací zkoušky „na čisto“ bude lépe připravený. Ví, co ho čeká. Vzal jsem tedy své fotografie, které prošly několika výstavami a které otiskl jako portfolio tehdy prestižní časopis Fotografie. Byl jsem na to náležitě hrdý.
Mladý, nadšený a po návštěvě školy celoživotně zklamaný
Den otevřených dveří probíhal přesně tak, jak název napovídal. Volně přístupné prostory školy vyzdobené fotkami, pedagogové k dispozici všem, kdo měli zájem dozvědět se víc o svých dílech, o chodu školy, o možnostech uplatnění… S časopisem pod paží a fotkami ve velkých deskách jsem se vydal k prvnímu z pedagogů.
Jít k dalšímu jsem neměl odvahu, protože takovou negativní a ošklivou kritiku, ve smyslu „co nám tady s takovým hnusem lezeš“, mi dotyčný totálně celou školu a studium fotografie definitivně znechutil. Jestli jsem se něčím nechtěl stát, tak nafoukaným nadutcem, „umělcem“, který bude na ostatní laiky koukat shora.
O desítky let později
Absolventi opavského Institutu měli v Domu Umění v Ústí nad Labem výstavu a kromě jiného tam vystavovali lidé, které znám a mám je rád. Vernisáž výstavy Zahradní slavnost i díla byla povedená, zajímavá. Shodou okolností (prostě jsem jen stál nejblíže) mě, cizího a náhodného návštěvníka, oslovil fotograf a pedagog Vladimír Birgus, zdali bych nevyfotil jeho se skupinou absolventů. Proč ne. Telefonem jsem udělal dva snímky a byl pochválen, že se mi to povedlo, a že bych hned mohl k nim nastoupit. Nešlo o nic jiného, než slušné poděkování a small talk.
Na to jsem odvětil, že už jsem to v mladí zkusil a už bych nikdy tak negativní zkušenost opakovat nechtěl. „Institut tvůrčí fotografie je škola s nejhorším přístupem ke studentům, nikde jsem nic horšího nezažil,“ odvětil jsem doslova muži, který si zakládá jak na své škole, tak na své práci. Nelhal jsem. U žádné další školy jsem se po téhle zkušenosti o studium nepokusil. Zůstal jsem samoukem a dnes je fotka pevnou součástí mé novinářské práce. Vladimír Birgus zůstal nepříjemně překvapený a trochu šokovaný, jenže za čím jiným si má člověk víc stát, než za vlastní zkušeností? Byť se jednalo o jediné setkání se školou, jediným kantorem a jedinou příležitost, kde se škola mohla ukázat v dobrém světle. Nešlo o to, aby mě pochválili, ale o způsob, jakým mě – řečeno současným jazykem – „vyfakovali“.
Pointa?
Máte-li ve firmě člověka, který na veřejnosti kazí její jméno, zbavte se ho. Čím dříve to uděláte, tím dříve přestane škodit. Samozřejmě, že může pomlouvat i po opuštění firmy, sociální sítě jsou k tomu extrémně vhodné. Ale jak vidno, špatná image může vyplout i po desítkách let, kdy už vzpomínka dávno může být nerelevantní.„Doporučení je pro každou firmu to nejdůležitější. Spokojený zákazník či klient je nejen zrcadlem služeb, ale také potenciálním zdrojem dalšího byznysu. Dobrá reference je proto nejlepší reklamou,“ píší Novinky.cz.
„Zásadní pro firmu je obklopit se lidmi, kteří si chtějí budovat své vlastní dobré jméno. Nedovolí si pak dělat velké chyby, jednat nečestně, nedodržovat termíny, doručovat průměrnou práci. Pokazili by si tak vedle jména firmy, za kterou jednají, i to vlastní,“ vysvětluje ve článku Bob Tetiva, majitel digitální agentury Brainz.
V mém konkrétním případě daný pedagog u mě zničil jen jméno školy. Jeho jméno jsem si totiž nezapamatoval.
