Když kuchaři diktátorů promluví

Witold Szablowski je Polák a jako správný Polák má k současnému vládci Ruska velmi rezervovaný postoj. Když v úvodu knihy mluví o Putinovi, tak doufá, že „v Kremlu pracuje kuchař, který mu do polévky přidává pár kapek jedu.“ Tím vlastně předznamenává, že kuchaři diktátorů, ať už to byl Stalin, Berija nebo Lenin, měli velmi prověřené kuchaře. Diktátor je totiž člověk, kterého se bojí všichni a on se bojí všech. A kuchař je člověk, který by mohl mít k vykonání vraždy ideální podmínky. Jíst musí i diktátor.

Kniha o 400 stranách má celkem 18 kapitol, které se ale při této příležitosti nazývají talíře. Každá kapitola (talíř) v závěru obsahuje recepty vážící se k jejímu tématu. Zájemci si tak mohou uvařit boršč z Bajkonuru, kotlety po carsku, salát Olivier (verzi, při níž je potřeba polovina tetřívka). Pro náročnější se nabízí salát z mandarinek a krevet nebo jeseter v aspiku.

Často jsou zpovídaní kuchaři a kuchařky opravdové celebrity, ovšem nejen ve smyslu, že vařili politickým pohlavárům nebo prvním ruským kosmonautům, ale i proto, že vůbec vařili. Vařit v obleženém Leningradu, vojákům v Afghánistánu nebo „záchranářům“ v Černobylu, to byla práce, při níž šlo o život.

V kapitole o Leninovi zmiňuje Szablowski zajímavý postřeh. Během vyhnanství na Sibiři, kam Lenina car poslal za pobuřující řeči, sovětský buřič díky pravidelné stravě přibral. Není divu, když Naděžda Krupská, Leninova životní souputnice, uměla uvařit jen tři jídla: míchaná vajíčka z jednoho, dvou nebo tří vajec. Vlastně se o Leninově stravě toho moc nedozvíme. Snad jen to, že podle Lenina by Rusko mělo plýtvat bramborami na výrobu vodky, když se může vyrábět z rašeliny.

Viktor Beljajev vařil Brežněvovi, Nina Karpovna vojákům v Afghánistánu, popsána je kuchyně posledního cara, v Černobylu, i na Jaltské konferenci, kde se mezi spojenci dělilo vítězství a klíčila studená válka. I sebevětší státníci potřebují najíst a na pozadí takovýchto událostí autor prozrazuje drobné, tušené a vlastně obecně známé „běžnosti“ Ruska a Sovětského svazu. Jak v ruské armádě vládla šikana, v Afghánistánu se kradlo a kšeftovalo se zbraněmi, a v zamořeném Černobylu pochodoval dětský prvomájový průvod. Kuchařkám pro jistotu sebraly dozimetry. Chlapi u jídla totiž bzučením dozimetrů rušili a personál kuchyně mohl přijít na nevhodné myšlenky.

Kniha je psána reportážním stylem, v podstatě jako literatura faktu. Přestože je postavena zejména na rozhovorech, nepůsobí sterilně. Naopak je pestrá, chvílemi se člověk baví, chvílemi, zejména když si uvědomí historické souvislosti, ho mrazí. Zpovídaní mezi řečí drsně, a přesto jakoby nechtíc, odhalují zákulisí doby i zákulisní praktik, hlad i zhýralost a někdy i boj o život. Autor vyzpovídal pravnučku Fjodora Zalivského, který vařil poslednímu carovi. Přežil to jen díky tomu, že ho po svržení a bolševickém zatčení opustil. Ivan Charitanov, kuchař, který mu vařil do posledního dne takové štěstí neměl. Byl spolu s carem 17. července 1918 v Jekatěrinburgu bolševiky zavražděn.

Spíš mezi řádky, zato téměř u všech zpovídaných, je vidět silná komunistická indoktrinace. Máme se špatně, měli jsme se špatně, ale strana a vláda za to nemůže. Četba o tom, jak opulentně se vyvařovalo Stalinovi je v drsném protikladu s jehličím přidávaným do leningradského válečného chleba. Kniha není kuchařka, byť pár ruských jídel podle ní uvařit můžete. Je průvodcem po Rusku s pomocí lidí, kteří mu vidí pod pokličku. Koho zajímá historie Ruska, a ani nemusí být gurmánem, ten by knihu neměl minout.

Szablowski W.: Rusko pohledem z kuchyně, jak budovat impérium nožem, naběračkou a vidličkou, 2023, nakladatelství Dokořán, ISNB 978-80-7675-074-6