Článek
Jako redaktor geografického magazínu jsem cestopisnými reportážemi poněkud přehlcený a zároveň mám pocit, že všechno už bylo napsáno. Cestopisy typu „přijeli jsme do Egypta, bylo tam horko a pyramidy jsou fakt velké“ mě dráždí a vytáčejí.
Zkrátka a jednoduše mám pocit, že narazit na dobré, vtipné a zasvěcené povídání z ciziny připomíná hledání jehly v kupce sena. Jenže v případě Dominiky Sakmárové jsem šel skoro na jistotu. Její prvotina Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi byla velmi povedená, a tak jsem doufal, že nešlo o štěstí začátečníka. Nešlo. Korejské halušky jsou její druhou knihou a já doufám, že vydá i další. U obou předchozích jsem se totiž královsky bavil.
Veselé historky z cest po Jižní Koreji
Podtitul knihy svádí k tomu, že jde o prvoplánový popis cesty, ale opak je pravdou. Veselé historky tu jsou, ale každá má vlastní pointu a rozhodně nejde o nudný, nepřekvapivý souhrn faktů, které každý zná nebo si snadno dohledá. Sakmárová nemá potřebu se pochlubit jen samotným faktem, že někde byla. Díky dlouhodobému pobytu v Jižní Koreji (ale i Číně a na Tchaj-wanu) vtipným slohem seznamuje čtenáře s bizarnostmi a kulturními odlišnostmi. V 61 kapitolách se čtenář dozví, jaké to je být cizinkou, a navíc matkou v tak exotické zemi, jakou Jižní Korea bezesporu je.
Papírový i lidský průvodce vám vychválí krásy a pohodlí vysoce industrializované země, kde i záchody jsou vybaveny hudbou přehlušující zvuky vyměšování. Zato Sakmárová natvrdo odhaluje, že záchod sice zvoní a voní, ale v bytech buď není nebo nefunguje topení. Zatímco u nás můžeme během zimního období větrat, a tím pádem pouštět teplo pánu Bohu do oken, v Koreji si autorka zateplovala okna bublinkovou folií, aby ani joul tepla neunikl. Být v mnoha vrstvách oblečení a jít se alespoň na chvíli ohřát do sprchy, není rozmar, ale nutnost.
Krásná, ale sterilní
Podle všeho je Jižní Korea velmi krásná, akurátní… a sterilní země, kam se moc do přírody nechodí, protože příroda je nebezpečná a plná bacilů. Když mají děti na podzim udělat obrázky z listí, tak paní učitelky je jim je vyrobí z papíru nebo plastu. Přece je nebudou sbírat venku ze země. Protože se všechno fotí, tak by se to některým maminkám nemuselo líbit.
Kniha není průvodce, neřekne vám, v které ulici je jaké muzeum, jakou mají otevírací dobu a výši vstupného. Ale dozvíte se informace, které nevygooglíte. Například jak důležité je pro Korejce všechno sdílet na sociálních sítích. Třeba i to, že jste se pomodlili, což v praxi může znamenat fakt, že jste na předtištěném plíšku zaškrtli svou modlitbu. Se samotným rituálem už se moc zdržovat nemusíte. Efektivita především.
Některé věci v knize logicky chybí. Například, jak to chodí v barech po pracovní době a další „mužské“ záležitosti a úhly pohledu. Dominika Sakmárová je žena a vytížená matka k tomu. Přesto jsem se o Jižní Koreji, tedy o běžném životě, byť poněkud zkresleně faktem, že to napsala cizinka mající v zemi jisté výhody, dozvěděl víc, než z odborných politologických studií a světoznámých průvodců.
Sakmárová D.: Korejské Halušky, Brno, Nakladatelství Jota, 2024, 192 stran, ISBN - 9787689-344-3
