Článek
Může hygienický koberec napuštěný dezinfekcí zabránit přenosu slintavky a kulhavky přes hranice? Téměř jistě nikoliv, protože volně žijící kopytníci, jako jsou jeleni, srnci či přemnožená prasata, hranice i koberce ignorují. Mohou to omezit, zpomalit, ale nikoliv jim zabránit. Stejně tak jako hromadné vybíjení chovů hus nezabrání přenosu ptačí chřipky, protože nakazit se mohou i volně žijící ptáci. Důležité je ono slovo „mohou“.
„Přenos onemocnění může být jak přímou cestou mezi zvířaty (inhalační cesta, orální cesta), tak nepřímou cestou – mechanický přenos (obuv, oblečení, dopravní prostředky), vítr, živočišné produkty (maso, mléko, kůže, vlna), krmivo,“ píše Státní veterinární správa. Z logiky věci je sice dezinfekce podvozků jen jedním z mnoha logických kroků.
Statistika je neúprosná. Čím více a větších chovů, tím větší riziko nákazy a následné větší škody. Stačí jeden nakažený kus a vybíjí se celé stádo. A je rozdíl, jestli zlikvidujete deset krav u malozemědělce nebo tisíc ve velkochovu. Nemoc sice nezabíjí ve velkém, to následně dělá člověk, ale vir dokáže nakazit velké množství zvířat mimo jiné i tím, že se přenáší vzduchem a dotykem.
To ale zdaleka není všechno, vir ulpívá na oděvu a strojích zaměstnanců, na krmivu, a dokonce je prokázán přenos kontaminovaným spermatem. To pak projíždění po dezinfekčních kobercích nabývá poněkud bizarních rozměrů. Nikoli zbytečných, ale spíše nedostatečných. Kolo, které ujelo často i stovky kilometrů, než se dostalo na hranice, bude nejspíše méně kontaminované než montérky člověka, který pomáhal zvířata nakládat. Ale co když je problém někde jinde?
Skot belgický modrý
Zemědělské lamentace
Na první pohled to vypadá, že zemědělci potřebují dotace neustále. Když prší, když je sucho, když se neurodí. A když je všechno v pořádku, tak jsou konkurence neschopní, protože u sousedů (třeba v Polsku) mají dotace vyšší, a díky tomu produkty levnější. Kdyby do toho přišlo masivní vybíjení chovů kvůli virovému onemocnění, byly by to další vidle hozené do jejich podnikání.
Ve velkochovech se jakékoli onemocnění, nejen virového původu, snadno přenáší. Obří spotřeba antibiotik přimíchávaná do krmiv podráží nohy normálnímu zdravému vývoji chovaných zvířat. Až do roku 2006 byla dokonce do krmiv přimíchávána antibiotika jako stimulátory růstu. Opět řečeno prostou statistikou: být velký znamená být rizikovější
Malozemědělec musí být srdcař
Chtěli byste to dělat? Žádná dovolená, protože zvířata potřebuji jíst denně, traktory stojí miliony, takže na demonstraci, kde vyklopíte hnůj před Úřadem vlády vypadáte jako boháč, ale ve skutečnosti je váš, podle zeleného nátěru snadno rozeznatelný John Deer, na úvěr. Výkupní ceny jsou diktované obchodními řetězci a brutální, státem vyžadovaná, byrokracie člověku na náladě taky nepřidá. Není divu, že se objevují mlékomaty a nově vejcomaty, které alespoň trochu obcházejí závislost na hypermarketech. Navíc nemáte čas zabývat se žádostmi o dotace, protože máte na krku zvířata, a není dost peněz na najímání si profesionálních „spisovatelů žádostí“ (skutečně takoví existují).
Není chyba v nás?
Vybíjení desítky let hýčkaného chovu skutečně může být pro konkrétního zemědělce likvidační. Jenže možná je chyba někde úplně jinde. Srovnáme-li situaci s Německem, kde spotřeba masa setrvale klesá (za 10 let o 10 kg), tak jsme stále ještě docela „masožrouti“.
„Po deseti letech se zastavil růst spotřeby masa, v meziročním srovnání šlo o snížení spotřeby z 86,0 kg na obyvatele na 82,9 kg, tj. o 3,1 kg. Spotřeba hovězího i vepřového klesla shodně o 0,6 kg, hovězího na 8,8 kg, vepřového na 43,9 kg, drůbežího o 1,7 kg na 28,1 kg,“ dodávají čeští statistici konkrétní data.
Možná by menší chovy znamenaly dražší, ale zdravější maso, menší riziko nákazy a jejich snadnější podchycení. Vydělali by na tom všichni, od jednotlivých spotřebitelů po zdravotní pojišťovny a nemocnice. Jediný, kdo by na procesu prodělali, by byli majitelé velkochovů. Ovšem ti většinou s dobytkem, jež je chován v jejich firmách, většinou ani nepřijdou do styku.
