Článek
Člověk vyhubil stovky, možná tisíce druhů a stovky milionů jedinců. Jenže pokusy o nápravu jsou cestou do pekel. Obecně platí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. O tom ví své v Austrálii, kam například vysadili ropuchu coby biologickou zbraň v boji se škodlivým hmyzem. Ropucha se ale sama stala škodlivým invazivním druhem.
Vítezství člověka nad holubem
Vyhubení holuba stěhovavého (Ectopistes migratorius) vypadá v oblasti zmaru jako lidský majstrštyk. Něco, co snad ani není v lidských silách. „Jeho velké kolonie žily v listnatých lesích hlavně v porostech dubů. Stromy se někdy ohýbaly pod tíhou hnízd postavených těsně vedle sebe. Podle některých pozorování hnízdilo ve Wisconsinu kolem roku 1871 na ploše 2 200 km čtverečných nejméně 136 milionu jedinců. Kolem roku 1810 odhadl Wilson, že hejna čítají celkem 2 230 272 000 jedinců,“ napsal Jean Dorst v knize Ohrožená příroda.
Poslední žijící holub stěhovavý
Přesto se vyhubení povedlo. Poslední volně žijící jedinec byl spatřen roku 1899, poslední holub stěhovavý, tedy přesněji napsáno holubice Martha, zemřela v zajetí 1. září 1914 v zoo v Cincinnati. I přesto, že se jednalo o nejpočetnějšího ptáka planety, jehož počty se pohybovaly v miliardách kusů, vyhubení se podařilo.
Díky obrovskému pokroku čtení a sekvenování genomu vyvstala snaha některé druhy, nejlépe ty atraktivní, po vzoru Jurského parku oživit. Genetik Ben Novak z institutu Revive & Restore se domnívá, že holub stěhovaný mohl vstát z mrtvých. Jenže je to dobrý nápad? Z vědeckého hlediska by šlo o úspěch, což bylo třeba odzkoušení atomové bomby taky (bombardování Hirošimy a Nagasaki zkrátilo 2. světovou válku v Pacifiku). Jenže co následky? Pokud bychom chtěli holuba navrátit, bylo by potřeba vrátit i jeho životní prostředí, což by znamenalo mohutnou výsadbu lesů, které lidstvo vykácelo. Zamyslet se o možnosti dalších nákaz přes ptáky přenášejících se virových onemocnění.
Podobně nebezpečné jsou snahy o znovuoživení mamuta. Nabízí se otázka, kam bychom ho umístili, když už teď máme problémy se slony či zdali by se neoživil obchod s jeho kly. Otázka kam s ním platí i pro tasmánského tygra. Snaha o znovunavrácení zvířat by totiž mohla dost zkomplikovat ochranu přírody.
Genetická diverzita
Jedním z hlavních problémů je nedostatek genetické diverzity. Vyhynulé druhy obvykle nemají dostatek zachované DNA pro vytvoření zdravé populace s dostatečnou genetickou diverzitou. To by mohlo vést k problémům s příbuzenským křížením a zdravotními problémy v důsledku genetických defektů. Navíc v případě zkřížení mamuta a slona by vznikl hybrid, což by sebou neslo spoustu legislavitních problémů.
Ekologické dopady
Oživené druhy by se musely začlenit do současných ekosystémů, které by ale mohly svým působením narušit. Navíc jejich původní ekosystémy už vůbec nemusí existovat.
Etické otázky
Jedná se o klasické „hraní si na Boha“, čemuž odpovídá i výběr druhů. Snaha o oživení breberek, které nejsou pohledově atraktivní, byť by mohly být důležití třeba jako opylovači, nikoho moc nezajímá. Kdybyste si měli vybrat, zdali zachránit poslední pandu nebo brouka, co byste si vybrali?
Peníze
Obecně platí, že je extrémní nedostatek peněz na projekty ochrany současné přírody. Pravidelně se objevují zprávy o úbytku druhů, ať už jde o ptáky nebo hmyz. Je otázkou, zdali se vyplatí platit obrovské částky na znovuoživení dnes už neexistujících druhů, a zdali by nebylo lepší napnout síly k záchraně toho, co zbývá. I tak se vynakládají velké částky na hypotetickou záchranu jednotlivých druhů jako je například nosorožec severní.
