Článek
Věda má být zárukou serióznosti. Když novinář cituje vědecký článek, měl by mít jistotu, že nejde o podvrh, že cituje studii, jež vznikla za přesně daných podmínek a daný časopis ji podrobil recenznímu, často až bizarně přísnému, řízení. Proto opravdu poctiví vědci či studenti někdy na svém článku pracují i několik let, a i tak nemají jistotu, že bude přijat k publikaci. Nebo existuje jiná cesta. Zaplatíte si za přijetí v časopise, který na přísná kritéria pohlíží benevolentněji nebo je rovnou ignoruje a jen formou ty skutečně vědecké časopisy napodobí. Těm se říká predátorské. Jenže pak můžete vykazovat publikační činnost, jež vám umožní rychlejší postup. Publikační činnost je ve vědeckém světě jistým etalonem úspěchu a vlastně výsledkem práce. Ne nadarmo se říká: publikuj nebo zhyň.
Aby bylo jasno, co vlastně pan budoucí ministr vyvedl, je potřeba vysvětlit, co to jsou predátorské časopisy. „Predátorské časopisy parazitují na modelu publikování v otevřeném režimu po zaplacení APC poplatku a za účelem svého vlastního zisku snižují kvalitu publikačních a editorských služeb, nebo na ně zcela rezignují,“ vysvětluje knihovna Vysoké školy ekonomické.
Každý vědec, dokonce i student, který míří dál, musí vykázat publikační činnost. Jenže pokud potřebujete mít alespoň nějaké výsledky a recenzní řízení se táhnou, odmítnutí je časté, kariéra by mohla váznout. Pak je nabídka publikace v pseudovědeckém časopise lákavá. Sice trochu ustoupíme z odborných standardů, ale na to se v danou chvíli nikdo neptá. Přesně toho se dopustil budoucí ministr, jež by měl být etalonem správnosti vědecké práce, na kterou bude z ministerského křesla dohlížet. Poněkud v nadsázce řečeno je v situaci, jako kdyby potřeboval vysokoškolský titul, ale neměl čas na řádné studium, tak si zkrácenou dobu prostě zaplatil.
„Hovoříme o časopisech, které se záměrně tváří, že jsou vědecké, uplatňují standardy nějakých vědeckých nároků, ale reálně to tak není a jen se snaží vydělávat na tom, že někteří vědci v některých zemích si prostě dovršují svá CVčka a získávají tituly a projekty na základě toho, že publikují právě v těchto časopisech, kde je to diametrálně jednodušší než v těch skutečně vědeckých,“ vysvětluje ekonom a pedagog Daniel Münich na stránkách Českého rozhlasu.
A nyní Pavel Tuleja v médiích tvrdí, že ho to mrzí a že se omlouvá, a snaží se vinu zbaběle hodit na svou studentku, která články do časopisu poslala. Představa, že to do predátorských časopisů poslala z vlastní vůle a rozhodnutí je víc než úsměvná a Pavlu Tulejovi by z podobné argumentace mělo být trapně. Možná je, protože poprosil o jejich stažení z publikačního seznamu. Vlastně proč ne, své dílo články již udělaly.
Za mnohem, mnohem menší vědecké prohřešky, za drobné opisování či dokonce za podezření z podobného jednání, slušní politici v západní Evropě podávají demise. V Česku naopak všichni svorně tvrdí, že se nejedná o žádnou zásadní překážku v cestě za ministerským postem. „Obavy z toho (publikování v predátorských časopisech), že vlivem tohoto fenoménu může dojít k rozkladu české vědy, se prozatím ukazují jako přehnané. Od českých autorů vychází v predátorských časopisech indexovaných ve Scopusu pár stovek článků ročně. Jedná se o zlomek z celkových výsledků s českou stopou. Navíc jsou tyto pochybné články silně soustředěny v několika málo predátorských časopisech,“ napsal Institut pro ekonomii a demokratickou analýzu už v roce 2016. Pokud se tedy jedná o takovou vzácnost, musel mít budoucí ministr Tuleja opravdovou smůlu.
Ministryně Langšándlová podala demisi (ve skutečnosti k ní byla vyzvána). Přičemž důvodem nebylo, že by někde podváděla nebo nepracovala, ale nedostatečná mediální prezentace vlastní práce. Opět, představa, že někdo podá demisi, protože má „málo lajků“, což jsou její vlastní slova, je bizarní.
Nahradí ji někdo, kdo možná bude mediálně zdatnější a ví, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. A třeba bude na vystoupeních mluvit o tom, jak je potřeba vědu dělat poctivě, byť to trvá dlouho a výsledek není zaručen.Pokud si uvědomíme tyto souvislosti, pak jen těžko lze věřit, že česká věda je v dobrých rukách. Na druhou stranu, v tomto případě vůbec nejde o vědu, jde o politiku. A tam platí jiná kritéria.
Máte-li vůči státu sebemenší dluh, dá vám to „sežrat“ i s úroky. A to doslova. Na vrcholu mocenské pyramidy by měli být lidé absolutně čistí. Zvláště pokud se jedná o vědu, školství, vzdělávání. Těm by se nemělo odpouštět absolutně nic. Publikování v predátorských časopisech není ten nejhorší z možných přestupků, ale ukazuje na způsob, jakým Petr Tuleja umí jít vzhůru. A čím výš se člověk dostane, tím větší možnosti morálních ústupků se mu nabízí. Morální integrita a čestnost v krvi, to je to, co bychom od politiků měli chtít. Jenže se nabízí kruciální otázka. Chtějí opravdu bezúhonní lidí do politiky? Chceš-li s vlky býti, musíš s nimi výti, praví české pořekadlo. Jinak tě sežerou.
