Tragédie v Jizerských horách: protržená přehrada vzala 67 životů

Jizerské hory jsou známé vysokou zimní pokrývkou a v případě náhlého tání či prudkých horských dešťů i vzedmutím řek. Právě jarním záplavám měla přehrada na Bílé Desné v Jizerských horách zabránit. Hlavním impulsem, onou příslovečnou poslední kapkou byly povodně. Nejničivější v červenci roku 1897.

Po sečtení škod na české straně (povodně zasáhly i Sasko) se ukázalo, že dosáhly výše 9,5 milionu rakouských korun. Mnohem horší byly ztráty na životech, na naší straně hranice zemřelo 120 lidí. Říčka Bílá Desná ohrožovala při zvýšeném průtoku níže položené obce, přičemž „první na ráně“ byla Desná. Právě ochrana před povodněmi byla důvodem stavby přehrady na Bílé Desné.

Ing. Wilhelm Plenker se stal hlavním stavitelem přehrady, jejíž výstavba probíhala v létech 1912 – 1915, což věrně popisuje Ladislav Žák v knize Katastrofa na Bílé Desné. Výstavba tedy zasáhla do 1. světové války, kdy přednost měly jiné záležitosti, zejména válečná výroba. Není tedy vyloučeno, že došlo k ošizení materiálu při výstavbě. Nicméně hlavním problémem, který v té době nebyl odhalen, bylo geologické podloží, jež se pod tíhou přehradní nádrže a nakumulované vody sesedalo. Tím došlo k pohybu hráze a prasknutí.

Lesní dělníci, kteří 18. září 1916 zpozorovali pramínek vody jdoucí skrz prasklinu v přehradě vše nahlásili, ale už bylo pozdě. Správce stavby Ing. Emil Gebauer sice rozhodl o plném otevření obou výpustních ventilů, o což se hrázný pokoušel společně s dělníky, ale voda z pukliny mezitím nabrala na síle a tryskala pod takovým tlakem, že s sebou brala i písek a kameny.

Není divu, že dělníci v obavách o vlastní život hráz opustili. Výpustě tak zůstaly otevřené jen ze tří čtvrtin. Přehrada, která zadržovala 260 000 metrů krychlových vody praskla a povodňová vlna vtrhla do údolí. Kromě jiného cestou sebrala i panskou pilu s hájovnou, kde bylo uskladněno na 5 000 plnometrů dřeva. Kmeny následně posloužily vodě jako ničící buchary. Počet obětí se pohybuje mezi 65 – 67. První byla dvanáctiletá dcera hajného, protože byla jediná v hájovně stojící blízko protržené přehrady a poslední Karel Podhajský, který spáchal sebevraždu, protože neunesl tíhu zodpovědnosti. Odklízení trosek kromě jiného zajišťovali ruští váleční zajatci.

„Onoho památného 18. září po povodňovém varování jsem vyšel na stráň, abych tento zajímavý úkaz mohl pozorovat. Předtím jsem stál na mostě před naší brusírnou a střídavě jsem sledoval hladinu klidně tekoucí řeky a díval se vzhůru k horní hranici obce. Najednou se objevil žlutý oblak prachu pod kterým se valila obrovská hora dřeva. Provázel ji strašlivý praskot lámajících se stromů a temné dunění způsobené valícími se kameny. Když tato vlna dospěla k hasičské zbrojnici, v okamžiku ji zničila. Rychle jsem vzal nohy na ramena a běžel do zahrady k našemu domu. Když jsem se otočil, zahlédl jsem jak mizí moje brusírna č. p. 123,“ vzpomíná Theodor Ulmann, jehož slova zůstala zaznamenána na informační ceduli naučné stezky.

V rámci odstraňování následků katastrofy na Bílé Desné byla v letech 1923-1936 provedena nákladná úprava devastovaného koryta řeky, a to od jejího soutoku s Černou Desnou až cca 800 m pod hráz přehrady. S obnovou nového vodního díla, které bylo příčinou katastrofy, nešlo počítat a původní koryto řeky prakticky neexistovalo.

Aby se minimalizoval negativní dopad následných povodňových situací na řece, bylo vytvořeno nové koryto toku a jeho velký podélný sklon byl stabilizován kaskádou kamenných stupňů. Cílem je utlumení energie a snížení rychlosti vody. Kaskáda je tvořena osmačtyřiceti kamennými stupni vysokými od 0,6 m do 4,2 m, které vytváří typický ráz toku Bílé Desné.