Článek
Všechny války světa jsou komplikované. Většinou mají několik nedávných důvodů pro své vypuknutí a mnoho důvodů v daleké minulosti. Jemenská občanská válka a současné útoky Hútíů nejsou výjimkou. Náboženské, etnické a kmenové problémy se spojili v nestvůru války, která si vyžádala nespočetné tisíce obětí. Všechny z nich nejdou shrnout do jediného článku, ale základ sem snad předestřít půjde. Hútíové vznikli více než dvě dekády zpátky, ale jejich kořeny sahají až k vzniku samotného islámu. A Jemen v různých formách existuje už od dob biblických, ale dodnes neví zda chce zůstat jako jedna nebo více zemí.
Nekončící konflikty Jemenu
Jemen je země s historií táhnoucí se tři tisíce let až k biblickému království Sába. Je to země stovek individuálních kmenů, které jsou sami často stovky ne-li tisíce let staré. Pro pochopení současného stavu Jemenu nám bude stačit jeho krátká historie od začátku 20. století. Roku 1900 byl Jemen rozdělen mezi severozápadní oblast ovládanou Osmanskou říší a Brity ovládaným jihem. S kolapsem osmanské moci po první světové válce se jejich bývalá území proměnila v Jemenské království, pod vládou imáma Jahji místní zajdíjské sekty (o ní víc později). Severní Jemen, jméno pod kterým vstoupil do západní historie, brzy musel bojovat o přežití proti Saudské Arábii, která mu nakonec zabrala několik severních provincií. Britům trvalo opustit svou část Jemenu až do roku 1967, kdy předali moc místním bojovníkům za nezávislost, kteří následně vytvořili Lidově demokratickou republiku Jemen, na západě známou jako Jižní Jemen.
Jižní Jemen se poměrně rychle stal marxistickým státem se všemi výhodami tohoto systému. Tyto výhody zahrnovaly především časté čistky a boje o moc mezi komunistickou stranou a armádními důstojníky, kteří měli velmi rozdílné představy o fungování země. Všichni byli samozřejmě nadšenými komunisty a spolupracovali s východním blokem včetně Československa. Malým problémem bylo, že byli do komunismu nadšeni trochu moc a často je musel krotit Sovětský svaz. Když v zemi došlo k pravidelnému převratu, poražená strana buď přišla o hlavu, nebo dostala chalupu v SSSR. Nadšení pro komunismus vydrželo stejně dlouho jako východní blok a v druhé polovině 80. let začali jemenští socialisté přemýšlet nad přechodem k „socialismem ovlivněné demokracii“, a sjednocením se severem.
Severní Jemen mezitím nezahálel a rozhodl se ve vnitřní nestabilitě předehnat svého jižního souseda. Království mělo velmi podivnou zahraniční politiku a lavírovalo mezi SSSR, Egyptem a Saudskou Arábií. Ve vnitřní politice existoval silný problém významné přítomnosti sunnitských muslimů v zemi, kteří neuznávali zajdijské krále a přáli si arabskou republiku po vzoru Egypta. To nakonec vyústilo v občanskou válku, která mezi lety 1962 až 1970 postavila roajalisty podporované Saudskou Arábií proti republikánům podporovaným Egyptem. Po brutálních bojích a přibližně 150 000 obětech zvítězily republikáni, kteří promptně začali bojovat mezi sebou. Do roku 1978 stihli vystřídat pět prezidentů z nichž dva byli zavražděni a dva svrženi. Situaci stabilizoval prezident číslo 6, Alí Abdalláh Sálih, který se pro jistotu rozhodl postřílet všechny oponenty v důstojnickém sboru, což se ukázalo jako překvapivě efektivní metoda vládnutí.
Oba jemenské státy spolu několikrát vedly ozbrojené střety, ale vzájemné spory nikdy nedosáhly korejské úrovně nepřátelství. S kolapsem SSSR a objevením nových ropných zdrojů začaly oba státy zvažovat sjednocení. Saleh se stal prezidentem a zástupce jihu se stal viceprezidentem. Roku 1990 se na světové scéně objevil sjednocený Jemen. Trvalo jen tři roky, než přišel první pokus ho rozdělit. Ve volbách do parlamentu roku 1993 vyhrála Salehova strana a mnoho jižanů cítilo, že se stanou méně významnou částí země. To vedlo ke krátké občanské válce, kterou Saleh poměrně rychle vyhrál a využil k zavedení de facto diktatury. Také se spojil s radikálními islamisty, které nasadil proti jižním separatistickým skupinám a také proti Zajdíjům. Saleh vládl čím dál déle a zdálo se, že bude prezidentem až do své smrti. Ale roku 2011 dorazila do Jemenu nová politická vlna.
Arabské jaro začalo roku 2011 v Tunisku a rychle se šířilo mnoha dalšími státy. Reakce byli různé. V Sýrii přišla občanská válka, v státech a Zálivu tvrdé potlačení a v některých zemích kosmetické reformy. V Jemenu byla situace zhoršena existujícími protivládními skupinami a Saleh brzy čelil ohromným protestům po celé zemi. Saleh ze začátku odmítl vzdát se moci, což vedlo k povstání mnoha kmenů, které začali podporovat demonstranty ve městech. Došlo k ozbrojeným střetům a Saleh odletěl do Saudské Arábie, kde na konci roku souhlasil s předáním moci. Tu měl získat jeho viceprezident Abdrabbuh Mansur Hadi, který přislíbil hlubší reformy. Po 33 letech skončila diktatura. Ale nový stát měl stále problémy. Separatisty na jihu, islamisty v několika regionech a především hnutí, které se nedávno stalo známé celému světu.
Sekta a kmeny
Hútíové vzešli z kombinace několika faktorů. Nejdůležitějším z nich je náboženství. Zajdíjský islám je fascinujícím teologickým předmětem. Je to varianta ší'itského islámu a vznikl už v 8. století. Stejně jako další sekty ší'itského islámu uznává za pravého dědice proroka Muhammada jeho zetě Alího, který byl později zavražděn svými nepřáteli. S dalšími sektami se rozcházejí v názoru, že nástupnická linie později přešla na Zaida, Alího pravnuka, což ostatní ší'itské směry odmítají. V průběhu staletí se zajdíjská interpretace islámu často ukázala jako poměrně tolerantní vůči jiným ší'itům a také vůči sunnitům. Tomu pomohla jejich tendence zaměřit se na filozofii a abstraktní vnímání víry na místo často dogmatického výkladu praktikovaného jinými sektami.
Zajdíjský islám je především lokalizován v jemenském vnitrozemském Severo-západě, který také sloužil jako hlavní zdroj podpory jemenských roajalistů během občanské války. To vedlo k tomu, že byl region silně ignorován novou republikánskou vládou, která místo snahy o rozvoj a zlepšení místních podmínek upřednostňovala nezájem a alianci s několika místními vůdci, kteří měli region udržet v klidu. To nebyla dlouhodobě udržitelná situace a poměrně brzy vedla k vytvoření území, kde vláda prakticky neměla autoritou. A když konečně přišel rozvoj infrastruktury a místní ekonomiky v 80. letech, přišla s ním i tvrdá ruka centrální vlády, která si znepřátelila místní zákazem několika zajdíjských náboženských svátků. Vládní aliance s islamisty, kteří brzy začali v oblasti řádit ve jménu boje se separatisty, místní rozzuřila ještě více.
Proti akci musí přijít reakce. Od začátku 90. let začaly růst snahy o revitalizace zajdíjského islámu. Vznikly mládežnické organizace a začaly být obnovovány mnohé svátky a tradice, které často nebyly praktikovány po mnoho dekád. Zatímco pokus místních o politickou změnu skončil zklamáním, tato náboženská obnova získala čím dál více podporovatelů. Jejím vůdcem byl Hussain al-Houthi, který dříve cestoval islámským světem a inspiroval se Íránem. Al-Houthi se brzy dostal do konfliktu s centrální vládou, která ho vinila s organizování násilných proti-západních protestů, což byla alespoň z části pravda. Celá situace přerostla až do ozbrojeného povstání roku 2004, které začalo pro Hútíe katastrofou, když vládní síly při koordinovaných útocích zabily Hussaina al-Houthiho. Vedení hnutí následně převzal jeho bratr a otec.
Hútíové převzali své jméno od svého zakladatele (jenž ho měl dle svého kmene). Ideologicky je to zajímavá kombinace. Přes své kořeny jsou otevřeni vyznavačům jiných forem islámu, což je částečně způsobeno unikátní, pohledem zajdíjského islámu. Toleranci však nemají vůči sexuálním menšinám a Židům. Politicky jsou poněkud nejasní. Především žádají spravedlivé zastoupení severních kmenů v jakékoliv politické budoucnosti Jemenu. Souhlasí s pokračováním republiky, ale jsou otevřeni federalizaci, či dokonce novému rozdělení země na severní a jižní nezávislé státy. V zahraniční politice jsou naopak velmi jasní. Jsou silně protiameričtí a protiizraelští. To je jednak následek silného vlivu Íránu, ale také dlouhým nepřátelstvím se Saudskou Arábií. To je potřeba dovysvětlit v příští sekci, která se dlouhou sérií ozbrojených konfliktů od roku 2004 a současnou situací.
Proti světu samotnému
Rok 2004 byl pro Hútíe málem fatální. Salehova vládní armáda je téměř dokázala zničit v sérii rychlých útoků a přežili hlavně díky štěstí a mnoha základnám ve vládou málo ovládaném severozápadu. Co následovalo byla sedm let dlouhá občanská válka, která zabila tisíce lidí v severních regionech. Hútíové nedokázali držet mnoho území, ale vládní síly je nedokázaly zničit. A pak přišla revoluce. Hútíové měli s širší opozicí komplikované vztahy, ale s nadšením se připojili k protestům. Předání moci na Salehova viceprezidenta kritizovali, ale Abdrabbuh Mansur Hadi si je na chvíli dokázal získat předáním ostatků jejich prvního vůdce, které vláda držela od jeho zabití roku 2004. Ale spory a neuspokojené požadavky nabývali na síle. Konflikt byl dost možná nevyhnutelný, ale hútíové všechny překvapili. Dokázali totiž roku 2014 obsadit hlavní město Jemenu San'á a zajmout prezidenta Hadiho.
Roku 2014 se Jemen propadl do plné občanské války. Hadi a jeho spojenci dokázali utéct na jih do přístavu Aden, kde zformovali novou vládu. Hútíové k městu roku 2015 přitáhli, ale utrpěli tvrdou porážku, která jim znemožnila rychlé vítězství, které si přáli. Hadi povolal na pomoc Saudskou Arábii, která rychle v čele koalice arabských států zahájila tvrdé bombardování Hútíů. Ti naopak získali podporu ze strany Íránu, který chtěl z konfliktu vytvořit další problém pro své Saudské rivaly. Do konfliktu se zapojili také jižní separatisté a v některých oblastech i teroristický Islámský stát. Konflikt pokračoval následujících osm let. Země se rozdělila na severní území Hútíů a jižní stát centrální vlády, která navíc musela uzavřít spojenectví s jižními separatisty. Rozdělení území velmi připomíná staré dělení Jemenu na dva státy.
Naděje na mír se začala objevovat roku 2022. Díky zhoršeným vztahům s administrativou prezidenta Bidena začala Saudská Arábie vyjednávat s Čínou. Skrz Peking pak došlo k vyjednání nové smlouvy mez Saudskou Arábií a Íránem, která také vedla k zastavení saudského bombardování a obnovení mírových jednání mezi jemenskými frakcemi. Pro Čínu se jedná o logický tah, jelikož mír v regionu znamená jistotu pro její surovinové potřeby. Pak však přišel zákeřný útok hnutí Hamás na Izrael, který Hútíové s nadšením podpořili. A na rozdíl od Lebanonu nebo Íránu nezůstali u rétoriky a začali vést útoky vůči západním lodím a raketové útoky na Izrael samotný.
Agrese Hútíů je obzvlášť nebezpečná díky jejich geografické pozici. Jemen se nachází hned vedle Rudého moře, skrz které prochází obrovské množství světového obchodu, který proudí skrz Suezský kanál. Útoky na tyto lodě už vyvolali růsty cen některých produktů a přinutily některé firmy začít posílat lodě kolem Jižní Afriky, což ceny zvýší ještě víc. Navíc prochází kolem Jemenu obrovské množství kabelů, které zajišťují světové internetové propojení. Je otázka, zda je Hútíové dokážou vojensky zasáhnout, ale už tím vyhrožují. V reakci na tyto činy přišlo západní bombardování, které však zatím nemělo příliš účinku. Další osud této krize bude pro světovou ekonomiku dost možná zásadní a mohl by lehce spustit nové a závažné ekonomické problémy.
Jemen je opravdu nešťastnou zemí. Nábožensky rozdělený a kmenově rozdrobený. Jeho historie je krvavá a plná zahraničního vměšování. A jaká bude budoucnost Jemenu? Je otázkou, zda vůbec zůstane jedním státem nebo se permanentně vrátí k rozdělení na sever a jih. Můžeme doufat, že další osud Jemenu bude laskavější, ale vzhledem k jeho minulosti a přítomnosti bychom spíše měli očekávat více prolité krve.
Zdroje a další četba:
BRANDT, Marieke. Tribes and Politics in Yemen: A History of the Houthi Conflict. Oxford University Press. ISBN 9780190911454.
Barak A. Salmoni, Bryce Loidolt, Madeleine Wells. Regime and Periphery in Northern Yemen The Huthi Phenomenon. NATIONAL DEFENSE RESEARCH INSTITUTE dostupné na: https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/monographs/2010/RAND_MG962.pdf
BLUMI, Isa. Destroying Yemen: what chaos in Arabia tells us about the world. Oakland, California: University of California Press, [2018], ©2018. xiv, 294 stran. ISBN 978-0-520-29613-8.
