Článek
Říkám si, jestli jsem se nezbláznil. Vzít pár dní před Silvestrem takový kšeft. Niklas se opaluje někde na Kubě nebo kam to vlastně jel a já tu za něj potím krev na jeho štrece do Norska. Úplně ho tam vidím, jak si tam ten svůj pupek vyvaluje na sluncem zalitém lehátku. Jen sem tam koukne na hodinky a s úsměvem na rtech si řekne „Oh Thomas, take it easy now“. To jsou slova, kterými se se mnou obvykle loučí v telefonu.
Procedím mezi zuby tu jeho hlášku. Jemu se to řekne, take it easy. Co je easy na tom, co mě zrovna čeká? Jakmile se přibližuji k norské celnici ve Svinesundu, začíná se o mě pokoušet chřipka.
A je to tu. Začínám se lehce potit. Norská zimní horečka, to je peklo. Problém tkví v tom, že žádná taková nemoc neexistuje. Jistě je cestovní horečka, jako takové napětí před dlouhou cestou do neznáma. Ale slyšel někdy někdo o Norské horečce? Nesmysl, kroutím hlavou. Takovou nemoc mohu mít snad jen já.
Míjím sjezd na Moss. Mnohem raději bych tady opustil dálnici a vzal trajekt do Hortenu. Ale tam jezdím jen v létě. Čím to asi bude? Koncem listopadu ze silnic zdejších téměř zcela zmizí zahraniční kamiony. Zůstanou jen ti nejotrlejší, vybavení do norských zimních radovánek.
Dopravním firmám z kontinentu, které nemají Norsko ve svém běžném repertoáru, se nevyplatí brát sem zimní zakázky. Nároky na vybavení a zkušenosti řidičů jsou příliš vysoké. Sergej mi vyprávěl, jak jednou jel z Osla do Trondheimu v zimě i šest dní.
Moje stařičké Volvo je na údržbě v servisu a já mám půjčenou od Niklase Scanii se silným třináctilitrovým motorem a zvedací zadní nápravou, která na kluzkém povrchu pomůže přenést zátěž těžkého návěsu na nápravu hnací. Zvýší se tak šance na hladký průjezd stoupáním. Pneumatiky mám osazené hřebíky, které se smí používat jen tady na severu. Do Dánska už s nimi nemohu.
Smutně míjím Moss a pouštím se dál směrem na Oslo. Venku už se dávno setmělo, ale dálnice je tu příjemně osvětlená. To pravé dobrodružství začne až za Oslem.
Hory, tma, sníh a led. To je ta pravá norská divočina. Silnice se tady nesolí, jen štěrkují.
Z reproduktorů mi dělá společnost příjemný hlas Ladislava Běhůnka, který namluvil audio knihu Eckharta Tolleho „Moc přítomného okamžiku“. Je to asi měsíc zpátky, kdy si mě tato kniha našla a od té doby mi dělá na cestách věrného společníka. Přišla přesně v dobu, kdy jsem zoufale potřeboval změnu. A i když jsem tomu z počátku nevěřil, změny se začaly dít. A dnes jsem obzvlášť rád, že je tady semnou.
Kapitola, kterou zrovna poslouchám, má název „Vědomá smrt“. To je o Norsku, směji se. Ale je to dosti přiškrcený smích. Oslo už nechávám za sebou a plížím se po zledovatělé silnici, lemující pobřeží jezera Mjösa. Venkovní teploměr nezadržitelně klesá, zatímco ten imaginární v mém těle šplhá do závratných výšin. Norská horečka!
Zatímco v Oslu bylo téměř osm stupňů nad nulou a pršelo, o několik desítek kilometrů dál ve vnitrozemí už padá teplota k nule. Mraky začínají prosvítat hvězdy. A já na neštěstí vím, co to znamená. Až se v Lillehammeru stočím do hor, spadne teplota k mínus dvaceti a cokoliv, co tam přes den napadalo na silnici, bude tuhé a kluzké. Při té představě se mi houpe žaludek.
Při vzpomínce na včerejší kapitolu se trochu uklidním. Ano, skutečně nemá cenu řešit budoucnost a musím se víc soustředit na přítomnost. Neboť, jak říká kniha, to je to jediné, nad čím máme kontrolu a to jediné, co existuje. Přítomnost by byla jistě příjemnější v mém starém útulném Volvu, uprostřed léta někde na pobřeží severního Dánska.
Niklasova „Scandalia“, jak s oblibou říkají někteří Švédi, je dobrý stroj. Ideální motorizace do tohoto extrému. Podsvícený nápis „Fuck ozonlaget“ na zadní straně kabiny vypovídá dosti o názorech majitele na životní prostředí. Dva chromové komíny, ze kterých se pod plynem valí tmavý dým, to ostatně potvrzují. Ale nejsem na ni ještě zcela zvyklý. Na můj vkus tu vše až moc funguje. Kdežto se svým starým truckem jsme uzavřeli úmluvu o jakési vzájemné nedokonalosti.
Proč vlastně hledáme v životě dokonalost? A co vlastně je ona dokonalost? Širší cesta a dobrý čerstvě nasypaný štěrk mi otevírá mysl k úvahám. Dokonalost je jen iluze. Kdyby vše bylo naprosto dokonalé, jak bychom si dokázali dokonalost uvědomit? Kdybychom nic jiného neznali. Začínám trochu chápat principy duality. Musí být něco zlé, abychom si mohli uvědomit to dobré. Hlavou se mi přehrávají úryvky z kapitol. Vždyť je to jasné. Musím občas jet do zlého Norska, abych si mohl uvědomit dobré Švédsko. Teď jsem lehce šílený. Fakt se mi do těch hor nechce, ale jsem tu.
Jen neochotně sjíždím z relativně dobře sjízdné dálnice a jsem sám na silnici nižší třídy, která strmě vzhlíží do prudkého stoupání, lemovaného zasněženými smrky. Přítomnost je tady a s ní přichází odhodlání. Podřazuji dolů o dva stupně. Otáčky motoru letí vzhůru, zabírá turbo. Představuji si, jak z něj lítají jiskry, což se samozřejmě neděje, ale představa působí efektně.
Teď jde o všechno. Tento kopec buďto vyjedu, anebo zůstanu viset v půlce. Mám jen jeden pokus. Couvání zpět dolů nepřichází v úvahu, neboť vím, že souprava by šla okamžitě do smyku.
Tahač poslouchá na slovo. Majestátní drak na středu volantu se jen leskne a nedá na sobě znát sebemenší rozrušení. Zadní náprava letí vzhůru na vzduchových měchách a váha předku návěsu tlačí hnací nápravu do ještě většího záběru. Lítají od ní mračna sněhu, ledu a štěrku. Nepřál bych teď nikomu jet proti. A také ani nikdo nejede. Tahle hra je jen pro jednoho.
Jsem v půlce kopce. Rychlost hbitě klesá a já řadím malou řadu. Ještě, že se s tím tady nemusí kvrdlat kamsi do stran, aby se zařadila malá řada, jako to mají staré Many a Renaulty. Než bych to tam vykvrdlal, zůstal bych stát na místě. Malá trojka je tam v mžiku a zadní náprava jde opět do pekelného záběru. Ujíždí mi lehce do strany. Tohle nechci. Jak mě váha začne na nerovné cestě stahovat doprava, je zle. Točím do protisměru. Vím, že tím pošlu zadní nápravu ještě do ostřejšího úhlu, ale potřebuji nutně získat prostor pro lepší rozjezd.
Funguje to. Na středu silnice není štěrk ještě tolik rozježděný a zadní náprava chytá záběr. Rychle rovnám zase doprava, abych to nepřetočil do „jedničky“. Teče ze mě pot, pálí mě oči. Zrychlený tep skoro nevnímám, jen poutám zrak k nedalekému horizontu. Jsem na hoře a napětí polevuje. Musím rychle ubrat plyn, abych nešel do smyku. Auto se odlehčuje a já zírám do černé propasti přímo před sebou.
Naštěstí vím, co tam na dně leží. Je to prudké, ale rovné klesání, za kterým ihned následuje ještě prudší stoupání, než mám právě za sebou. Dobře vím, co musím udělat. Řadím velkou řadu, a ačkoliv je mi ta představa naprosto proti srsti, teď to prostě musím pustit dolů až na maximální rychlost. Třesu se jak drahej pes, ale noha sešlapuje plyn na plno. Velká trojka tam se škubnutím padne a souprava se řítí z kopce. V momentě jsem na devadesáti kilometrech v hodině a vím, že jediné, co teď mohu ovládat je směr volantu. Ten mi vibruje pod rukama, jako knipl obřího letadla, jehož pilot se snaží přistát v silné bouři. Kolem sviští stromy. Jedno sešlápnutí brzdového pedálu, což lidé v panice nejčastěji udělají, by znamenalo nekontrolovaný odhoz do škarpy mezi ty krásné zledovatělé smrky. Samozřejmě tu zimní idylku nechci takto pokazit.
Projíždím údolím a přecházím v plné rychlosti do stoupání. Souprava sebou škube, jak se někde zadní kola chytají povrchu a jinde jen prokluzují. Všechny asistenční systémy jsem dávno vypnul. Zde nelze žádnou trakci kontrolovat. Jen částečně plynem reguluji otáčky a přidávám víc v místech, kde tuším, že leží větší nános štěrku.
Po krátkém boji se šplhám na kopec, za kterým následuje rovina. Proti mně se objevuje jiná souprava. Čeká až projedu. Oni naštěstí vědí a nepošlou vám to tu do protisměru. Je po boji. Trochu se chvěji, ale to nejhorší mám dnes za sebou. O několik kilometrů dál leží místo mojí vykládky. Je to malý statek. Přemýšlím, na co tam potřebují dva dny před koncem roku díly na kombajny. Ale na to asi nepřijdu.
Dojíždím lehce po jedenácté hodině večerní a parkuji na příjezdové cestě ke statku. Vytáhnu dvě dlouhé srolované gumové desky s drážkami. Niklas má na zimní provoz své triky a já jsem je od něj s chutí pochytil. I když se jede po ledu, pneumatiky zůstanou ještě dlouho po zaparkování trochu teplé. Sníh a led pod nimi odtaje a náprava se propadne do jakéhosi ďolíčku. Ráno by se lehce mohlo stát, že bych z něj už nemusel vyjet. Najedu zadní nápravou na gumové desky a nechám na nich tahač stát do rána.
Je po horečce. Venkovní teploměr teď ukazuje mínus dvacet osm stupňů. Vše je zmrzlé a statické. Obloha je nyní celá posetá hvězdami. Vypínám motor a ticho přerušuje jen hukot startujícího naftového topení. Už několikrát jsem v Norsku zažil zimu, kde jsem se přes noc neodvážil vypnout motor. Baterie tyto teplotní výkyvy nedávají a zůstat tady viset přes noc bez tepla není zrovna moje představa spokojeného života.
Z celé kabiny teď visí dlouhé rampouchy, stejné jako měl u nosu lenochod Sid v Době ledové. Třpytí se křišťálovým nádechem. Ocitl jsem se v ledovém království. Od doby, co jsem k sobě pustil Tolleho audioknihu, jsem na vše kolem sebe vnímavější. Jako by se přede mnou rozvinul jakýsi další prostor nebo jiná dimenze vnímání. Uvědomuji si, že jsem nikdy zcela svět kolem sebe nevnímal. Nepozastavoval jsem se nad úžasem východu a západu slunce a nad ohromnou rozlohou nočního nebe. Není nic záhadnějšího a úchvatnějšího.
Nahlas děkuji matce přírodě, že tu mohu být a tohle vše kolem sebe vidět a vnímat. Tak trochu doufám, že odvedu její pozornost od toho nápisu na kabině. Ona však mlčí a v momentě kdy je moje kabina nahřátá na příjemných dvacet stupňů, utichá i topení.
Nebude to trvat dlouho, než opět zapne, ale pro tento moment je tu naprosté ticho. Ležím na lehátku a pozoruji okolí přes velké čelní okno. Zítra si vyzkouším, jestli jsem už nezapomněl, jak se nasazují na kola řetězy. Dostat odtud prázdný lehký návěs by bylo bez nich takřka nemožné. Ale to je problém zítřejšího Norska. To dnešní už vyzařuje jen ticho, klid a mír.
