Bourání soch aneb Zábava lidské společnosti

Taková pomyslná doba pomníků u nás začala na přelomu 18. a 19. století. Spousta soch byla věnována panovníkovi nebo nějakému významnému vojevůdci. Při významné změně poměrů, kterým byl vznik Československa, byly prakticky všechny tyto sochy odstraněny nebo i zničeny. Důvod pro odstranění byl prostý, nové demokratické Československo nemohlo nijak tolerovat jakoukoliv nostalgii po starém mocnářství nebo jakýkoliv obdiv k významným osobnostem minulosti, které sloužili tolik nenáviděnému panovníkovi. Ačkoliv to zní jako rétorika podobná té komunistické, tak ano, toto udělalo ta naše demokratická první republika. Čistě a jednoduše smazala jednu kapitolu dějin a nazvala ji 400 let poroby.

A jak čas běží, budují se nové pomníky, ty jsou ale určeny zakladateli nového státu a tatíčkovi národa Masarykovi a hrdinným legionářům. Přichází rok 1938 a později 1939 a najednou jsou zase nové poměry. Tentokrát se musíme zbavit symbolů nenáviděného omylu Československa. Německo rozpoutává válku a na pomníky není moc času, ale přesto nějaké vzniknou.

Německo prohrává a přijíždí sovětští osvoboditelé. Zbouráme ty německé symboly revanšismu a postavíme pár Masarykovi a Benešovi, ale hlavně našemu velkému ochránci Stalinovi. Roku 1948 se můžeme konečně zbavit symbolů vraha dělníků Masaryka a Beneše můžeme vyprofilovat jako dobrého sluhu. Teď se hlavně musí postavit co nejvíce soch soudruhům Stalinovi a Gottwaldovi, ale i našim sovětským osvoboditelům a ochráncům. Pak si to s tím Stalinem rozmyslíme a část jeho soch zničíme. Čas běží a stavíme památníky na vítězství proletariátu, sovětsko-československého bratrství atd.

Pak přichází rok 1989 a svoboda a demokracie. Teď všechen ten komunistický hnus zničíme a odstraníme, postavíme pár soch Masarykovi…

Když ničíme památky po předchozích generacích, i když sebevíce podporující strašnou ideologii, tak tím zahrabáváme vzpomínky dobré i ty špatné. Na čem si pak ukážeme jaké zrůdnosti komunisté aj. oslavovali. Ač se to mnohým příčí, tak jsem zastáncem zachování soch oslavujících komunismus nebo i nacismus. Tyto pomníky by neměly sloužit svému původnímu účelu, oslavě té dané ideologie, ale připomenutí strašnosti, kterou je člověk schopen udělat. Samozřejmě má vše své meze, a tak bych asi podpořil zbourání nějakého megalomanského monumentu, který by ohyzdil celé panorama (např. Stalinův pomník na Letné). Jednoduše řečeno, z pomníků vyzdvihujících nenávist by se měly stát pomníky obětem té nenávisti, které ukazují, jak lidé dokázali oslavovat vrahy.

Děkuji za přečtení a přeji krásný den.