Evropská unie jako federace a monarchie?

Evropská unie a evropská integrace je v české společnosti buď zatracována, nebo podporována. Důvodem, proč jí nemít rád, je ten, že nám diktuje a dává blbá nařízení jako jsou hranatá rajčata. Pravda ale je ta, že nám EU nemůže nic diktovat, protože každý členský stát má právo veta (když s nějakým nařízením nebude souhlasit jenom jeden stát, nemůže být uveden v platnost). A ty hranaté rajčata nám vlastně EU taky nenařídila, protože je nařídilo již EHS a EU to zrušila.

Ale všechno není růžové, a tak EU má i své závažné problémy. Těmi problémy je např. přílišná byrokratičnost, evropští politici nejsou žádní státníci (stačí se podívat na část našich europoslanců) nemluvně o dost kostrbaté Lisabonské smlouvě.

Návrhy na vznik něčeho podobného jako je dnes EU můžeme nalézt hluboko v historii. Přeci již taková Svatá říše římská byla takovou středověkou EU. Římský císař Karel IV. se snažil upevňovat svou moc v říši, ale nedokázal Svatou říši římskou plně sjednotit. Za další pokus o  evropskou integraci je považováno mírové poselstvo Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Do kontrastu s dnešní dobou bývá uváděno Rakousko-Uhersko, které bylo posledním opravdu multinárodním státem v Evropě. Rakousko-Uhersko se rozpadlo nejen kvůli své zkostnatělosti (i když mělo jednu z nejliberálnějších ústav), ale hlavně silnými nacionalistickými touhami. Po první světové válce vznikla další iniciativa, která chtěla sjednocenou Evropu, byla to Panevropská unie československého občana Richarda Coudenhove-Kalergiho.

Moderní Evropská unie by se rozhodně měla přihlásit k tradicím Svaté říše římské jako svému prapředkovi a za připomínání by rozhodně stál i návrh Jiřího z Poděbrad. EU by měla dát svou současnost do kontrastu dávné evropské minulosti a v preambuli případné evropské ústavy by se měla přihlásit k tradicím křesťanské morálky, řecké filozofie a římského práva jakož i k tradicím Svaté říše římské. Tyto hodnoty by měli být dány na stejnou úroveň jako liberální demokracie a svoboda slova, které jsou definicí Evropy současnosti.

Jak jsem již zmínil je EU přebyrokratizovaná a to je potřebné změnit. Evropské instituce by se měli podobat těm jaké známe ze států a měli by se také podle toho jmenovat. Evropský parlament by se stal dolní komorou (Evropské shromáždění) nového parlamentu. Rada Evropské unie by se stala horní komorou a jejími členy by byli jednotlivými členskými státy delegovaní zástupci pro určité jednání (ministři, premiéři apod.), v Radě Evropské unie by měli všichni členové oproti Evropskému shromáždění stejný počet hlasů a také by jim zůstalo právo veta. Evropská komise by se stala ministerskou radou, kterou by po eurovolbách jmenovala Rada Evropské unie a důvěru by jí dalo Evropské shromáždění. Evropské politické strany by získaly větší význam tím, že by každá politická strana z členského státu musela být členem jedné evropské politické strany, aby mohla kandidovat v eurovolbách. Kandidátky pro volební kraje (těmi by zůstali jednotlivé členské státy) by tvořila buňka eurostrany sdružující strany z volebního kraje.

Evropská integrace se musí zaměřit na konkrétní témata, které se do jisté míry stanou společnými pro celou EU. Integrace se musí zakládat na principu subsidiarity a decentralizovaného řízení a rozhodně nesmí směřovat k vytváření nějakého centralizovaného eurostátu, který někteří samozvaní eurofederalisté podporují a přitom si neuvědomují, že tak odporují principu federace.

EU jako centrum by se mělo primárně zaměřit na politiku zahraniční politiky a zahraničního obchodu a samozřejmě také obrany. Tyto témata by byli skoro přeneseny do EU, ale přesto by měly mít členské státy pořád silný vliv.

Evropská zahraniční politika by se měla primárně zaměřit na ochranu členských států a jejich občanů před velmocemi. Uměl bych si i představit společného evropského velvyslance, který by zastupoval EU jako celek. Takovýto evropský velvyslanec by byl volen nejvyššími diplomaty členských států v místě působení. Tyto evropské velvyslanectví by se skládala z velvyslanectví členských států, které by tak neztratily vlastní zahraniční politiku. Přínosem by mohla být lepší ochrana našich občanů před vydíráním a nelegálním zatčením ze strany třetích států a možná i více možností cestování bez víz.

Politika evropského zahraničního obchodu by zase měla větší páku na mezinárodní korporace apod. a mohla by tak lépe chránit naše spotřebitele a podnikatele. Tímto způsobem bychom se mohli chovat k firmám jako je Google stejným způsobem jako USA nebo Čína.

Evropská společná obrana je asi to nejaktuálnější téma. Společná obrana EU by samozřejmě nesměla nahrazovat NATO, ale primárně by ho měla doplňovat a poskytnout lepší kapacity. Základem by měly být Ozbrojené síly EU, které by se skládaly z dosavadních armád členských států, a které by byly pořád pod jejich přímou kontrolou. Evropská obrana by se tak primárně zaměřila na oblast kyberbezpečnosti, pohraniční stráže (proti nelegální migraci), společných nákupů zbraní, vlastní kontrarozvědku a na Speciální síly OS EU, které by byly pod přímou kontrolou EU a byly by určeny pro pomoc každému členskému státu v případě nouze.

Evropská unie, tak jak jsem ji zde nastínil, by nefungovala jako USA, které měli úplně odlišný způsob vzniku federace. Federalizace EU by se podobala spíše vzniku sjednoceného Německa a podobně by také fungovala.

Pokud by se jednalo o státním zřízení, tak vidím dvě možnosti:

Evropská unie jako federální monarchie by mohla lépe navázat na tradici Svaté říše římské a bylo by lehčí se EU identifikovat. Otázkou je, kdo by byl panovník. Mohlo by se buď přejít na princip volené monarchie (hlavy členských států (Kurfiřtský sněm) by volily panovníka doživotně z hlav panovnických dynastií) nebo na princip dědičný, ale zde pořád zůstává otázkou jaká dynastie by se hodila nejvíce. V případě dědičné monarchie, která by byla v případě volby pro monarchii asi nejlepší (umí lépe držet kontinuitu než volená), mi přijde jako nejlepší volba pro rod habsbursko-lotrinský, neboť byl nepřetržitě (s jednou přestávkou v letech 1742–1745) panovnickým rodem Svaté říše římské od roku 1438 až do roku 1806 a pak vládli jeho členové jako císařové mnohonárodnostního Rakouska. Dalším argumentem by mohlo být to, že jeho členové podporují sjednocenou Evropu a považují se za Evropany. V takovém případě by panovník EU skládal přísahu Kurfiřtskému sněmu (všechny hlavy členských států), který by ho tak uvedl do úřadu.

Pokud jste to dočetli až sem, tak Vám děkuji. Chápu, že většina myšlenek zde uvedených zní fantasmagoricky, ale podle mě by mohly být v daleké budoucnosti realizovány, nebo také ne.

Zde tento text ukončuji přáním krásného dne.